Berlínská olympiáda roku 1936 nepřestává přitahovat pozornost autorů knih. Po několika objemných svazcích, jež tehdejší dění líčí v kontextu dobových událostí nebo se zaměřily na jeden konkrétní sport a výkon (jako Hrdinové ve člunu: Skutečný příběh, který se stal celosvětovým bestsellerem, MOBA, 2016), nedávno vyšel další tematicky spřízněný titul Berlín 1936: Šestnáct srpnových dnů. Autorem je německý historik a publicista Oliver Hilmes (nar. 1971), který již dříve vydal několik životopisných knih: o Almě Mahlerové-Werfelové, Cosimě Wagnerové, Franzi Lisztovi a bavorském králi Ludvíku II.

I v této (jeho první česky vydané) knize se autor zajímá o soukromé životy slavných osobností, jež se v krátkém časovém období ocitly na jednom místě (a v závěru pak stručně nastiňuje jejich další osudy). Kniha se tak řadí k dalším obdobným titulům, jako je například Amerika 1927 od Billa Brysona nebo 1913 – léto jednoho století od Floriana Illiese.

Montáž o montáži
Podobně jako Illies i Hilmes líčí zdánlivě pokojný svět, který v sobě skrývá zárodky rychle se blížící katastrofy. Oproti knize 1913 je však celkové ladění recenzovaného díla pochmurnější a tragičtější, třebaže četné detaily nepostrádají komický přídech. Například líčení poměrů v rodině Josepha Goebbelse, jejíž tajnou hlavou byl Hitler, nebo poznámky o jalovém a neelegantním vystupování manželek čelných nacistů. V textu nemůže chybět ambiciózní režisérka Leni Riefenstahlová, kterou autor představuje v ambivalentní roli Hitlerem vyvolené umělkyně, již ale souběžně nenávidí Goebbels, stejně jako většina diváků. Ti na ni volají, aby se ukázala, a když samolibá filmařka zaujme pózu a jme se mávat domnělým příznivcům, pokřikují na ni: „Stará kráva!“

Kniha patří k dalším čtivým kulturněhistorickým montážím, kde je chvástání ministra propagandy ironicky glosováno a doplňováno zápisky Victora Klemperera z téže doby a nadšení Hitlerem zfanatizovaného davu vyvažováno pohledem malého židovského chlapce, jenž úspěchy jednotlivých zemí hodnotí přesně opačně. V textu se mísí politika, sport a umění, pseudonáboženská úcta a pragmatismus, proklamované vysoké ideály a bezskrupulózní lži, opulentní hostiny pořádané pro západní diplomaty, jimž se chtěl režim vlichotit, s hladem a strádáním těch, kteří již v téže době trpěli v koncentračních táborech. O to vše totiž během olympiády šlo. Autor výborně evokuje atmosféru města, z něhož na krátkou chvíli zmizely protižidovské cedule a kde místo nacistické hymny Horsta Wessela přechodně zněl jazz, ale na opačné straně, než je sportovní areál, vzniká mimo oči cizích návštěvníků romské ghetto.

Celý podnik tedy autor pojímá jako obří propagandistickou akci, která se nacistům bohužel výborně vydařila – a to navzdory úspěchům několika černošských sportovců. Nejenže Německo získalo nejvíce medailí, ale hlavně se na mezinárodní scéně manifestačně předvedlo jako mocnost úspěšně pořádající svátek přátelství a porozumění mezi národy. Současně německý tisk vyzvedával u domácích sportovců kvality jako chrabrost či kamarádského ducha, což jsou vlastnosti, které bude Hitler později oceňovat na svých vojácích. A o zahájení války je v té době již rozhodnut.

Šek světí prostředky
Oliver Hilmes vytvořil svědectví o síle manipulace, ale také o slabosti těch, kteří toto mámení nechtěli nebo nebyli schopni prohlédnout. I když k tomu mohli nalézt indicie, například tiskoviny upozorňující na existenci koncentračních táborů. Jedním z mála, kdo tehdy prošli procesem vystřízlivění, byl americký spisovatel Thomas Clayton Wolfe (1900–1938). Četní další umělci ale bez skrupulí s novým režimem spolupracovali, například Richard Strauss odmítl platit speciální olympijskou daň, protože nechtěl podporovat tento „sportovní nesmysl“, ale když byl osloven, aby k akci složil hymnu, neváhal si říct o vysoký honorář. „Šek světí prostředky,“ dodává sarkasticky Hilmes. Kniha také podává smutné svědectví o marnivosti, úplatnosti a skrytém rasismu některých neněmeckých členů Olympijského výboru, bez jejichž přispění by se hry v Německu vůbec nemusely konat. Jejich symbolický vliv na legitimizaci nacistického režimu byl přitom značný, takže se nabízí také otázka, zda by se dějiny ubíraly jinudy, pokud by do německého týmu nebyla přijata židovská sportovní šermířka Helene Mayerová (1910–1953) a USA by hry bojkotovaly, což reálně hrozilo.

Z knih, které už o olympiádě vyšly, můžeme ovšem vyčíst četné další doplňující podrobnosti. Například publikace Guye Walterse Berlínské hry: Olympijský sen ukradený Hitlerem (BB/art, 2007) mimo jiné rekapituluje, kolik tehdejších sportovců se později stalo oběťmi nacistického režimu. A Hitlerova olympiáda: Historie nacistických her roku 1936 (BB/art, 2008) od Antona Rippona zase poukazuje na to, že v době konání her byl v rodišti Jesseho Owense, úspěšného afroamerického olympionika, veřejně popraven mladý černoch a jiní černošští sportovci (z Kanady) čelili při návratu očividnému rasismu v jednom londýnském hotelu.

Hilmesova kniha je stručnější a místo obsáhlých historických výkladů používá umění zkratky. V tom, že pomíjí obecnější kontext, může být trochu zjednodušující, ale o to je její aktuální poselství výraznější. Totiž že síle manipulace je snadné podlehnout a že mistry v jejím vytváření jsou diktátorské režimy, jakkoli vedené obskurními a navzájem znesvářenými individui, kdežto demokracie jsou v boji proti ní slabé, těžkopádné, kvůli své pluralitě nejednotné a lehce nalomitelné.