Hydrocentrála, Cement, Energie… to jsou názvy vlivných románů socialistického realismu, které dnes lákají k četbě málokoho. S výjimkou hrstky děl, která mají nadprůměrnou úroveň (například Furmanův Čapajev nebo Fadějevova Mladá garda), se jedná o literární veteš, která rozhodně nezaujme dějem ani uměleckým ztvárněním. Přesto nám tyto romány mají co říct. Jsou nejen dokumentem doby, ve které vznikaly, ale i klíčem k pochopení současného Ruska. Americká badatelka australského původu Katarina Clark v knize Sovětský román přesvědčivě dokazuje, že ideologie socialistického realismu překvapivě ústrojně zapadá do dějin ruské literatury a že do jisté míry dodnes ovlivňuje myšlení současných Rusů. Ačkoliv byla kniha napsána již v roce 1981, na aktualitě rozhodně neztratila. Spíš naopak.

Autorka si všímá nápadné shody mezi socialistickorealistickými romány a starší literaturou. Pro obě je typický šablonovitý děj, černobílé postavy a podřizování reality vyššímu narativu. Tento vyšší narativ pak plní mytologickou funkci – potvrzuje správnost řádu světa (dodejme, že v souladu s potřebami vládnoucí garnitury). To je dobře vidět na příkladu prominentního sovětského spisovatele Alexandra Fadějeva. Ten byl v roce 1947 ostře kritizován za to, že se ve svém opusu magnum – Mladé gardě – nechal příliš svazovat prostudovanými dokumenty, což mu bránilo dostatečně vyzdvihnout vedoucí úlohu strany v partyzánském odboji (s. 227). Jakkoli se nám tato výtka zdá komická a absurdní, ve své době byla míněna naprosto vážně. Vztah sovětského spisovatele k realitě byl vážně narušen.

Fakt, že socialistický realismus byl od roku 1934 protežován jako jediný přípustný literární směr, svádí k představě, že socialistickorealistické romány byly umělým, ruské literatuře naroubovaným a nepřirozeně udržovaným jevem. Clark však přesvědčivě dokazuje opak. Kořeny mytologického myšlení najdeme již v literatuře revolučních demokratů carského Ruska Nikolaje Gavriloviče Černyševkého (Co dělat?, 1862) a Sergeje Michajloviče Stěpňaka-Kravčinkého (Andrej Kožuchov, 1888), která rozvíjela topiku později typickou pro socialistický realismus. Byla to především představa politického hnutí jako jedné velké rodiny, dále hrdina jako prostý člověk, který dosáhne osvícení prostřednictvím zástupce nového řádu (tedy prostřednictvím staršího straníka), a konečně motiv mučednictví, které hrdina postupuje za svoji ideu. A právě tyto motivy tvoří tzv. generální linii, která se stane závaznou pro socialistickorealistické romány a jejíž ohlasy přežívají dodnes.

Vztah k západnímu světu ovlivnilo hnutí slavjanofilů, posedlých ideou výjimečnosti Slovanstva (jež v jejich pojetí zastupují zejména Rusové). Tvrdili, že se Rusko musí vydat vlastní a hlavně jinou cestou než západní civilizace, protože ta se nevyhnutelně blíží ke svému zániku. Ohlasy tohoto – z našeho pohledu iracionálního – myšlení jsou dobře patrné v ruské filozofii, teologii, politice a samozřejmě i v literatuře. Sociallistickorealistický román (mohutně podporován sovětským filmovým průmyslem) tyto představy navíc zabetonoval i v myslích obyčejných lidí a změna kurzu, která nastala v době peresterojky a po rozpadu Sovětského svazu, na tom mnoho nezměnila – v té době již literatura dávno neměla takový vliv jako v dobách stalinismu. Kromě toho je patrné, že ruská společnost si zvykla na to, že úkolem umění je zobrazovat heroickou minulost a zářivou budoucnost, takže současní spisovatelé, kteří píší jinak, jsou zcela běžně napadání (a to i fyzicky) za nedostatek patriotismu, zradu a „službu Západu“.

Kniha tedy dalece přesahuje pouhý rozbor kanonických děl sovětské oficiální literatury. Vyplývá z ní, že představa ruského intelektuála jako člověka, který vzhlíží k západní demokracii a západním hodnotám, je přinejmenším problematická. Tzv. „zapadniků“ byla i v řadách ruské inteligence vždy spíš menšina a i ta často volila život v emigraci. Schizofrenní vztah k Západu provází ruskou i sovětskou politiku prakticky pořád. Zatímco Lenin byl ještě zastáncem přejímání západních technologií, Stalin již odmítal jakoukoliv zaostalost přiznat. A tak se v přepracované Fadějevově Mladé gardě (kde se autor již tolik „nezatěžoval“ prostudovanými dokumenty, a jak se zdá, ani logikou vyprávění) dočteme, že překotně ustupující sovětská armáda převyšovala německou armádu nejen morálkou a kvalitou vedení, ale i technikou.

Druhá světová válka se stala centrálním bodem ruské historie, který zcela vytěsnil revoluci roku 1917. V literatuře po roce 1944 musel každý kladný románový hrdina projít buď bitvou o Stalingrad, nebo tažením na Berlín. Válka znamenala v bolševické mytologii kvalitativní přerod sovětského člověka a potvrzení jeho nadřazenosti nad západním světem. Kritičnost, přípustná v dřívějších dílech, zcela mizí. Místo dříve typických postav záškodníků se objevují jen „příliš horliví“ soudruzi. Řečeno slovy stalinistického ideologa Ždanova je přípustný pouze „konflikt dobrého s ještě lepším“. A tak se v době obrovské materiální bídy a monstrózního rozmachu Gulagu lidé opájejí literaturou, která hystericky opěvuje vyvolený ruský národ, jenž jde jedině správným směrem. A tohoto opojení se nehodlají vzdát. Svědčí o tom zejména tzv. doba tání po Chruščovově odhalení Stalinových zločinů. Romány, které tehdy vycházely, sice kritizovaly období Stalina, ale stále vyznívaly pozitivně ve prospěch sovětského zřízení (a správné cesty ruského lidu). Vynikající román Vasilije Grossmana Život a osud, který nesměle (a možná i nechtěně) naznačoval podobnost stalinského a fašistického režimu, byl ihned konfiskován a v Rusku mohl vyjít až v roce 1988. Socialistický realismus zašel na úbytě až v době Brežněvovy vlády, kdy fakticky upadl význam literatury natolik, že zanikla poptávka po produkci „národní mytologie“, alespoň té psané.

Clark je vynikající odbornice nejen na sovětský román, ale i na sovětskou (potažmo ruskou) literaturu. V obsáhlém doslovu se autorka věnuje návazností současné ruské literatury na díla socialistického realismu. Výstižně shrnuje postupný přesun akcentů zprvu na vesnickou prózu, potom na obviňování Západu a nakonec až ke „konspirologické“ a nacionalistické literatuře (kolektivizace jako židovské spiknutí – V. Belov, Rusko v obklíčení nepřejících nepřátel – A. Prochanov). Autorka již nemohla do knihy zahrnout fenomenální nástup Zachara Prilepina, dnes jednoho z nejprodávanějších ruských autorů, jehož romány i povídky jsou (přes svoji zdánlivou modernost) vzorovou ukázkou mytologizující prózy a perfektně zapadají do kánonu socialistického realismu, jak je zde prezentován.

Pro čtenáře nefilololga mohou být poněkud „silnou kávou“ kapitoly o románu Cement a proppovská analýza „výrobního“ románu, ale většina textu je kniha napsaná čtivě a s nadhledem. Překlad je rovněž výborný. Drobné chyby jsem našel jen ve zpětném překladu ruského termínu z angličtiny „dva pětiletky“ (s. 214, správně „dvě pětiletky“) a v chybném akuzativu „Chlebnika“ (s. 308, správně „Chlebnikova“). Pro nerusisty může být matoucí pojem „byt“, který je v knize uveden, ale nevysvětlen. „Byt“ je ruský termín označující všední život nebo starosti všedního dne. „Bytovaja proza“ je tedy literatura, která se zabývá všedním životem a obyčejnými hrdiny.

Kniha je nezbytnou příručkou pro všechny, kdo chtějí pochopit současné Rusko. (Z dalších takových publikací jmenujme například Nic není pravda a vše je možné Petera Pomerantseva a Natašin tanec Orlanda Figese.) Clark se věnuje žánru, který – ať se nám to líbí, nebo ne – zásadním způsobem natrvalo ovlivnil ruskou literaturu, a to včetně té disidentské a undergroundové, která byla nucena se s ním vyrovnat. Dokládá nepříjemný fakt, že stále populárnější neostalinistické hnutí má v Rusku na co navazovat. Pokud chceme pochopit myšlení ruského člověka, musíme si osvojit kulturní a mytologické základy, na kterých staví svoje představy o světě a ve kterých přemýšlí. Jinak jsme odsouzení k dialogu slepého s hluchým. A ten nekončívá úspěšně.