Rozhovor s doc. ThDr. Ivanem Odilonem Štampachem (Katedra religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Pardubice)

iLiteratura: Jak rozumíte pojmu svět?
doc. Ivan Odilo Štampach: Z hypotetického celku skutečnosti je část osvětlena lidskou myslí. Tu nazývám světem. Je to z věci o sobě to, co není jen o sobě, ale i pro mne, resp. pro nás. Je to ta skutečnost, která je přítomna v mém názoru, tedy v tom, co jsem z ní nahlédl či nazřel.

iLiteratura: Jak si pro sebe definujete pojem světový názor?
doc. Ivan Odilo Štampach: Mohu nazřít jednotlivosti, v tomto smyslu je vidět, nejen očima, ale i myslí, jinými slovy staly se mými objekty. Každý objekt je objektem nějakého subjektu a je dostupný jen takto subjektivně. V nahlížení jednotlivostí je předpoklad celku ani ne tak explicite poznaného, jako spíš předpokládaného nebo jen tušeného. Nedokonalé nazření tohoto celku bych nazval pro sebe světovým názorem. Tohoto výrazu však neužívám. Jeví se mi příliš spjatý s jednou filozofickou školou, mám na mysli die Weltanschauung u Hegela a v marxismu. Připomínám, že slovo „názor“ se v populární mluvě používá jinak, a sice jako synonymum slova mínění či domněnka.

iLiteratura: V jaké míře je podle vás světový názor dílem jedinečné subjektivity a v jaké míře produktem kulturních schémat (popř. v dnešní době mediálních schémat), v nichž je onen subjekt „uvězněn“?
doc. Ivan Odilo Štampach: Subjekt bez vazeb k okolí není ničím. Transcendentální subjekt je ideální pól noetických aktivit, ale je tu trvalá otázka jeho vztahu k empirickému subjektu. Myslím, že lze subjektivitu zachránit i uprostřed socio-kulturních determinací, když připustíme, že vůči vlivům máme odstup a že jsme autenticky svobodní. Můj světový názor je proto mým nazřením světa, tedy projevem mé jedinečné subjektivity. Není „produktem“ kulturních či mediálních schémat. Schémata nemají sílu něco produkovat. Já jako člověk mohu být pod jejich silnými tlaky, ale pokud se prohlásím za produkt, vzdal jsem se svého lidství, vzdal jsem se nároku na specifické zacházení se mnou jako s člověkem (tedy nároku na svobodu, ochranu života, důstojnosti, soukromí apod.). Svůj světový názor zažívám a formuluji v sociálním a kulturním kontextu.

iLiteratura: Kolik je podle vás světový názorů ? Připsali byste jej každému jedinci, anebo pouze určitým skupinám (např. politická strana) anebo „velkým autorům"?
doc. Ivan Odilo Štampach: Světový názor pokládám za subjektivní nahlédnutí skutečnosti s výhledem na její celistvost. V tomto smyslu je světových názorů tolik, co je jednotlivých lidí. Je však zřejmé, že se lidé na základě svých pohledů na skutečnost seskupují. Mám na mysli filozofické školy, náboženské společnosti, politické strany apod. To, co formulují, bych však nenazval společným světovým názorem, nýbrž filozofickou interpretací skutečnosti, mýtem, věroukou či politickou doktrínou. Sem asi patří připomenutí ideologie. Filozofie, náboženství nebo politická doktrína může být ideologií, může plnit ideologický úkol. Míním ideologii jakožto ideovou obhajobu pragmatických zájmů.

iLiteratura: Domníváte se, že se světový názor v průběhu lidského života zásadním způsobem mění, anebo jeho báze zůstává neměnná?
doc. Ivan Odilo Štampach: Domnívám se, že v rozvoji subjektivního nahlížení skutečnosti v běhu lidského života je kontinuita i diskontinuita. Ostrá konfrontace se skutečností, např. s utrpením blízkých, se smrtí, s válečným běsněním, ale také s velkými postavami a díly může vyvolat zlom. Může odhalit aspekty skutečnosti, které dosud zůstávaly skryty. Neměli bychom opomenout fenomén radikální konverze, ke kterému nepochybně dochází. Pokládám za pravděpodobné, že i při změnách něco zůstává, zůstává určitý osobní styl, osobnostní předpoklady, temperament, charakter…

iLiteratura: Pokud vyjdeme z hypotézy, že funkcí světového názoru je orientace ve světě, který chce subjekt uchopit svým výkladem, zdá se nám, že důležitým aspektem světonázoru bude neustálá snaha o odstranění rozporů, které tento systém obsahuje. Domníváte se, že tato snaha může někdy dosáhnout svého cíle ?
doc. Ivan Odilo Štampach: Touha po překonání rozporů je v nás všech přítomna. Názor se obohacuje důsledným, kritickým myšlením, které pomáhá protiklady překonat tam, kde je to např. ve standardní vědě a při technických aplikacích nutné. Zastávám však stanovisko, které měl vyjádřit fyzik David Bohm ve výroku, že protikladem hlubokých pravd mohou být jiné hluboké pravdy. Skutečnost je totiž v pohybu a to způsobuje rozpornost nejen v interpretaci, ale i ve skutečnosti samé. Procesuální skutečnost není bezrozporné, statické, osvícenské univerzum. Obecný paradox pohybu (vyjádřený v mnoha historkách) je ten, že pohybuje-li se nějaký objekt (třeba čistě mechanicky), platí o něm ve stejném čase, že a) je i b) není na daném místě. Kdyby platilo JEN a), předmět by se nepohyboval, kdyby platilo JEN b), předmět by daným bodem při svém pohybu neprošel. Platí tedy ano i ne zároveň.

iLiteratura: Lze podle vás zkoumat světový názor v literatuře, tj. analyzovat postoje, názory, hodnoty a normy ukotvené v literárních textech ? (Užíváme širší pojetí literatury, která zahrnuje fikci, ale i non-fikci, např. historiografii, filozofii atd.). Jaké komplikace podle vás tento přístup může přinášet ?
doc. Ivan Odilo Štampach: Rozlišoval bych názor jako osobní zkušenost a texty. Ve vědeckých textech se autor snaží ponechat subjektivní nahlédnutí celku v pozadí a hledá intersubjektivní platnost. V beletrii není tak snadné odlišit autorův světový názor od světového názoru jednajících postav. S rekonstrukcí autorova světového názoru na základě jednotlivých vyjádření bych nespěchal. Je oblíbené, ale poněkud ošidné ztotožnit románovou nebo dramatickou postavu s autorem.

iLiteratura: Existuje podle vás „křesťanský světový názor“? A dochází skutečně, jak tvrdí Tomáš Halík, k soudobé přeměně křesťanství ze „světového názoru“ na „spiritualitu a společenskou etiku“?
doc. Ivan Odilo Štampach: Základem křesťanství je víra, a ta není jen osobním aktem důvěry a odevzdanosti, má obsah. Víra odpovídá na nějaké sdělení o Bohu, člověku, dějinách a přírodě. Podobných témat se týká i světový názor. Rozlišil bych to tak, že víra se týká osudově závažných centrálních témat, zatímco světový názor ji tematicky rozšiřuje a nezávazně doplňuje. Víra křesťanů se shoduje, křesťanské světové názory se liší.
Není mi jasné, co se míní Halíkovou změnou křesťanství ze světového názoru na spiritualitu a společenskou etiku. Zřejmě světovým názorem míní něco jiného. Nechce se mi věřit, že by souhlasně mluvil o rozpouštění autoritativní a dogmatické náboženské struktury a jejím nahrazování subjektivně laděným křesťansky zabarveným postojem nezávislým na náboženských autoritách. To se sice ve skutečnosti děje, ale Halík s něčím takovým spíše polemizuje a církevní instituci a její doktrínu obhajuje, alespoň mi to tak podle částečné znalosti jeho textů připadá.