Básnířka Anna Barkovová (1901–1976) se narodila v dělnickém městě textilních továren Ivanově-Vozněsensku. Dětství strávila v provincii, ale měla neomezený přístup do gymnazijní knihovny, a tak se podrobně seznámila nejen se světovou a klasickou ruskou literaturou, ale především s literaturou stříbrného věku.

V šestnácti letech si vedla deník nazvaný Přiznání vnuka člověka z podzemí, v němž se označuje za jednoho z dědiců Dostojevského hrdiny Zápisků z podzemí, rozebírá jeho psychiku a hlásí se k ní. Silný pocit vykořeněnosti a jinakosti, dominující jejímu ranému dílu, byl a celý život zůstal umocňován komplexem vlastní nehezkosti a lesbickou orientací.

V první knize veršů Anny Barkovové Žena (Ženština) z roku 1921 se prolínají symbolistní tendence s novou, revoluční poetikou. Předmluvu k ní napsal tehdejší národní komisař pro osvětu (tedy ministr kultury) Anatolij Lunačarskij, který byl novou básnickou osobností fascinován, předpovídal jí velkou budoucnost a viděl v ní největší básnířku nové doby. Seznámil se s ní v redakci ivanovského deníku, záhy jí zajistil místo redaktorky v moskevské Pravdě a dokonce ji jmenoval tajemnicí své kremelské kanceláře. Anna Barkovová v prostředí nově se tvořící bolševické aristokracie nevydržela dlouho, již v roce 1926 práci v Pravdě ztratila, odešla od Lunačarských i z Kremlu a zanedlouho následovalo první zatčení. 

Mladá básnířka se vymykala bolševickým intelektuálům a její poezie se nikdy nestala vzorem proletářského umění. Celý život u ní převládaly spíše symbolistní, modernistické motivy a mýty. V první a jediné vydané sbírce Žena pracuje s tématem skýtství - asiatskou horkokrevností a krutostí, jež svou individuací a zvnitřněním tvoří dialog, až protipól k Blokově poémě Skýtové, jeho výzvě západní Evropě na počátku první světové války.

Lyrický subjekt prochází ve sbírce metafyzickými proměnami, objevuje se tu koncepce nového božstva – nově zrozené bohyně Přicházející, v níž se prolínají Solovjovy vize Sofie, Blokovy Překrásné dámy i Chlebnikovova kosmismu.

Téma dvojnictví, tak významné pro stříbrný věk, je Anně Barkovové vlastní po celou dobu její tvorby. V osobním i tvůrčím životě se dokonce objevuje mýtus o zaprodanosti ďáblu a zlu, k básnickému subjektu přibývají “zlé stíny”, které se v průběhu let slévají do nejrůznějších podob: v první sbírce do obrazu ohnivého apokalyptického jezdce, v mongolskou krutou carevnu, stále více však v plíživou, všudypřítomnou “pošlosť”, šeď, oči bez zájmu, živé mrtvoly, nezájem a strach. Zde se jistě projevují její tři zatčení a více než dvacet let v lágrech, s krátkými přestávkami od roku 1934 do roku 1965.

Právě prostředí lágru bylo pro Annu Barkovovou jako básnířku určující, dotvořila v něm svou poetiku a životním tématem se stává nesmiřitelnost s osudem, nesouhlas se svým údělem, “vzepření se” jako základní životní pocit. Originalita její osobnosti a vzpurnost, s jakou se vždy stavila svému okolí, je fascinující v celé její tvorbě. Přijímá hrůzu své doby, ale nepřijímá přivykání k ní. Žije na pokraji smrti hladem (nejhůř bylo na konci druhé světové války po propuštění z lágru), ale v denících i básních se objevuje nenávist k lidské potřebě prát se o chleba či ke schopnosti většiny spoluobčanů v případě potřeby nevidět a neslyšet.

Básnířka nenachází ve svém okolí žádnou jistotu, obrací se proto ke svému “já”, hledá v něm zbytky doby humanismu, lidskosti. V roce 1954 v táboře prožívá silné milostné vzplanutí k jedné ze spoluvězeňkyň, které po několika měsících končí krachem. V té době vstupuje do díla Anny Barkovové milostná lyrika, zdeformovaná všudypřítomným dohledem a neexistencí soukromí, ostnatými dráty, postupujícím astma a přicházejícím stářím ve stepích střední Asie. Autorka v tomto období tvoří své vrcholné básně, dospívá do nejhlubších poloh svého metamorfovaného “já” a intimního tragismu.

Autorka si celý život zachovávala modernistický styl psaní, bylo jí cizí experimentování s veršem, jejím básním je vlastní především zpěvnost. Mnoho z její tvorby se nedochovalo, kromě sbírky Žena (1921) a divadelní hry Nastasja Oheň (1922) existuje úryvek z Přiznání vnuka člověka z podzemí (1917), básně třicátých let s tvrdou kritikou rodícího se stalinismu, lágrové básně, které si zapamatovala autorka a její známé z táborů. V archivech KGB se objevily i deníky a povídky s fantastickou dějovou linií, za něž byla v roce 1957 odsouzena na deset let pracovních táborů. Její roztroušenou tvorbu hledá a shromažďuje profesor ivanovovské university Leonid Taganov, který se stal i editorem sebraných spisů Anny Barkovové s názvem Stále někým jiným (…Věčno ně ta, Moskva 2002). Touto knihou vstupuje autorka do širšího povědomí veřejnosti, přestože posledních pět let její jméno nechybí v nových antologiích a encyklopediích.

Verše Anny Barkovové byly za poslední desetiletí přeloženy do šesti jazyků a i přes svou zlomkovitost (vzhledem k problematickému uchovávání děl v lágrech) a nedokončenost patří k nejsilnějším výpovědím o pocitech člověka v totalitárním prostředí.