Jsou spisovatelé vizionáři, schopní předběhnout vývoj tak odlišných oblastí, jako je astronomie nebo neurologie? Někteří autoři se domnívají, že ano. A další pak tento výčet ještě rozšiřují. Sociolog a sociálnědemokratický europoslanec Jan Keller k této řadě vědních oborů přidává i svůj vlastní – sociologii. V knize esejů Odsouzeni k modernitě. Co hledá sociologie a našla beletrie tvrdí, že „diagnóza modernity v dílech literární klasiky se překvapivě shoduje s mnohem pozdějšími, a dokonce současnými sociologickými teoriemi“. Keller konstatuje, že „u řady problémů, s nimiž se moderní společnost od svých počátků potýká, se mění pouze vnější kulisy, jejich povaha zůstává stále stejná. Stejná je i bezmocnost, s níž tváří v tvář těmto problémům stojíme. Překvapivě neměnné jsou stesky na krutost lidských osudů, na sociální nespravedlnost, na podlost finančních spekulantů a na zkorumpovanost politiky.“

Jde mu přitom o určitý typ chování či vztahů, u kterých se podle něj (ostatní) současní sociologové domnívají, že jde o jevy typické pro naši dobu, ale jejichž obdobu autor našel výborně popsanou už v dílech Charlese Dickense, Ivana A. Gončarova, Gustava Flauberta, Stendhala, Émila Zoly, Oscara Wildea, Karla Čapka, Franze Kafky, Hanse Fallady či Thomase Manna. Dané dílo pak autor srovnává s konkrétním teoretickým konceptem: například Čapkovu Válku s mloky s diagnózou rizikové společnosti U. Becka. V případě románu Ztracené iluze a kariéry novináře Finota to je koncept sociálního kapitálu spojovaného se jménem Pierre Bourdieu, kterého ovšem podle Kellera Honoré de Balzac předběhl asi o sto padesát let.

Některá díla tedy autor vykládá jako jakési sociologické alegorie: tak paní Bovaryová je pro něj – mimo jiné – metaforou iluzí střední třídy, které jsou stále znovu zklamávány. Sociologizující interpretaci přidává i k Borgesovu Evangeliu svatého Marka, příběhu studenta, který negramotným venkovanům pro ukrácení dlouhé chvíle nezávazně předčítá z Bible, a když má nemanželský sexuální styk s jednou z nich (což je „drobnost“, kterou Keller vynechává), je po vzoru textu, který přednášel, ukřižován. Podle Kellera tento příběh v komprimované podobě vyjadřuje neúspěchy modernizace třetího světa.

Nihil novi sub sole – ano, to je hlavní poselství, které se v jeho knize stále opakuje, a to až stereotypně, takže autor vymýšlí různá kreativní řešení, jak totéž říci stokrát jinak. Kapitalismus, který je podle něj i v očích většiny svých odpůrců vysoce inovativním systémem, se totiž „během posledních dvou století nijak výrazněji nezměnil“. Na jiném místě píše autor na adresu Josefa Fouchého, jehož životaběh vypráví na základě knihy Stefana Zweiga, že využívá osobních kontaktů se světem velkého kapitálu a současně své pozice ve zkorumpované vládě k tomu, aby založil dodavatelskou společnost, bohatnoucí na státních zakázkách pro vyzbrojování armády. „Jak žalostně málo inovativnosti předvedli od té doby všichni jeho pokračovatelé,“ rozhořčuje se (opět) sociolog, i když to je pobouření spíše předstírané, protože ví, že pokud se nějaký trik i po stu letech vyplácí, není žádný výraznější důvod jej měnit.

Kellerovi nemůžeme upřít erudici, břitký styl i ostré pero, s nimiž i v této knize útočí na své ideové protivníky. S velkým sarkasmem odsuzuje a zesměšňuje jednání těch politiků a ekonomů, kteří chudé nechávají na pospas volnému trhu, což jeho teoretičtí zastánci vykládají jako skvělou „příležitost postarat se sami o sebe“ – ovšem v podmínkách, kdy jim byly prostředky k aktivnímu životu a účinné obraně vlastních ekonomických zájmů ve skutečnosti zcela odňaty. A rovněž celkově kritizuje dnešní společnost, v níž jsou „jediným kritériem úspěšnosti a měřítkem pro míru naplnění aspirací peníze“. S hořkostí a ironií píše o „ofenzivě pravdy a lásky“, která ale těm na okraji společnosti přináší jen málo výhod. Za situace, kdy se v západním světě podle některých údajů nebezpečně rozevírají nůžky mezi příjmy těch nejbohatších a zbytkem společnosti a kdy u bílých Američanů středního věku bez vyššího vzdělání šokujícím způsobem narůstá úmrtnost, nezbývá než s mnoha Kellerovými kritickými postřehy souhlasit. Zároveň ale musíme jeho knize vytknout to, že je psána až příliš ideologicky a jednostranně. Současnou situaci líčí přehnaně černobíle ve stylu „čím hůře, tím lépe“. A například u Steinbeckových Hroznů hněvu zcela zamlčuje skutečnost, že jejich ohlas byl tak velký, že i jejich vlivem byla změněna odpovídající legislativa ve prospěch chudých.

Co se pak týká Kellerových polemik s jeho kolegy sociology, ty by si místy zasloužily ohodnotit jako vlamování se do otevřených dveří. Že ve skutečnosti neexistuje žádný výrazný předěl či epochální přelom mezi modernou a postmodernou, není žádný Kellerův objev, i u nás totéž precizně formuloval třeba M. Petrusek už před (minimálně) deseti lety. To, že i ve starších dobách objevujeme díla, která zpětně připomínají postmodernismus coby umělecký směr, je celkem dobře známo. Už Eva Stehlíková v knize Sbohem, starý Říme: výbor z pozdní římské poezie (Československý spisovatel, 1983) pěkně ukázala, jak pozdní Římané „dekonstruovali“ svoje klasiky a lascivně si pohrávali s jejich klasickými texty stejně jako někteří současní spisovatelé s kulturním dědictvím naším a totéž se patrně týkalo i životního stylu tehdejších vyšších vrstev. Naopak to, jak se Keller snaží v Emě Bovaryové nacházet „postmoderní mentalitu“, působí trochu násilně a ne příliš přesvědčivě – pokud jsou u Flauberta literárními vědci hledány nějaké zárodky (uměleckého) postmodernismu, tak spíše v románu Bouvard a Pécuchet. Potíž je ale v tom, že samotný pojem postmodernismus je až příliš mnohovýznamový, matoucí až zavádějící. Keller, který se občas vysmívá ostatním sociologům, že chtějí společnost popsat jako systém, což ale není možné, protože ta je chaotická, se onen postmoderní terminologický zmatek bohužel nesnaží umenšit, ale spíše z něj těží. To, co se mu nelíbí, prostě a jednoduše označí touto nálepkou. Používá tak osvědčený trik, že svého protivníka redukuje do podoby odporné karikatury zabedněnce zcela odmítajícího vidět realitu, s níž se mu posléze snadno vyrovnávají účty (což je metoda dobře popsaná třeba A. Schopenhauerem, kterou autor dobře zná i teoreticky, protože v jedné dávné televizní polemice z ní obvinil svého pravicového oponenta). Pokud tedy Keller paušálně tvrdí, že podle postmoderny jsou „po stránce materiální všichni nasyceni“,je to tvrzení zkreslující; vždyť například Jean-François Lyotard, jemuž snad autor nebude upírat označení postmoderní filozof, mluvil o krizi liberálního kapitalismu, která je tvůrcem celosvětové bídy.

Nová kniha pana europoslance je jistě čtivá a odráží jeho přehled, intelektuální zvídavost i zápal pro věc. Nicméně kdyby autor alespoň občas odložil svoje ideologické brýle a přestal až obsesivně bojovat proti kapitalismu a postmodernismu, byla by výrazně lepší.