Česky psané myšlení o literatuře a kultuře nehýří zrovna politickými duchy. Vladimír Macura byl autorem, kterého politické aspekty zajímaly a byl pro jejich sémiotickou artikulaci výjimečně vybaven už biograficky. Neúčastnil se disentu ani nefiguroval v establishmentu komunistického režimu, oficiální ani paralelní kulturní politika nevymezovaly nijak silně jeho vlastní směřování.

Přitom nestabilní systematiku ideového kulturního kánonu, o němž mnoho psal, znal na příkladu československé normalizace zblízka, jako autor časopisu Česká literatura, Tvorba, Kmen, Literární měsíčník, jako recenzent Zemědělských novin. Ve svérázné verzi samizdatu figuroval jako jeho adresát – v roce svých 40. narozenin (1985), kdy mu kolegové z Ústavu pro českou a světovou literaturu sestavili strojopisný sborník studií s úvodem Jaroslava Meda.

Kánony – ty socialistické i obrozenské – pozoroval a popisoval jako jejich víceméně svobodný svědek, což ale daleko víc než biografie Macurovi umožnilo jeho metodologické přesvědčení. Přistupoval k předmětům, o nichž psal, jako k sociálním a komunikačním jevům a systémům, rozkrýval jejich účinek a mechanismy, aniž by je ve vlastním smyslu slova hodnotil. Hodnotou pro něj byla každá doložitelná platnost. Nešlo přitom o popisy nezúčastněné a odosobněné. V Macurových textech je autor jasně přítomen, pozná se podle volby nápaditých témat (kdo z českých humanitních vědců psal o metru, hospodě nebo spartakiádě?) i podle intenzivního zpracování. V něm systém moci a ideologické konstrukty nejsou jen „objektivně“ pozorovanými konfiguracemi. O Macurově stanovisku k nim nemůže být pochyb, je to vztah vnímavé a obezřetné subverze prostřednictvím dokladů – a jejich následná systematizace a reflexe. Výklad se drží na zvolené analytické úrovni, nesklouzává k snadné jízlivosti nebo nedůvěryhodně politickým odsudkům.

Právě povrch kulturních hodnot, rovina jejich operativních souvztažností jsou Macurovi záměrně zvoleným polem. Psát třeba o roli hospody (Literární noviny 1994/43) v dějinách kultury může působit lehkomyslně, ale Macurův text ukazuje, že konstituce veřejného prostoru byla podmínkou úspěchu jazykového projektu obrozenců a tu vzhledem k sociální stratifikaci umožnila právě hospoda, dějiště kulturních dějin.

Svým rozborem Macura ideologické kánony, jejich konstitutivní rysy a trhliny znovu ustavuje, nevychází z nich jako z předem hotových bloků. Nejde mu o literární jednotliviny, o jedinečnost píšícího subjektu a jeho výtvoru, nýbrž o rámce, koncepty, kontexty. Proto se mezi ukázkami v jeho výkladu, hlavně pokud jde o komunistické ideologizování literární reprezentace skutečnosti, objevují – trochu nečekaně – i autoři, kteří jsou známi hlavně z jiných kontextů, ať předešlých nebo pozdějších, méně poplatných státní ideologii (třeba Vladimír Holan nebo Oldřich Mikulášek). Je ale třeba zdůraznit, že Macura nepojímá tyto „objevy“ a „doklady“ nijak denunciačně. V jeho věcném přístupu se ovšem ukazuje, jak pestrým konglomerátem je horizont dobového výraziva. Tak exkomunikace Jaromíra Jermáře z básnické skupiny shromážděné kolem časopisu Květen a posléze z celého literárního kontextu předvede, že program poezie všedního dne nesměl být zas tak úplně všední. Jermářův čurající chlapeček u plotu a kufřík, z kterého se vysypala pudřenka a růž, zavřely autorovi cestu do depatetizujícího, ale zároveň i scelujícího kánonu kritické (ale jen do určité, dost přesně – jak se ukazuje – vymezené) dobové poetiky.

Macura je v pohledu na ideologizované znakové systémy angažovanější, političtější než jeho významný metodologický inspirátor Jurij Michajlovič Lotman, patří také k jiné generaci a klade si odlišné cíle. Lotman byl víc než Macura ponořen do vnitřností klasické literatury (relativně málo psal o čemkoliv z kulturního kontextu 20. století). A zároveň ho sémióza víc zajímala jako teoretické instrumentárium. Macura, poučený Lotmanem a francouzským strukturalismem, který pro něj ztělesňuje hlavně Roland Barthes, sémiotické postupy především aplikuje. Není příliš zaujat možnostmi jejich dalších teoretických využití nebo omezení, zajímají ho spíš jako výchozí stanovisko, jako otevřené dveře pro rozbor, pro kreativní pitvu konkrétních jevů, jimiž je naopak zaujat krajně. Macura analyzuje systém vyjadřování, ať básnického či propagandistického, zevnitř jeho imanentních prostředků a manipulací, kromě lakonických formulací obecného historiografického charakteru ignoruje souvislosti ležící mimo sám zkoumaný soubor jevů a projevů, což někdo může považovat za nedostatek, jiný za zisk a metodologickou kázeň, produktivní volbu.

Pochopitelná pochybnost o takto sémiotické perspektivě vychází z rovnosti, která staví vedle sebe článek v novinách a verš básníka zásadního významu. Sémiotické odosobnění naráží v jednotlivých případech na dvě odrazové plochy, které nivelizují singularitu za prvé živého člověka a za druhé živého nervu díla. Ale Macura neříká, že Šiktanc, Kundera, Pilař a Skála znamenají totéž jen proto, že všichni participovali na tomtéž obrazu mládí. Macuru zajímá, jak si určitá uměle vytvořená sada rétorických a sémiotických pravidel podmaňuje cokoliv, čeho se chopí.

Blíž než Lotman nebo Barthes je mu v tomto ohledu Michał Głowiński, jehož znal, četl a citoval. Ve svých esejích Macura zužitkoval badatelský kritický potenciál, navržený Głowińským v embryonální podobě v knize Marcowe gadanie, Březnové žvásty, analyzující polskou propagandu konce šedesátých let (kniha vznikala v letech 1967–1968, ale vyšla až roku 1991). Hlavně ale využil poznatky o novořeči, jazyce (komunistické) propagandy, hlavním tématu, jemuž se Głowiński věnoval. Stejně jako Głowiński rozšiřuje svůj badatelský horizont i na Polsko devadesátých let, ukazuje také Macura po změně režimu na příkladu Masarykově, že analytikovi znakových manipulací a klišé nejde primárně o ten či onen režim, nýbrž o mechanismy, které mají trvalejší platnost než jedna politická doktrína.

Z česky psaných prací nepochybně nejužší souvislost váže Macurovy studie k textům jeho vrstevníka Petra Fidelia (Karla Palka). Fidelius se nezabýval jen jazykem komunistické propagandy, jemuž věnoval svoji nejznámější práci – kniha Jazyk a moc vyšla v mnichovském nakladatelství Arkýř roku 1983 (v samizdatu kolovala už dříve), tedy souběžně s Macurovým Znamením zrodu v Československém spisovateli. Podstatně širší záběr Fideliova lingvistického zkoumání, otevřeného do oblasti komunikace, ideologie, sociologie a filozofie jazyka, dokládají jeho Kritické eseje (2000). V devadesátých letech byl nesporně právě Fidelius nejkompetentnějším českým kritikem Macurova Šťastného věku, byť jeho rozsáhlá studie Nebezpečí »sémiotického přístupu«, v níž se přes Macuru dostal až ke Kunderovi, Kosíkovi a dokonce Schauerovi, vyšla v Kritickém sborníku až čtyři roky po posuzované knize.

V devadesátých letech byl právě Macura jako jeden z mála v Československu s to psát, publikovat a hovořit o kulturních procesech a jejich ideologizaci kompetentně, svěže, bez monotematického lpění na komunistickém systému, zaujatě a nezaujatě zároveň.

Hned roku 1991 vystupuje s analýzou toposu nového světa a nového člověka (předmětem je ale zlom po konci druhé světové války, nikoliv zánik sovětského bloku), přičemž ruší představu, že zlom v poetice se překrývá se zlomem politickým – pučem roku 1948. Podle něj byla půda pro mnohé v poezii padesátých let připravena mnohem dřív. Tendenční odpor ke složitostem moderny–avantgardy–existencialismu a jejich „překonání“ vysvobodivou prostotou a přímočarostí dokládá ukázkami třeba z Nezvala už od roku 1940. Síla Macurova výkladu spočívá také v jednoduchosti: nenoří se do terminologických spletenců kolem modernity, avantgard, levicovosti nebo teorie znaku, nýbrž formuluje tezi a ilustruje ji příklady nebo naopak – konkrétní citáty u něj vedou k určitým tezím. Někdy se při tom spokojí zobecňující představou o „dobovém povědomí“, „celkové atmosféře“ nebo „realitě padesátých let“. Fidelius v takových obratech spatřuje (ve výše uvedené stati) „takřka neuvěřitelnou míru simplifikace“ a zdůrazňuje, že „dobová atmosféra“ v Jáchymově a na Dobříši byla odlišná. Zároveň ale považuje za plodnou samu metodu zacházení s komunistickou řečí jako s „megatextem“, při jehož průzkumu se uplatňují „postupy a prostředky textové sémantiky“.

Objevnost či potenciál psaní tkví u Macury kromě jiných aspektů také v tom, že nerespektuje literárněvědné a lingvistické disciplíny. Nedrží se prkenně pojímané historické hermeneutiky, dělení na „světy“ „19.“ nebo „20.“ století či žánrových kategorií, funkčních stylů apod. To mu umožňuje vidět třeba kontinuitu antizápadní rétoriky od obrození první poloviny 19. století až po pozdní stalinismus. Také ignoruje diferenciaci tematickou, syžetovou, naratologickou. Občas jeho výklad může působit poněkud zjednodušujícím nebo až hrubiánským dojmem. S veršem, tímto programovým odklonem od věcného sdělení, „výpovědí orientovanou na výraz“, jak říkal Jakobson, zachází Macura, jako by to byl citát z interview. Okolnosti míchá s autonomií literárního procesu, jenž podle názoru mnohých má být chráněn od světa reálných významů zdí absolutní imunity. Riskantně formuluje přímočaré spoje: „...zkušenost války a rozpadu státu, zážitek selhání evropské civilizace tu působily jako katalyzátor,“ napíše třeba o básnické emblematice před rokem 1948.

Ve výsledku se ale zdá, že celek tuto zátěž, tato narušení norem (domnělé) patřičnosti nejen unese, ale že mu prospívají.

Jistě, v Holanově poetice čtyřicátých let lze vystopovat rafinovanější logiku básnění, než jakou poskytuje zjištění, že „portréty sovětských vojáků v Rudoarmějcích se (...) stávají (...) sondami do lidství budoucnosti, oproštěného od všech krizových deformací člověka moderní kultury“. Ale právě zdánlivé humpoláctví v přístupu, které neznamená předpojatost nebo kritikovu aroganci, otevírá průhledy, které by jinak byly těžko viditelné. Macurův přístup nebyl zaměřen na vnitřní energii poetik těch autorů, které citoval. Zajímaly ho konkrétní, vnější projevy. A zajímaly ho společenské rámce těchto projevů. Tím spíš se nabízí vzrušující otázka (na kterou ovšem neznáme odpověď), čím by se zabýval dnes, zda by jeho metoda a předmět doznaly nových aktualizací.

Macurovo dílo se vyznačuje mnohavrstevným vztahem k psaní. Asi nejvýraznější jsou jeho písemnosti literárněvědné a kulturologické. Za třicet let své činnosti v Ústavu pro českou literaturu tu vybudoval svoji silnou linii, kterou mapují monografie Znamení zrodu (1983), Šťastný věk (1992), nazvaný podle verše ze sbírky Divoké kačeny Oldřicha Mikuláška (1955), dále Masarykovy boty (1993) a Český sen (1998), pojmenovaný podle studie o Nerudovi, původně z roku 1989 – a zároveň s odkazem na sbírku Josefa Kainara.

V předmluvě ke Znamení zrodu, Macurově práci nejcitovanější a nejzávažnější z hlediska vztahu mezi koncepcí a zkoumaným materiálem, Macura píše o své snaze o nesentimentalizované vidění předmětu a o vzrušení, nejistotě a bázni, které při studiu a psaní pociťoval. Už opatrný a dobrodružný úvod naznačuje, že asi nepůjde o rutinní zacházení s dějinami kultury, které jen doplní nové poznatky či jinak zformuluje i tak nesporné teze. A skutečně – v celé literatuře o českém národním obrození neexistuje před Macurou ani jedna práce, která by znamenala tak radikální rozchod s předchozí tradicí. Důkladná znalost pramenů se tu ocitá ve službě výkladu, jenž ukazuje zkoumaný proces jako pole rolí, strategií, konfrontací, pojmových ofenziv a znakových operací, nikoliv (jen) jako dějinné národní úsilí a obrodu české kulturní svébytnosti. Respektive obrodné procedury se tu nelíčí z hlediska jejich výsledku a hodnot, nýbrž se na příkladech prezentuje, jak tyto hodnoty jednotliví jejich iniciátoři produkovali a provazovali, sestavovali v systém. Jak se z hlediska radikálních tvůrců nové verze české identity koncipoval národ, vlast či poloha ve středu Evropy, mezi Západem a Východem? Jakými atributy, zčásti zcela fantastickými, byl vybaven do své zářné budoucnosti český jazyk? Jak se instrumentalizovala, to znamená čeho nástrojem byla třeba Praha – tato „matka“, „matička“, „panna“, „nevěsta“, „královna“ – „staroslavná“, „veleslavná“, „krásná“, „stověžatá“, „slovanská“ a „starožitná“? Znamení zrodu poskytuje jasné a argumenty podložené odpovědi, které jsou jistě kritické – ale nikoliv vůči obrození, nýbrž vůči recepci založené na klišé a předem stanovených výsledcích. Anatomie těchto klišé a cílů se Macurovi stala sémiotickou laboratoří. Estetické a duchovní jevy se v takovém prizmatu nasvěcují jako sociální znaky, ovšem autora zajímají právě kulturní procesy a jejich společenský vektor víc než poetika individuálního a jedinečného uměleckého gesta. A takový přístup je v jeho podání přesvědčivý a věrný svým zákonitostem a hranicím.

V Macurových knihách sémioticky analytických se zhmotnil autorův myšlenkový přístup, pro reflexi českých kulturních a kulturně-politických jevů a dějů nepřehlédnutelný a nedocenitelný. Ale Macura psal i jinak. Celou svébytnou linií je jeho próza, od povídkového souboru Něžnými drápky (1984) přes román Občan Monte Christo (1993) až k tetralogii na obrozenské náměty Ten, který bude (Informátor, 1992, Komandant, 1994, Guvernantka, 1997, Medikus, 1999). Těžko říct, jak tyto dvě linie psaní spolu souvisejí. Naštěstí se vůbec neprolínají v tom smyslu, že by autor beletrizoval svoje literárněvědné, kulturologické a kulturně-politické studie. Jakkoli je jejich forma esejistická a fejetonistická, působí metodologicky soudržně. Snad právě vědomí rovin autorství, vyprávění, výstavby textu a jeho pragmatiky bylo nejzřetelnějším ziskem Macurovy zmnožené pisatelské zkušenosti. Ke kompetenci teoretické a beletristické totiž patří ještě dvě role, které se také vepsaly do českých humanitních věd osmdesátých a devadesátých nesmazatelně.

Macura působil jako lexikograf, jeho dvě publikace z konce osmdesátých let, které redigoval, se vyznačovaly podstatně vyšší úrovní a větší mírou smělosti koncepční i „ideové“, než bylo tehdy v produkci státních nakladatelství zvykem. Slovník světových literárních děl (1987–88) a Průvodce po světové literární teorii (1988) se v tehdejším Československu ve svém oboru staly, jakkoli taková formulace může znít banálně, otřepaně a neobratně, oknem do Evropy a do Ameriky. Samozřejmě, že napojení českých studentů, filologů a univerzitních i akademických pracovišť na mezinárodní knihovní dálnice a databáze jedinečnost těchto děl uvedly do odlišných souvislostí. Ale i v mohutné konkurenci a s odstupem let tyto příručky působí důstojně a absolutní většina formulací v nich obsažených nijak významně nezastarala. Macura v této své činnosti demonstroval schopnost výběru, soudu, redukce – a také schopnost utvářet týmy a vést projekty. Produktivita a atmosféra Macurou koordinovaných kolektivních prací o poetice literárních děl se pozná především podle přesvědčivých publikací, které z nich vzešly.

„Projekt“ se stal beznadějně devalvovaným označením pro cokoliv. Sebeubožejší počínání prostřednictvím tohoto vyprázdněného termínu nabývá zdání kulturní váhy, vyžadující grantové podpory. Z hlediska Macurovy práce je tomu jinak. Jeho aktivity v rámci projektů – ve smyslu pronikavě reflektovaných konceptů, intelektuálně a zároveň s bezprostředním zaujetím uchopených témat, postupů a rámců – nesvědčí o konjunkturálních snahách, nýbrž o myšlenkové síle. O jednotlivých tématech Macura uvažoval včetně rámců, do nichž je sám zasazoval, aniž by se přitom dopouštěl nějakého vykladačského násilí. I témata na hraně recese, jako byla například konference o Mrazíkovi, sovětské pohádce, která se stala kultovní podívanou českých televizních diváků několika generací, nebo sympozia o pivu či tematizaci železnice, získávaly díky Macurově prizmatu nové rozměry.

Málokdo dokáže posoudit kvalitu Macurových překladů z estonštiny. Podle dostupných zdrojů byly výborné. Každopádně představovala překladatelská kompetence čtvrtou hypostázi jeho autorského subjektu. Překlady, převážně básnické, se publikovaly v desítkách knih a v Estonsku je u vzdělaného publika Macurovo jméno známá firma, o estonské literatuře také psal, jeho poslední monografie se jmenovala Anton Hansen Tammsaare aneb Cesta za epopejí (1999). Pro pisatelský typ je nápadné, že vztah k verši není u Macury jen vztahem k vnějšímu jevu, prožitému čtenářsky nebo z hlediska interpreta. Macura znal báseň také z pozice pisatele, jako cestu od prázdného papíru k hotovému tvaru, byť ten vznikal na základě estonského originálu. A vztah básníka a překladatele básní je, jak známo, vztah nejintimnější blízkosti.

Macurovy znalosti a zkušenosti z různých poloh a intencí psaní by měly vést k velké opatrnosti a rozvaze při výběru témat a formulací. Ale bylo tomu naopak. Macurova intelektuální činnost se vyznačuje neobyčejnou lehkostí a jasností. Většina jeho témat byla dost závažná. Co může být serióznějšího a zásadnějšího než povaha kulturního procesu doby národního obrození, významově snad nejzatíženější epochy českých literárních dějin? A které téma vyžadovalo, obzvlášť v devadesátých letech 20. století, důkladnější a zodpovědnější zpracování než socialistické a komunistické doktríny, vtělené a vpletené do komplikovaných kulturních a kulturně sociálních tkání? A přes tuto váhu a závazek, zesílený nadto významnou funkcí, neboť nezapomínejme, že Macura byl ředitelem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, si autor zachoval chlapecký vtip a jasně profilovanou platformu, vzdorující každé vnějškově chápané závaznosti a závažnosti. Nebo jinak řečeno: i ve vážných tématech Macura vždy konceptuálně spolu-myslí sebe jako badatelský subjekt a žánr coby kontextově a metodou podmíněný úkon. Programově je tento rys obsažen v jeho stati „Spor o Macuru“, publikované roku 1993. Pojetí autora, čtenářského lidu, literárních témat, hodnot a charakter polemik v období končícího československého stalinismu (1953) se tu rozebírá na příkladu diskuse o zapomenuté povídce, kterou dnes již prakticky neznámý prozaik Sedláček nazval Macurova cesta.

Lehkost Macurova psaní se projevuje ve čtivosti jeho textů, což je samo o sobě významné. Radostná a zaujatá věda vtahuje do čtení a nabízí pointy. Navíc lehkost opravňuje k výběru ošemetných témat – vždyť Macura tematizuje takové guru českého veřejného života, jako byli Josef Jungmann nebo František Ladislav Čelakovský. A také – což je asi nejpodstatnější – se lehkost projevuje v Macurově uvažování jako výkladová přímočarost, což je riskantní ideově i metodologicky. Ideově, protože autor může být lehko osočen z předpojatosti a apriorních východisek i závěrů, a metodologicky, protože ignoruje závaznou spleť terminologií a koncepcí, která by se v seriózní kulturní vědě očekávala. Macura navzdory sečtělosti poměrně málo cituje, respektive cituje především a téměř výlučně prameny, jež vykládá.

Riskantní lehkost se osvědčila a vyplatila. Ne každý bude s Macurovými soudy souhlasit. Ale kdo jeho texty přečte, zažije setkání s živě a nápaditě uvažujícím autorem, jehož odkaz je zatím jen zcela minimálně zužitkován a promyšlen. Snad to přítomná publikace zlepší.