Román Le dernier des nôtres (Poslední z naší rodiny) čtyřicetileté spisovatelky Adélaïde de Clermont-Tonnerre obdržel v roce 2016 cenu Prix de l’Académie française, jedno z nejprestižnějších ocenění francouzské literární scény. Ačkoli kritika nešetřila slovy chvály a označovala knihu za „velmi napínavý román“, „úchvatné čtení“, „mistrně“ a „elegantně“ napsané dílo, zdaleka ne všemi francouzskými čtenáři byla kniha přijata se stejným nadšením.

Nacházíme se v Drážďanech během leteckých náletů v roce 1945, trosky města jsou v plamenech, všude panuje strach, smutek a lítost. V jednom dosud stojícím kostele přeměněném na provizorní nemocnici za neuvěřitelných, hrůzyplných okolností matka v agonii, ještě než zemře, přivede na svět syna. Než naposledy vydechne, stačí mu během emočně vypjaté scény dát jméno: Werner Zilch. Novorozeně je svěřeno do péče Marthy, švagrové zesnulé. Jejím jediným cílem se stává vyhledat Wernerova otce a opustit Německo.

Druhá dějová linka se odehrává na konci 60. let za oceánem. Mladý Werner, adoptivní dítě amerických rodičů, jež o svém původu neví zhola nic kromě toho, že se jmenuje Werner Zilch, právě začíná podnikat ve stavebnictví a má pocit, že mu svět leží u nohou. Jeho přemrštěné sebevědomí a sexuální lačnost z něj už na prvních stránkách činí vysoce nesympatickou postavu. Stejně negativně vstupuje na scénu i další z hlavních postav příběhu, Rebecca, dcera velmi bohatých rodičů, jejíž největší předností je vyzývavý sex appeal.

V protikladu k Wernerovi stojí jeho věrný kamarád ze školy a zároveň firemní společník Marcus, vychovaný, rozvážný chlapec se smyslem pro čest a společenskou etiketu. Oba tvoří dvojici typu klidný služebník a divoký pán, vztah je ovšem trochu absurdně vyhnaný do nezdravého extrému. Marcus doslova slouží Wernerovi na jeho prvním rande s Rebeccou, doprovází ho na první návštěvu k Rebečiným rodičům a podobně podřízeně vystupuje i v dalších intimních situacích.

Milostný vztah mezi Wernerem a Rebeccou rozpoutává sérii nečekaných událostí a oba milence donutí pátrat po tom, jaká je Wernerova pravá identita. Historicko-milostný román se rázem proměňuje v thriller, do nějž vstupuje jednostranné a příliš kusé vyprávění o koncentračních táborech a pochodu smrti. Těmito historickými tématy už se zabývalo mnoho jiných autorů. V románu Adélaïde de Clermont-Tonnerre se již tak dlouhý příběh, rozprostírající se na několika stech stránkách, jen ještě více natahuje a působí povrchně a překombinovaně. Čtenář se u těchto pasáží nemůže ubránit pocitu, že autorka, která se mimo spisovatelské dráhy zabývá ještě novinařinou, chtěla předvést, jak dobře zvládá dokumentační přípravu. Příliš průhledně je do knihy zakompovaná i epizoda přibližující detaily možná méně známé historické skutečnosti, totiž americké aktivity při záchraně velké skupiny německých vědců, kteří pracovali na vývoji rakety V2. Američané je potřebovali získat dřív, než by padli do rukou Rudé armády. To, že román přes všechnu autorčinu snahu nepůsobí historicky věrohodně, dovršuje i nesrovnalost v datech, která nejspíš unikla jak spisovatelce, tak redakci. Wernerova matka nemohla být těhotná na přelomu let 1943/1944, jak se tu uvádí, když Wernera porodila až během bombardování Drážďan.

Podobný pocit nedotaženosti a v podstatě i neopodstatněnosti vyvolává také kulisa dějové linky odehrávající se ve Spojených státech. Přelom 60. a 70. let je tu naznačen dobovými stereotypy, poněkud laciným zmiňováním jmen jako Jimi Hendrix či Andy Warhol a popisem nedostavěného Manhattanu. Kulisa ovšem není pro vyznění příběhu nijak zásadní, dodává mu spíš jen nedokonalý kolorit.

Abychom byli spravedliví, celkově nejde o vysloveně nepodařené dílo. Ocenění zaslouží autorčina práce s napětím, jež je umocňováno pravidelným střídáním dějových linek a několika zdařilými záměnami identity postav à la Agatha Christie, jež i ten nejpozornější čtenář těžko prohlédne.

Zásadní nedostatek románu představují jeho přílišné ambice. Nabízí toho moc a ne všechno je v něm dotaženo. Je to historický román, napínavý thriller, americká romance s obligátním happy endem, nebo příběh o pronásledování přeživších nacistů a o tom, že napáchané zlo se nemá oplácet stejným zlem? Kniha Le dernier des nôtres se pokouší o leccos, ale daná kombinace jí spíš škodí než pomáhá. Až na napínavé vyprávění nepřináší román nic převratného.