Hravé ilustrované encyklopedické knihy pro děti (a mládež) jsou odjakživa vítaným doplňkem suchých a nezáživných školních osnov a často právě díky nim se děti začnou více zajímat o fyziku, astronomii, geologii nebo matematiku. Generace dnešních čtyřicátníků vyrostla na knihách ilustrovaných Jaroslavem Malákem, ať už šlo o tituly přeložené (Proč a jak od Joe Kaufmana či Co to je teorie relativity od L. D. Landaua), nebo domácí, psané Jiřím Grygarem (V hlubinách vesmíru), případně na encyklopedii manželů Škodových Už vím proč (s ilustracemi Vojtěcha Kubašty). Třebaže encyklopedii Proč a jak ještě v roce 1995 vydal Albatros, tou dobou už byla i přes různé aktualizace přece jen trochu zastaralá (Joe Kaufman zemřel v roce 1961), což je potíž většiny knih podobného druhu – vědecké poznání jde dál a je potřeba je reflektovat nově.

Nepochybně aktuální encyklopedii představuje čerstvě vydaná publikace Profesor Astrokocour – Hranice vesmíru, k níž mimochodem Jiří Grygar připojil kratičký (dva odstavce) doslov. A zatímco Američan Kaufman měl široký záběr a psal všeobecné encyklopedie o lidském těle a životě, zvířatech i technice, tentokrát už je zapotřebí specialista. Tím je Brit Dominic Walliman, vystudovaný fyzik, který se od roku 2011 živí hlavně popularizací vědy, a to jak klasicky, tedy psaním knih, tak nově, prostřednictvím kanálu YouTube na internetu. Jeho první knihou je právě Profesor Astrokocour – Hranice vesmíru, která vyšla v originále v roce 2013 a měla by být součástí volné série, z níž zatím byl vydán titul Atomové dobrodružství profesora Astrokocoura v roce 2016 a dvě menší knihy, které na první navazují (Sluneční soustava a Intergalaktická kniha). Všechny ilustroval Ben Newman a české nakladatelství první zmíněnou vydalo v původní podobě.

Newman k věci přistupuje svérázným a promyšleným způsobem. Nezbytná roztomilá zvířátka, která dětského čtenáře knihou provázejí (vedle kocoura je tu ve skafandru také myška a jako jejich posluchači ptáci, zajíci nebo třeba bobr), totiž skládá z jednoduchých geometrických útvarů – trojúhelníku, čtverce nebo obdélníku a kruhu. V případě končetin či detailů obličeje si samozřejmě pomůže i jemnějšími a propracovanějšími tvary, ale onen základní „geometrický“ charakter většiny postaviček skvěle koresponduje s tématem knihy. A výtečně ilustrátor pracuje i s barvami, když volí převážně tlumené, pastelové, s dominantní šedomodrou, což je odstín, kterým obvykle barví své filmy i hollywoodští režiséři sci-fi spektáklů.

Walliman je ve svém výkladu přímočarý a stručný, ale nepočíná si triviálně (když pomineme některé komiksové výkřiky posluchačů), na malém prostoru toho dokáže vysvětlit docela hodně, a to tak názorně, jak je to jen ve dvourozměrném médiu možné. Využívá k tomu i rozměrný čtvercový formát knihy, kterou dělí převážně do dvoustran, jež kreslíři nabízejí dostatek prostoru. Často si pomáhá všednodenními pomůckami – velikosti planet například znázorní pomocí plodů: Země je cherry rajče, Mars hrášek, Jupiter meloun. Probere vznik vesmíru, chemické složení planet, podobu galaxií či hvězdné oblohy a postupně přechází také k historii dobývání vesmíru či k úvahám o možných formách mimozemského života, které vycházejí ze studia některých neobvyklých pozemských tvorů (bakterie snotity dokážou přežít v extrémně kyselém prostředí, někteří červi dýchají metan, želvuška dokáže přežít v kosmu apod.). Občas si dovolí vtip nebo jemný humor, ale nepřehání to, převážně zůstává sympaticky věcný a postupně vtahuje malé čtenáře do objevování nekonečných záhad vesmíru. Zahrnuje přitom nejaktuálnější informace a teorie, včetně Newmanem mile zachyceného vyloučení Pluta ze společnosti uznaných planet v naší soustavě.

Český čtenář, přinejmenším do roku 1989 mocně masírovaný komunistickou propagandou o nedostižných úspěších sovětské kosmonautiky, se možná zarazí u toho, jak malou pozornost Walliman věnuje Sputniku, Lajce a Gagarinovi, zejména v porovnání s podstatně větším prostorem vyhrazeným pro americké výkony. Tragédie raketoplánu Challenger samozřejmě zmíněna není, ale to lze snadno pochopit – do veselé knihy, která má děti inspirovat k zájmu o astronomii a fyziku, takové skutečnosti nepatří anebo snad jen velmi opatrně.

Jiří Grygar vzpomíná, jak se mu rodiče přiznávali, že jeho knihu o vesmíru také četli a „naráz pochopili, jak vesmír vypadá a jak funguje“. Tentýž potenciál má nepochybně i Profesor Astrokocour.