Mnichovská dohoda i následný rozpad Československa patří k nejtraumatičtějším okamžikům našich dějin. Vracíme se k nim i prostřednictvím filmových dramat jako Noc rozhodnutí (1993), filmů – fiktivních dokumentů (Ztraceni v Mnichově, 2015) i nespočtem knih. Jedna zatím z nejnovějších publikovaných v češtině nese název Kdy vypukne válka?: 1938. Studie o krizi. Přináší až reportérský pohled, a to nejenom z polské perspektivy. Jejím autorem je Piotr M. Majewski (1972), polský historik zabývající se dějinami střední Evropy, Československa, zvláště česko-německých vztahů v 19. a 20. století.

Proměnlivé úhly pohledu

Jak sám píše, záleželo mu na tom zvolit takovou formu vyprávění, která by co nejlépe vystihla dynamiku daných událostí a „jejich epický charakter“. Proto v knize mění úhly pohledu a přináší krátké skeče a momentky, jak se měnící se situace jevila z Pražského hradu, Bratislavy, Berlína, Varšavy, Budapešti či Londýna. Majewski paralelně sleduje vnitropolitický neklid v Praze a československé přípravy na válku, sílící autonomistické hnutí Slováků i pohřeb Andreje Hlinky, spiknutí v německém generálním štábu, dramatická anglicko-německá jednání, velká propagandistická představení, spletité boje rozvědek i zákeřné kampaně vedené na stránkách tisku.

Důraz autor klade na detaily, jimiž ve zkratce charakterizuje jednotlivé hrdiny. Kupříkladu ministr pro sjednocení zákonů a organizace správy, monsignore Jan Šrámek, chodil na jednání vlády vždy cíleně pozdě. Ukazoval tím, že je nejstarší, a proto mu náleží odpovídající úcta.

Konrada Henleina zase nacisté prezentovali jako muže činu a nezastrašitelného předsedu. Ve skutečnosti se ale Henlein po hodinách úřadování v roli vůdce sudetských Němců nejraději rychle vracíval do bytu nad stranickou kanceláří, aby vyměnil vysoké boty za bačkory a zašil se v poklidném, maloměstském světě. Politickou samostatnost a vůdcovské charisma naprosto postrádal, nicméně roli, kterou se souhlasem Hitlera zastával, zvládl obstojně.

Významnými hráči byli šéf polské diplomacie Józef Beck (1894–1944) a československý prezident Edvard Beneš, kteří se sice v mnohém lišili, ale v tom negativním si byli bohužel velmi podobní. Beck byl na rozdíl od českého protějšku vysoký, výborně tancoval, rád se napil a bavil se s ženami. Oba však byli stejně neochvějně přesvědčeni o vlastní neomylnosti. Ani jeden z nich ve svém okolí netoleroval lidi, kteří by s ním nesouhlasili; oba spoléhali na podřízené, bez diskuse plnící rozkazy. Chtěli být spolupracovníky utvrzováni ve správnosti svých rozhodnutí.

Národy o národech

Ještě větší důraz ale kniha klade na národní stereotypy, které tehdejší dění negativně ovlivnily. Beneš a Beck v sobě navzájem viděli ztělesnění těch nejhorších vlastností, které rádi připisovali celému sousednímu národu: „Šéf polské diplomacie pohrdal svým českým kolegou, považoval ho za zbabělce, drobného spekulanta a úslužného přitakávače mocností… Československého prezidenta zase urážela Beckova megalomanie, jeho groteskní povýšenost a odtržení od reality. Všechno to v očích Čechů vypadalo jako typické polské neřesti.“

Autor to dokresluje tím, jaké byly vztahy dalších národů střední a východní Evropy. Čechy obecně nesnášeli i Maďaři, kteří vedle toho také bezmezně pohrdali Rumuny. Když distingovaný maďarský ministr zahraničních věcí chtěl někoho urazit, řekl „lhář skoro jako Rumun“, a to i během oficiálních diplomatických rozhovorů. Jen o málo lepší postoj zaujímali Maďaři k Jugoslávcům. O jejich premiérovi se šéf maďarské diplomacie většinou vyjadřoval jako o „balkánském křupanovi“. Do toho všeho se ještě „míchali Slováci, které Češi považovali za součást svého národa, Maďaři za součást svého historického státu a Poláci za součást své zóny vlivu“. V houšti všech těchto balkánských a středoevropských předsudků se nebylo snadné orientovat, natož vést politiku, dodává autor trpce.

A kupříkladu Britové se zřejmě ani moc nesnažili. I Československo pro mnohé z nich už patřilo do oblasti jakéhosi balkánského chaosu a Slovany jednoduše „skrytě pohrdali“. Jeden z meziválečných britských velvyslanců v Praze například uvedl, že „pořádek, metodičnost, přesnost a uctivost v jednání s druhými jsou slovanské povaze nepříjemné tak jako kočce voda“. Povýšený postoj britských diplomatů vůči Čechům se podle autora příliš nelišil od jejich vztahu k domorodcům v koloniích. V Praze tvořili uzavřenou enklávu, trávili volný čas hlavně ve svém prostředí, nebo nanejvýš v kruzích diplomatického sboru. Bedlivě si dávali pozor, aby se s Čechy nedostali do bližších společenských vztahů.

Mírumilovný německý gentleman

O to větší iluze si dělali o Hitlerovi, ve kterém dlouho viděli mírumilovného gentlemana, který je sice poněkud výbušný, ale s nímž bude možné se po splnění části jeho požadavků dohodnout. Britský ministr zahraničí Halifax, který strávil několik let v Indii coby místokrál, byl schopen zajít ještě dál a přirovnávat ho ke Gándhímu. V jednom osobním pozdravu mu vzkázal, že jeho cílem jako ministra zahraničních věcí je vidět jednoho dne Vůdce, jak po boku anglického krále vjíždí na koni do Buckinghamského paláce. Čímž se nechtěně dopustil faux pas. Halifaxovi totiž vůbec nepřišlo na mysl, že Hitler neumí jezdit na koni – „tuto dovednost zřejmě považoval za přirozenou vlastnost státníka“, říká autor kousavě.

Jednotlivé střípky se na stránkách knihy postupně skládají a společně vytvářejí košatý příběh. Jeho vyústění rozhodně nebylo předem dáno a možná stačilo málo, aby se běh dějin ubíral jinudy: například kdyby Britové pozorněji naslouchali emisarům německého generálního štábu plánujícího vzpouru proti Hitlerovi. Nebo kdyby se podařilo překročit nepřátelství polské a československé politické reprezentace, k čemuž existovaly určité náběhy. „Jenomže to by vyžadovalo povznést se nad vlastní zaujatost a malichernou nechuť k Čechům, což bylo pro varšavské politiky právě to nejtěžší,“ konstatuje polský autor.

V jednotlivostech je možné s autorem polemizovat, viz recenzi Vojtěcha Šíra, celkově ale Majewski vypráví pro nás tak tragický a bolestný příběh čtivě a nezjednodušeně. Nesvaluje jednostranně vinu na zrádnou československou buržoazii, západní spojence nebo na údajně trvalé vady českého charakteru. Spíše citlivě ukazuje, jak vzájemné předsudky, sebeklamy, víra ve vlastní neomylnost a neschopnost včas identifikovat skutečného nepřítele u většiny demokratických aktérů dohromady přispěly ke společné katastrofě.