Literární historik a filmový kritik Vít Schmarc (nar. 1979), působící v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, předkládá v práci Země lyr a ocele výsledky svých dlouholetých bádání na poli českých kulturních dějin po druhé světové válce, respektive v letech 1948–1955. V úvodu a závěru knihy připodobňuje svůj pohled na kulturu socialistického realismu k pozorování mrtvého leviatana z filmu Bély Tarra Werckmeisterovy harmonie. Zdůrazňuje tím svízel člověka zabředlého do osidel vlastních ideologických struktur, jemuž se obraz kultury rané komunistické diktatury zdá vždy notně cizím, ba až absurdním. Autor však nechce vytvářet bizarní panoptikum zvráceného stalinského umění a jeho reprezentantů, ale opatrně tento svébytný celek rozebírat coby mnohovrstevnatý symbolický systém s jeho vlastní logikou, vzešlou z poválečné doby.

Kniha, navazující na Šťastný věk Vladimíra Macury, rozhodně není černobílý příběh o kultuře komunistické totality jako nástroji teroru, jenž ujařmuje člověka zlou marx-leninskou ideologií. Hlavní autorovou snahou je představit fenomén plasticky a nahlédnout jej perspektivou člověka poválečné doby, který však není osvobozen od svého podílu na fungování stalinské diktatury – jak tomu bývá v tradičních výkladech shora vnucované ideologie. V duchu toho, co je někdy v historiografii nazýváno „postrevizionismem“, Vít Schmarc, inspirovaný díly Kateriny Clarkové a Very Dunhamové, charakterizuje kulturu socialistického realismu jako „mnohovrstevnatou souhru mechanismů přináležejících k různým diskurzům kulturním i politickým“ (s. 108), kdy se kultura děje jako strategie vyjednávání mezi vládnoucí mocí a jednotlivými aktéry. Stalinská kultura je pak odklon od předcházející revoluční kultury s jejími ideály o beztřídní společnosti k vládě pragmatického konsensu, stojícím na konzumních hodnotách nově se formující střední třídy sovětského typu.

Míra pasivity

Publikace je strukturována do tří základních celků: Země konceptů, Země lyr a Země ocele. V první části autor prezentuje své široké teoreticko-metodologické znalosti, přičemž jeho pojetí moci, ideologie a kultury se dá rozumět jako ostré antitezi vůči totalitaristické představě o stalinismu. Inspiruje se hlavně představiteli západní marxistické tradice, mysliteli, jejichž filozofické a sociálně teoretické práce jsou sice pokládány za klasické, ovšem inspirovat se jimi při zkoumání české komunistické minulosti je často považováno za odvážné či provokativní; jde například o strukturalistu, jinak též čelního ideologa francouzské komunistické strany, Louise Althussera, literárního kritika Terry Eageltona či filozofa Slavoje Žižeka. Schmarc však vychází i z jiných vlivných teoretiků druhé poloviny dvacátého století: pro charakterizování fungování moci z Michela Foucaulta, pro vyznačení psychoanalytických prvků při recipování ideologie z Jacquese Lacana nebo pro postižení mytologických symbolů stalinské doby z Rolanda Barthese.

Teoreticky robustní Schmarzova analýza je psána poměrně obtížně čitelným akademickým jazykem, jenž však při aplikaci na zkoumaný celek v některých ohledech trochu pokulhává. Předně není zcela zřetelné, do jaké míry autor vnímá jedince jako pasivně recipující subjekt ideologie, jak je tomu u Louise Althussera nebo v citovaném textu Michela Foucaulta, případně přiznává-li mu určitou autonomii na utváření konsensu, jak se zdá z částí, kde zdůrazňuje princip vyjednávání mezi aktéry a vládnoucí mocí.

Internacionální a národní

Druhou část knihy tvoří analýza indoktrinace, tedy jak byla ideologie přijímána a dále utvářena jednotlivými lidmi. Jako konkrétní příklady, na nichž tyto komunikační strategie prezentuje, autor zvolil film Zítra se bude tančit všude a reprezentativní výběr dobové poezie – včetně raných děl Milana Kundery a Pavla Kohouta. Třetí část pak zpracovává širší kulturní kontext doby; především na románu Daleko od Moskvy Vasilije Ažajeva popisuje formování obrazů sovětských hrdinů, které porovnává s pojetími kladného hrdiny v českém socialistickém realismu.

Velice podrobně jsou tu vyobrazeny a interpretovány čelní znaky stalinské kultury, ale na druhou stranu autor vynechává některé důležité prvky, jež v přijetí komunistické ideologie do českého prostoru hrály poměrně zásadní roli. Hlavně je zcela nepostižena otázka národa a nacionalismu, ač nejen v českých zemích šlo v jádru o klíčový symbolický element, a to právě pro formulování styčných bodů mezi komunistickou ideologií a poválečnou společností. Vít Schmarc se nad tímto aspektem jen stručně pozastavuje u osoby Zdeňka Nejedlého (s. 339–340), nicméně specifický rozpor mezi národním a internacionálním ve stalinismu je možné sledovat i na mnoha jiných příkladech. Zjevně bude v této oblasti zapotřebí ještě dalšího intenzivního zkoumání.

Kniha Víta Schmarce může být díky svému revizionistickému charakteru vítaným impulzem pro soudobou českou diskusi k tématu komunismu v českých dějinách. Je však otázka, do jaké míry má potenciál do této diskuse přímo zasáhnout, a to nejen pro poměrně hutný akademický jazyk, jenž okruh čtenářů omezuje. Práce totiž přes břitkost své kritičnosti vůbec nereflektuje proběhnuvší tuzemské debaty, chybí v ní jak přehled dosavadního domácího bádání, tak jeho kritické zhodnocení. Rovněž mnohým uvedeným analogiím se současností nebo se západní kulturou chybí ucelený rámec, jenž by tyto univerzalisticky akcentované znaky komunikačních mechanismů mezi ideologií a subjektem umožnil zasadit do širšího kontextu kulturních dějin moderní společnosti, případně společností, dvacátého století. Přesto je nutné knihu Země lyr a ocele ocenit jako vítané vybočení z mainstreamové teorie totalitarismu a podnět ke kritickému zkoumání soudobého nahlížení nejen na stalinskou kulturu, ale na českou komunistickou minulost jako celek.