Zhruba před šesti lety vyvolala ve světě pozdvižení nová edice slavných Dobrodružství Huckleberryho Finna, jejichž autorem je Mark Twain. Vydavatelství z klasického díla odstranilo dle svého názoru urážlivá slova a nahradilo je méně dehonestujícími termíny. Samotné slovo „negr“, jež se v románu vyskytuje více než dvěstěkrát, nahradil méně agresivní výraz „otrok“. Proti této revidované verzi se zvedl značný odpor, následný průzkum firmy Harris Insights & Analytics ukázal, že novou podobu knihy podporuje jen zhruba osmina dotázaných Američanů. Je přípustné přepisovat klasická díla, v nichž se nalézají z dnešního pohledu etnicky extrémně citlivá slova? Mají se taková slova používat v současném umění? A má vůbec nějaké slovo mít takovou vážnost, aby se ho kdokoli bál vyslovit? Tyto otázky doprovázejí například celou kariéru filmového režiséra Quentina Tarantina, který oslovení „negr“ hojně užívá ve svých celovečerních filmech, jako jsou Pulp Fiction, Jackie Brown, Osm hrozných či Nespoutaný Django. Podobné otázky může vyvolat i zatím poslední román Paula Beattyho Zaprodanec, za nějž autor jako vůbec první Američan obdržel Man Booker Prize. V Beattyho případě je tu ovšem další zásadní faktor ovlivňující diskusi – autor je na rozdíl od dvou předchozích černoch.

Zaprodanec je prvním autorovým dílem, které se dočkalo českého překladu. To je vzhledem ke skutečnosti, že Beatty za něj obdržel také National Books Critics Circle Award a nominaci na International Dublin Literary Award, vcelku přirozené, avšak i jeho předchozí knihy si zaslouží pozornost – minimálně proto, že v nich lze zřetelně rozeznat vývoj, který vedl k Zaprodanci. Zájem o historii černošské komunity, její přístup k sexualitě a vnímání vlastní identity spolu s vášní pro afroamerický humor se v Beattyho prozatím poslední knize snoubí v krystalické podobě. Nelze opomenout autorovy básnické sbírky vzniknuvší z jeho výstupů v soutěžích slam poetry. To, že se Beatty v devadesátém roce stal prvním šampionem slamu v proslulém Nuyorican Poets Café, mluví samo za sebe. Celé pasáže Zaprodance připomínají chrlení asociativního proudu myšlenek, který lze stejně jako v případě mnoha výstupů performerů slam poetry sledovat jen s vypětím veškeré pozornosti. Vůbec prvním takovýmto proudem slov čtenáře Beatty zahltí hned v úvodní části knihy, kde hlavní hrdina, u nějž známe jen příjmení „Já“ a přezdívku „Bonbon“, sáhodlouze pod vlivem marihuany teoretizuje o všem možném i nemožném.

Jak se přihodilo, že Já skončil na lavici obžalovaných? Inu, za pomoci svého věrného otroka v důchodu se pokusil obnovit rasovou segregaci. Naštěstí si před soudcem i porotou může zapálit jointa a trochu zklidnit svoje pošramocené nervy. Zní to jako šílenost? Vítejte v Zaprodanci. Beatty neustále pracuje s hyperbolou, která se sice může na první pohled zdát až neskutečně přemrštěná, avšak čtenář si záhy uvědomí, že ve skutečném světě se často dějí daleko větší absurdity. Po několika desítkách stránek se v na hlavu postaveném zachycení americké současnosti dokonce začne ztrácet a znejistí, v jakých případech si Beatty vypůjčuje ze skutečnosti a kdy se nechává unášet vlastní bezuzdnou fantazií. Právě toto prozření je pro čtení Zaprodance zásadní: autor se svým textem snaží neustále znejisťovat, staví na hlavu stereotypy a zároveň je vytěžuje do poslední kapky, pročež je třeba být neustále ve střehu. Vzhledem k obrovskému množství popkulturních odkazů a všelijakých narážek tomu ani nemůže být jinak.

Osud protagonisty je pevně svázán s fiktivním kalifornským městečkem Dickens, nyní bez bílého obyvatelstva, protože odtud „prchl každý, kdo měl v kapse aspoň dvakrát deset centů“. Ačkoli po zadání hesla „Dickens“ do Googlu podle Bonbona uvidíte jeho město hned pod odkazem na Charlese Dickense, nemůžete očekávat ani nepatrně nadějné vyhlídky. Zchudlé město je domovem gangů, špatně prospívající mládeže a mimo jiné také Hominyho, někdejší hvězdy Malých rošťáků, takřka zapomenutých krátkých rasistických filmů. Ve chvíli, kdy se hlavouni bůhvíodkud rozhodnou, že Dickens je nejspíše celé Americe jen pro ostudu, město potichu zmizí z mapy. Hominyho zašlá sláva vybledne úplně, tudíž se rozhodne obrátit k našemu hrdinovi s tím, že se chce stát jeho otrokem. Vzhledem k tomu, jak odmala exceloval ve ztvárňování rasových stereotypů, nic jiného neumí. Bonbon mu chce zcela nezáludně udělat radost, takže se snaží, aby Hominy dostával svůj pravidelný příděl bičování, avšak brzy pokročí dál. V první třetině autobusu, který řídí jeho někdejší láska Marpessa, umístí ceduli s nápisem „Přednostní sedadla pro seniory, invalidy a bělochy“, takže Hominy může čekat, až přistoupí bílý cestující, a potom mu s radostnou ponížeností uvolní místo. Kromě toho, že tato situace představuje jednu z mnoha paralel zásadních mezníků v dějinách boje za občanská práva pro etnické menšiny, rozjíždí postupně daleko rozsáhlejší míru segregace. Dickens se vrací na mapu, rázem se zatraktivňuje a dostává se mu (nejen) mediální pozornosti.

Kostra příběhu není nikterak pevná a Beatty se k ní vrací, kdy se mu zachce. Poněkud surreálný Dickens, kde Bonbon na farmě pěstuje neuvěřitelně chutné ovoce a výjimečně účinnou marihuanu, je domovem postav, které Beattymu slouží především ke katalýze monologů jeho hlavního hrdiny na různá témata. Bonbon se tak s kadencí kulometu zabývá myšlenkami více či méně absurdními, často protichůdnými a takřka vždy nekorektními. V těch se Beatty ukazuje jako bravurní satirik vyvolávající čas od času hlasité záchvaty smíchu. Autor střílí kolem sebe do všech směrů, nešetří nikoho a přepáleným šibeničním humorem se vypořádává se složitostí rasových otázek a (ne)možností o nich mluvit. Po výbuchu smíchu zpravidla přichází kocovina, šeptající cosi o tom, že s těmi občanskými právy to v současné Americe není nikterak růžové, aspoň pokud se nenarodíte bílí. Co se však týče přepisování klasických děl, je Beattyho postoj jasný: intelektuálové beroucí si do parády klasická díla také dostanou svoji dávku zesměšnění. „Všude, kde se vyskytovalo odporné slovo negr, nahradil jsem je slovem válečník a slovo otrok slovem snědý dobrovolník,“ říká hrdě Foy Cheshire, rival zesnulého otce hlavního hrdiny. Přestože se Foy nejhlasitěji bije za práva černošské komunity, postupně se vyjevuje, že právě on je „zaprodanec“, neboť se na černošské kultuře dokázal nejlépe finančně obohatit.

Ačkoli se Beatty sám za satirika nepovažuje, humor je velmi výraznou složkou jeho knih. Nemá však pouze zábavnou funkci – umožňuje mu psát přístupným způsobem o navýsost komplikovaných tématech. Zaprodanec nemá klasickou románovou stavbu a na rozdíl od děl jako Chaloupka strýčka Toma nebo Jako zabít ptáčka se v něm nedočkáte sebemenšího moralizování. Beatty se naopak s brutálním humorem vyžívá v poťouchlých prohlášeních a koncentrovaných stereotypech. Jeho postavy je však racionálně obhajují, čímž odhalují jejich podezřelou podstatu.