Soubor literárněkritických statí nazvaný Formalismus v polemice s marxismem: Antologie textů: Studie, za nímž stojí bohemistka, rusistka a překladatelka Hana Kosáková (nar. 1978), je daleko víc než jen detailní vhled do sporů mezi sovětskou formalistickou a marxistickou literární vědou. Vybrané úvahy a fundovaný editorčin doslov ukazují, že nejen v době mezi lety 1919 a 1930 šlo mezi marxisty a všemi ostatními víc než jen o literaturu. Vedle zajímavých literárněvědných a lingvistických polemik se v naprosté nahotě – a se zřetelem k dobovému kontextu – odhaluje zásadní rozdíl v pojetí života a toho, co je člověk. Čtenář, který se k podobným, úzce zaměřeným studiím obvykle nedostane, by tento výbor rozhodně neměl minout. Autoři, s nimiž se tu setká, ho zaujmou jak myšlenkami, tak dosti složitými osudy. Viktor Šklovskij, Lev Trockij, Boris Ejchenbaum, Anatolij Lunačarskij a v citacích mnozí další.

Co je pravda

Jednotliví autoři vedou i na dnešní dobu atraktivní debatu o podstatě a účelu uměleckého díla, respektive umělecké formy. Jedni, formalisté, trvají na autonomii a svobodě umělecké tvorby, literární vědy a kritiky, které se snaží být nezávislé na vnějším prostředí. Na půdě známé Společnosti pro výzkum básnického jazyka (OPOJAZ) zkoumají literaturu prostřednictvím interdiscliplinárního dialogu lingvistů a literárních vědců. V popředí jejich zájmu stojí analytický, takzvaný dílocentrický přístup. Druzí, marxisté, naopak chápou umění v jeho služebné, lépe řečeno služebně-závislé roli na kulturních, sociálních a politických poměrech, a tedy i na těch nových, bolševických.

Diskuse, spíš umírněná a jen občas emotivní, se vede nejen nad literárním stylem, ale v jádru nad tím, kdo je to vůbec literární tvůrce. Autorka doslovu připomíná Ejchenbaumova slova: „Otázku ‚jak psát‘ nyní nahradila otázka ‚jak být spisovatelem‘.“ Marxista A. V. Lunačarskij však věci vidí jinak. O Ejchenbaumově formalismu a jeho relaci k ideologii má vcelku jasné mínění: „Říká: my na světonázor nemáme ani pomyšlení – to by jen pokazilo naši vědu. Vymezíme si oblast literatury a budeme se v ní vrtat jako červi v zemi, fakt za faktem, pozorování za pozorováním, ale jaký význam má dané literární dílo v celku života společnosti – to je věc ďáblova.“ Odmítat marxismus? Bláhovost, a to v tom lepším případě.

Zatímco formalisté chtějí zůstat svobodní v uplatňování vědeckých metod a být nezávislí na ideologii (obecně na prostředí), marxisté trvají na tom, že nová epocha světové revoluce musí mít za následek vznik nových forem, žánrů, námětů i řeč samou. Jinak pověděno: nová revoluční „pravda“ pohltí pravdu „starou“. O tom, co je pravda, ale nerozhoduje poznání ani duchovní ukotvení umělců, nýbrž duch revoluce – přetlumočený ústy revolucionářů a marxistických ideologů. Nejde o to, že by nová „pravda“ ze staré jako by vyrostla. Jde o to, že z ní vyrostla a že ji v celé šíři nového způsobu života pošle na pověstné „smetiště dějin“. Její tvůrce a představitele pak čeká obvykle ještě daleko horší osud.

Meze neoblomnosti

Kniha, která vyšla péčí Ústavu pro českou literaturu AV ČR v edici Theoretica & historica, má vzhledem k pojednávanému tématu vhodně zvolené minimalistické grafické zpracování bez ornamentů a ilustrací (grafické studio Stará škola), nechybí resumé, jmenný rejstřík, seznam literatury. Necelých sto šedesát stran obsahuje sedm prací, které citlivě přeložila Hana Kosáková. Tři napsal Viktor Šklovskij (z českých překladů jeho díla uveďme například soubor filmových studií Nekonečné záhady, 1990, v překladu Karla Martínka), dvě Boris Ejchenbaum (česky vyšel výbor Jak je udělán Gogolův plášť a jiné studie, 2012, přeložila Hana Kosáková), jednu Anatolij Lunačarskij (v češtině například třísvazkový výbor Stati o umění, 1975, 1977 a 1979) a jednu Lev Trockij (Zrazená revoluce, 1937, 1995, překlad Vladimír Burian).

Všichni tito autoři prokazují dobrou znalost dějin umění i tehdejšího jazykovědného diskurzu. Nečekejte však jen plané teoretizování. Zvláště u marxistů má idea praktický, celospolečenský dosah. Autoři na obou stranách dovedou ocenit hodnotu myšlení svých názorových oponentů, ale jinak jsou ve svých názorech neoblomní. Přesto někteří z formalistů i marxistů své pojetí literatury později, dobrovolně, nebo pod tlakem, precizovali, anebo se přiklonili na druhou stranu.

Formalisté se zabývali literaturou nikoli jako ideovým celkem, ale strukturálními vztahy a vnitřními zákonitostmi díla, povahou jazyka a jeho principů, fabulí, syžetem, vztahy mezi jednotlivými materiály (fakty k literárnímu zpracování), logikou, formální analýzou, stavbou novely či románu, kombinacemi a variantami zvuků a slov a různými stylistickými postupy, krátce řečeno – tím, jak je to které literární dílo utvořeno. Podle marxistických teoretiků však nepochopili znamení doby a úkoly nového, revolucí osvobozeného člověka. Formalistům nešlo tolik o to, pro koho dílo vzniká. Ptali se, jak vzniká. Šklovského slova z jeho nejvydávanější knihy Teorie prózy (česky 1933, 2003, přeložil Bohumil Mathesius) danou věc vysvětlují: „Zabývám se při studiu literatury zkoumáním jejích vnitřních zákonů. Mám-li uvést paralelu z průmyslu, nezajímá mě situace na světovém bavlnářském trhu, ani politika trustů, nýbrž jen druhy příze a způsoby tkaní.“

Ostatně vysoce oceňovaná Šklovského próza Sentimentální cesta: Zápisky revolučního komisaře: Vzpomínky z let 1917–1922 (česky 1932 v překladu Bohumila Mathesia – pod názvem Zápisky revolučního komisaře –; 2011 v překladu Petra Šimáka) o tomto světě vypovídá přímo a bez kudrlinek. Na pozadí bolševické revoluce a války se mimo jiné rodí vědecké přístupy a analýzy literárního díla, které ovlivnily jazykovědu pozdějších mnoha desetiletí. Jenže i Šklovskij, jenž se vyvíjel a tvořil téměř sedmdesát let, našel později na marxismu a jeho vědeckých metodách něco, s čím mohl souhlasit. Čtenář, který tento obsáhlý a syrový válečný příběh zná, bude číst uvedené literárněvědné práce přece jen trochu jinýma, proměněnýma očima. Jinak je bude vnímat ten, kdo dobu sovětského Ruska nezažil a po druhé světové válce žil v západním civilizačním okruhu.

Získat formalisty nebo strukturalisty či jinak nemarxisticky orientované spisovatele a jazykovědce pro marxistické pojetí umění (a života) nebylo snadné. Viktor Šklovskij v článku Památník vědeckého omylu z roku 1930 (jímž editorka výbor uzavírá) ukazuje, že k té či oné vědecké metodě a ideji se člověk nemůže prostě jen přiklonit. „Jistě, sám se za marxistu neprohlašuji, jelikož k vědeckým metodám se nestačí jen připojit. Je třeba je dobývat a utvářet.“

Přímo na schůzi

Životní osudy každého z výše jmenovaných ukazují, že vedle relativně přátelského a korektního dialogu existoval paralelní, politikou a ideologií nasáklý svět. Svět schovávání, útěků, exilů, nátlaku a vězení. I proto se formalistická škola na prahu roku 1930 v podstatě rozpadla. Do exilu odešel Šklovskij – ale vrátil se. Ejchenbaum byl několik let pronásledován. Lunačarskij, mimo jiné lidový komisař pro vzdělávání, zemřel v roce 1933 ve francouzském Mentonu (jeho ostatky jsou pochovány v Kremlu). Jak skončil Lev Trockij, není myslím třeba připomínat. Roman Jakobson, v knize mnohokrát připomínaný a spjatý s československou literární vědou a Pražským lingvistickým kroužkem, strávil většinu života mimo Rusko, respektive Sovětský svaz. Autoři spjatí s teologií a dílem křesťanské orientace buď ve většině případů emigrovali, nebo byli pozavíráni v gulazích. Marxisté zkrátka otevřeností a milosrdenstvím nevynikali. A to ani vůči „svým“.

Snad v každé ze studií a jednom dopisu vystupuje kromě centrálního motivu i otisk dobových poměrů. Často tak máte pocit, jako byste přímo seděli na některé ze schůzí a cítili někdy sympatickou, jindy tíživou atmosféru onoho času. I proto by tento výbor mohl zaujmout ty čtenáře, kteří se zajímají o ruskou literaturu, kulturu či film anebo sledují současnou Rus prizmatem svého kulturního a duchovního zaměření.

Tři z myšlenek Viktora Šklovského by mohly přimět čtenáře otevřít také jeho rozsáhlejší lingvistické studie a prózu, na které přítomný titul v závěru odkazuje. 1. Kdyby životní podmínky a výrobní vztahy ovlivňovaly umění, nemusely by pak být náměty připoutány k místům, kde těmto vztahům odpovídají? Náměty však nemají domov. 2. Kdyby se životní podmínky promítaly do povídek, evropská věda by si nemusela lámat hlavu s tím, kdy a kde – zda v Egyptě, Indii či Persii – byly napsány povídky Tisíce a jedné noci. 3. Za nejzávažnější chybu současných spisovatelů, kteří se vyjadřují o umění, pokládám to, že se pokoušejí dokázat shodu sociální revoluce s revolucí uměleckých forem.

Další trojice výpovědí patří Lvu Trockému. Vybírám je z jeho článku Formální škola v básnictví a marxismu a snažím se, aby v citaci bez širšího kontextu přece jen nepluly úplně ve vzduchoprázdnu. 1. Básník může materiál k tvorbě najít pouze ve svém sociálním prostředí, když skrze své umělecké vědomí propouští nové životní impulsy. 2. Naše marxistické pojetí, které hlásá objektivní sociální závislost umění a jeho společenský utilitarismus, v překladu do jazyka politiky neznamená, že usilujeme o to, abychom umění pomocí dekretů či předpisů rozkazovali. 3. Nová třída nezačíná tvořit celou kulturu znova, ale chopí se vlády nad minulým, třídí, přetváří, přeskupuje a buduje na něm. Kdyby nedocházelo k tomuto využití „obnošené“ garderoby staletí, nenastával by v historickém procesu žádný pohyb vpřed.

Zajímavá publikace s obsáhlým a akribickým doslovem Hany Kosákové není jen obraz dvou odlišných přístupů k literatuře a umění. Ukazuje zároveň na důsledky vzájemných střetnutí i na to, jak tohle střetávání ovlivnilo literární vědu a umění po zbytek dvacátého století, v Rusku, v Evropě či ve Spojených státech. Patrně nejzajímavější budou pro čtenáře úvahy o společenském dosahu umění. Jde totiž o téma, které se, odborně i laicky, diskutuje zvláště tam, kde jedna skupina lidí obviňuje druhou, že tomu či onomu umění prostě nerozumí. Tahle kniha by v naší nastalé společenské situaci neměla zapadnout.