Mohammed Dib se narodil v roce 1920 v alžírském Tlemcenu poblíž hranic s Marokem do středostavovské rodiny, která však postupně klesala do chudoby. V raném věku navíc přišel Mohammed o otce, což jeho životní situaci ještě zhoršilo. V patnácti letech začal psát první básně. O tři roky později se ujal místa učitele v příhraničním marockém městečku a postupně vystřídal řadu povolání od tkalcovství přes účetnictví po novinařinu a tlumočnictví pro francouzské a britské vojáky. Dva roky před vypuknutím revoluce, v roce 1952, se oženil s Francouzkou, vstoupil do Alžírské komunistické strany a vydal svůj první román. Dib patřil ke Generaci ’52 , z níž vzešel také Albert Camus a Mouloud Feraoun. A právě Camus se postaral o to, aby mohl Mohammed poté, co byl v roce 1959 francouzskými úřady za podporu povstání vypovězen z Alžírska, najít útočiště ve Francii a nemusel se jako tolik jiných spisovatelů uchýlit do Káhiry. Od roku 1967 žil až do konce života převážně v La Celle-Saint-Cloud nedaleko Paříže a zde také v roce 2003 zemřel. Zanechal po sobě třiatřicet děl, z toho osmnáct tematicky i stylově nesmírně rozmanitých románů. Najdeme mezi nimi jak několikasvazkovou naturalistickou fresku ze života alžírské rodiny, tak příběhy plné surrealismu, sci-fi příběh nebo třeba román ve verších.

Lyrické léto
Lyrické sklony, které byly autorovi vlastní už od raného věku, jsou jasně patrné i v Africkém létě. Dibovi stačí jen pár slov a na malém prostoru dokáže vytvořit požadovanou atmosféru a nezáleží na tom, zda jde o přeplněné tržiště plné mačkajících se a pokřikujících lidí, stinný, klidný dvorek při odpolední siestě, kde služebné pokradmu kritizují své pány, nebo o odvetnou akci francouzských vojáků, při níž dojde k hromadnému zatýkání vesničanů podezřelých z účasti na povstání proti koloniální správě a naprosto neopodstatněnému masakru. Alžírské léto není příběh jednoho hrdiny, je to sled obrazů volně spojených místem a dobou. Některé osudy se protnou, jiné se o sebe jen lehce otřou a některé zůstanou zcela stranou.

V sedmnácti krátkých kapitolách jsou postupně vykresleny výseče všedních životů všedních postav, z nichž každá prožívá v době sílícího odbojového hnutí (připomeňme, že alžírská válka za nezávislost začala v roce 1954 a skončila o dlouhých osm let později) vlastní zlomové okamžiky. Středostavovská rodina zvažuje, zda neprovdat dceru za jejího bratrance, rodinného flamendra, aby si tak pojistila dědictví po jeho matce a měla jednou provždy vyřešenou otázku dceřiných vdavek. Dcera Zákija, čerstvá maturantka, bloumá domem s hlavou plnou hamletovsky existenciálních otázek a neukotveně emancipačních nálad. Nechce se vdát a mít děti, ale nechce ani do práce. Vzpírá se starým pořádkům, ale nedokáže za své přijmout ani ty nové, cizí, považované za moderní. V obdobně krizové situaci se ocitá i její mužský protějšek, dvacátník Džamál, nezaměstnaný muž, jehož živí manželka. Džamál je stejně jako Zákija rozervaný mezi starým a novým. Pro své názory dal výpověď v úřadu s tím, že už dál nedokáže sloužit v koloniální správě. Nemá však dost odvahy připojit se k odboji a jako muž neschopný najít si jiné zaměstnání postupně ztrácí v patriarchální společnosti tvář – nejen že se nedokáže postarat o rodinu, ještě si o peníze musí říkat manželce. Jeho sebelítost, neschopnost a rezignace se posléze přetaví v agresi a pohrdání všemi lidmi, včetně obětavé milující ženy.

Jako protipól proti rozháranému mládí tu mezi ostatními vyniká systematický a pečlivý zaměstnanec úřadu, vdovec, otec malé dívky, jehož během pravidelné týdenní návštěvy u bratra odvedou Francouzi: „‚Zajímáte se o mne, nebo o bratra?‘ Ihned si tato slova vyčetl jako zbabělost. ‚Vy nebo on, to je jedno,‘ odpověděl mu lhostejný hlas. Ještě nedošli k východu, když Nora vykřikla: ‚Tatínku!‘ … ‚No tak, holčičko, vždyť se za chvilku vrátím. Uvidíš, nebude to dlouho trvat.‘ A dokonce se na Francouze usmál…“ (s. 94) Celou knihu v duchu klasických arabských děl rámuje vyprávění ze života rodiny Rajových, jejichž každodenní rituály knihu otevírají, prolínají se jí a také ji uzavírají.

Hrdý na paličáka
Autorovi se na omezeném prostoru podařilo vykreslit plastickou, rozmanitou tapiserii běžného života. Na osobní rovině tu nacházíme obrazy fungování tradiční mnohogenerační a pospolu žijící rodiny, silnou úctu ke starším a jasně vymezené postavení jednotlivých členů. Jsou tu zmínky o synech, kteří neuposlechli otce a ti je navenek navždy zatratili. Dib ovšem neklouže jen po povrchu zjevného, nechává čtenáře nahlédnout do nitra postav, a my tak víme, že otec, jenž zůstává navenek tvrdý jako kámen, je na syna pro jeho odvahu, paličatost a vlastenectví nesmírně pyšný a nakonec si ho cení víc než ostatních, poslušných dětí. Pak jsou tu na vyšší úrovni výjevy, jež se dotýkají celé místní komunity, kdy mizí sousedé, synové, synovci i prodavači v obchodech a nikdo se raději na nikoho neptá, a když, tak určitě ne nahlas. Objevují se také scény rázné a drastické odvety, kterou je nutné vykonat, nad níž nikdo moc nepřemýšlí ani neváhá – tak velí síla tradice. A na nejvyšší, celospolečenské rovině autor předkládá nenásilný nástin života rodičů, jejichž synové odešli bojovat s povstalci, paralelního společenského systému, který si povstalci vybudovali a v němž se z místních rolníků stali zásobovači a posléze i lokální soudci, za kterými lidé chodili pro řešení sporů raději než ke koloniálním úřadům, i kritické obrazy zvůle, netečnosti, povýšenosti a zbytečné brutality ze strany francouzských vojáků. Celý výjev podbarvují zvuky bojů, jež nedávají zapomenout, v jak dramatické době se vyprávění odehrává.

Autor nepřináší čtenáři tradiční zážitek z příběhu, jenž má jasně stanovený začátek a po zápletce také definitivní konec, místo toho mu umožňuje naplno prožít časově blíže neurčenou dobu pod spalujícím alžírským sluncem v jedné z nejtemnějších etap dějin této země. Nechává ho však nahlédnout pod pokličku běžného života a běžných starostí, zcela oproštěných od patetických gest a slov. Ostatně konflikt, který nakonec stál život bezmála dva miliony lidí, netvořila velká gesta a slova, ale obyčejní lidé s jejich obyčejnými životy. „‚Náš včerejší život už nám připadá nesmyslný. Jaké to teprve bude za sto let! Zbude-li tu ještě někdo, kdo si bude pamatovat, jak jsem žili…‘“ (s. 22), přemítá jedna z románových postav – a my máme díky Dibovu románu možnost nikdy nezapomenout.