„Je-li vaší ženou Alma Mahlerová, můžete pouze zemřít. Franzi Werfelovi to trvalo dlouho. Rozhodla se totiž dát si ho po kousíčkách. Werfel měl z Almy hrůzu. Postupem let totiž bytněla jako Germánie nalitá krví a pivem.“ Tato slova pocházejí z nové česky vydané biografie věnované „vdově čtyř umění“ Alma Mahlerová: a vždycky budu muset lhát. Jak napovídá už úvodní citát a titul knihy, žena významných umělců Gustava Mahlera, Waltera Gropiuse, Franze Werfela a dále milenka i múza mnohých dalších (Gustava Klimta, Alexandra von Zemlinského a Oskara Kokoschky) v ní rozhodně není představena v růžových barvách. Právě naopak, francouzská spisovatelka a novinářka Catherine Sauvatová možná trochu jednostranně líčí Almu hlavně jako hysterickou, vrtkavou, sobeckou, panovačnou, nevěrnou a netaktní ženu, oplývající více či méně smyšlenými nemocemi, jako bytost, které šlo především o získání absolutní pozornosti a uznání, u které však byly city vždy silně „proměnnými hodnotami“ a jejíž srdce „toužilo zaplést se s osudy zalitými sluncem“. Přitom ale nebyla schopna přijmout hudbu prvního manžela, nezajímala se o projekty svého druhého muže ani ji nebavily romány toho třetího, což ovšem Alma sama částečně přiznávala.

I vlastní děti prý používala jako nástroje na cestě k moci. A svoji erotickou přitažlivost pak jako zbraň, která na četné muže účinkovala takřka dokonale, což konstatují i další autoři. Kupříkladu Florian Illies specifikoval, v čem mělo spočívat její kouzlo: „Uměla perfektně vystihnout okamžik, kdy nechat tmavé prameny vlasů spadnout do tváře, takže muži ztráceli rozum.“ Pokud si ovšem kdokoli dovolil zůstat lhostejný k jejím půvabům, začala ho nesnášet a intrikovat proti němu, jak se to prý stalo u V. Kandinského. Zdá se ale, že případ tohoto malíře byl spíše výjimečný. Muži jí podléhali celkem snadno a nechránilo je před ní jejich nadání, vzdělání ani rozhled – právě takoví ji přitahovali. Jak autorka ironicky dodává, jeden z takových nešťastníků sice byl odborníkem na techniku a metody čtení a porozumění světu kolem nás, ale ve vztahu k Almě to nepochybně neuplatnil. Jejich poměr byl totiž založen na hysterii, hrozbách a vypjatých emocích. Díky bohatému sexuálnímu životu hlavní hrdinky knihou každopádně prochází řada pozoruhodných osobností. Je přitom zajímavé srovnávat, jak reagovali na to, když její city k nim ochably a ona si našla náhradu.

Kupříkladu Kokoschka si nechal vytvořit figurínu v životní velikosti, jež měla do všech detailů odrážet podrobnosti Almina těla. Z její konečné podoby byl sice zklamán, i tak ji prý ale bral s sebou do vlaku nebo do opery, a až když ji po čase rituálně zničil, získal prý zase vnitřní svobodu. (Další autoři ovšem tvrdí, že ono „fyzické putování“ zmíněného artefaktu byla pouhá fáma, záměrně rozšiřovaná samotným Kokoschkou.) Méně fetišisticky a majetnicky se choval Gropius. Poté co Alma po aféře s ním obnovila intimní styky se svým tehdejším zákonným manželem Mahlerem, se prý choval gentlemansky. Dal údajně Almě vědět, že je šťastný, jak přispěl k obnově jejich vztahu. Poté sice došlo ke sňatku s Gropiusem, avšak jejich vztah se rozpadl kvůli Werfelovi. Aby prý Gropius manželce usnadnil rozvod, vzal rytířsky vinu na sebe, a dokonce zinscenoval vlastní falešné přistižení při činu s prostitutkou. Kromě toho se ovšem zvídavý čtenář může dozvědět některé podrobnosti z hrdinčina intimního života. Třeba o tom, že zatímco si pohrávala se svými četnými nápadníky, opakovaně je provokovala a odháněla, svému deníku se svěřovala, že touží být „někým, kýmkoli“ znásilněna. A o svém soužití s Mahlerem autorka prozrazuje, že její první manžel měl ve zvyku navštěvovat ji v posteli až poté, co usnula.

Autorka knihy připomíná, že Mahlerová sepsala tři vzpomínkové publikace, což vykládá jako výraz potřeby uznání, ale rovněž jako doznání bezmoci, marné snahy „vytvořit taháním za stejné nitky nové interpretace“. Tyto oficiálně vydané texty (česky Gustav Mahler: vzpomínky a Můj život) Sauvatová konfrontuje s Alminými soukromými deníky. Názorně přitom ukazuje, jak silně si hrdinka svoje vzpomínky upravovala tak, aby lépe odpovídaly jejímu sebeobrazu. Například z nich postupně mizely antisemitské prvky, i když skrytého antisemitismu se podle autorky Mahlerová nezbavila nikdy. Tak Franze Werfela původně vykreslila jako „tučného Žida s nohama do O, odulými rty a pochmurnýma, šikmýma očima“, později se ale proměnil v „podsaditého muže se smyslnými rty“.

Alma Mahlerová: a vždycky budu muset lhát je druhá biografie, která o Mahlerové česky vychází. Celkově to je přitom jen zlomek z celosvětové produkce věnované této – podle některých hlasů – „poslední osudové ženě dvacátého století“. Autorka předchozí knihy, Françoise Giroudová, byla ve své poněkud vyváženější publikaci Alma Mahlerová aneb Umění být milována (Český spisovatel 1996) k jejich „společné“ hrdince mnohem vstřícnější. Giroudová byla – na rozdíl od Sauvatové – ochotná přiřknout Mahlerové hudební talent, který Mahlerovou vinou dlouho nerozvíjela, i některé další pozitivní vlastnosti, a dokonce dobré skutky, například záslužnou péči o nepraktického Mahlera a zvláště jeho finanční záležitosti nebo údajnou záchranu Vídně před hladomorem díky přímluvě o tehdejšího francouzského premiéra – a jejího přítele – Georgese Clemenceaua. A především Giroudová líčí muže i ženy, v jejichž okruhu se Mahlerová pohybuje, jako natolik excentrické a mravně problematické bytosti, že charakter Almy mezi nimi ztrácí svoji výjimečnost.

Každopádně zůstává Alma Mahlerová fascinující, provokující a nejednoznačnou osobností, jejíž život vyvolává četné otázky. Je obhajitelné tvrzení, že její partneři i bez ní žijí nadále ve svých dílech, ale ona by bez svých manželů a milenců byla zapomenuta, jak si myslí Giroudová? A byla Alma spíše nadějná umělkyně, která sama sebe obětovala kariéře prvního muže, nebo manipulující cynická „potvora“? Nebo obojí? Zdá se, že k vyřešení těchto dilemat ani dvě biografie nestačí…