Jan Stavinoha (1945) je autor českého původu žijící od roku 1969 v Nizozemsku. Na svém kontě má desítku titulů. Protože emigroval poměrně mladý (v třiadvaceti letech), zrál jako autor v novém jazykovém prostředí – v nizozemštině. Výmluvné je, že Stavinoha, původně profesionální kytarista, charakterizuje sám sebe jako nizozemského autora českého původu. Debutoval v roce 1982 povídkovou sbírkou Praagse dixieland (Pražský dixieland, č. 2016), jíž se loni představil i českému publiku. Na ni navázalo české vydání románu Zegenrijke jaren (Požehnaná léta) z roku 1997.

Román Požehnaná léta se vrací do doby 50. let 20. století, období stalinismu a politických procesů. Jedná se o román s autobiografickými prvky vyprávěný ve třetí osobě. S velkými dějinnými fenomény typu poprav či analýzy stranického systému se v něm však příliš nesetkáme. Nejnaléhavější obraz obecnější povahy, který Stavinohův román čtenáři zprostředkovává, prozradí již obálka: odstřelení Stalinova pomníku na Letné v listopadu 1962. (Obálku nizozemského vydání zase zabírá portrét rozšafného J. V. Stalina se svatozáří.)

Není tomu tak náhodou. Období 1949–1962 prožíváme s Tomášem Severínem, protagonistou Požehnaných let, jehož potkáváme jako pětiletého kluka a loučíme se s ním jako s devatenáctiletým. Volba dětského hrdiny je typickou známkou Stavinohovy (polo)humoristické poetiky. A tak kniha začíná scénou, v níž jde malý Tomášek o mnoho staršímu nevlastnímu bratrovi, marxistovi Arnoštovi, pro pivo. Přitom mrazivé období po únoru 1948, tak jak ho polistopadová generace má zakořeněné v kolektivní paměti utvářené antikomunismem, se s oslavným pitím piva příliš neslučuje. Ke grotesknímu obrazu doby přispívá fakt, že Tomášova dětská mysl je indoktrinována komunistickou rétorikou. Malý Tomášek si třeba představuje, že takové trolejbusy, jaké jezdí v Praze, na Západě nemají, jelikož tam vládne kapitalismus. Jsou však vývojová stadia, jimiž prochází každé dítě bez ohledu na společenský systém, v němž vyrůstá, a tak si Tomáš, ať už je jakkoli zmanipulovaný, klade i typicky dětské filozofické otázky po bytí a nebytí. Tato svobodomyslnost předznamenává Tomášovu budoucí občanskou neposlušnost, která jej, muzikantského bohéma, v adolescenci načas přivede i do vězení a posléze do psychiatrické léčebny.

Než na to dojde, sledujeme Tomášův růst, útržkovitě se dozvídáme o jeho rodinných poměrech, poměrně silně prodchnutých komunismem (ovdovělá matka pracuje jako účetní v podniku Sovětská kniha a v činžáku, v němž celá rodina bydlí, nic neunikne udavačské domovnici Hydrové), jsme svědky Tomášových eskapád s kamarády a jeho žárlivosti na spolužáka Eduarda, kterého obsadili do propagandistického filmu, a především se spolu s ním noříme do mentální sféry československého poválečného komunismu.

Tomášek sice vyrůstá bez otce, ale bohatě mu ho nahrazují dvě jiné otcovské figury, ba přímo Severínovi hrdinové: Stalin a Gottwald. Oba je bezmezně obdivuje, a zdají se mu o nich dokonce i sny. V pomyslné rodinné kronice se pak znovu a znovu vrací anekdota o Gottwaldově zlosti nad prohranou partií šachu, v níž zvítězil Tomáškův zesnulý otec. Není tedy jeho opravdovým hrdinou zemřelý tatínek, jenž se v průběhu doby Tomášovi chtě nechtě znovu vkrádá do myšlenek? Skutečnost, že uctívaný politický vůdce při banální šachové partii obnaží vlastní malichernost, působí navýsost groteskně. Kniha by v tom smyslu mohla nést podtitul „směšná padesátá“.

Klíčový okamžik v Tomášově vývoji nastává, když ve dvanácti zjistí, že disponuje absolutním sluchem, a podobně jako autor se po určitých úspěších ve škole rozhodne pro hudební dráhu. Od té chvíle začíná ve sklepě rodného činžáku nacvičovat na mandolínu Smetanovu Vltavu, s níž má vystoupit ve výběrovém sovětském pionýrském táboře Artěk na Krymu. Zpravidla je při tom sám. Při vstupu do temného sklepa jednou zakopne o něčí tělo. Vyspává tam podroušený bachař. Tomáš od něho vyslechne otřesné zážitky ze služby v uranových dolech a dozví se o politických vězních. Jak se tomuto dozorci, jenž vězňům pomáhal, podařilo uniknout trestu za to, že dále odmítl vykonávat službu, není jasné. Jisté je, že zaskočeného Tomáše seznámil s rubem komunistického režimu. Celá scéna se odehrává ve tmě, kterou lze interpretovat jako symbol Tomášovy mladistvé nevědomosti.

V druhé části knihy se autor víc zaměřuje na hrdinův milostný život a na ztracený dopis, v němž nadějný hudebník Tomáš žádá o odklad vojenské služby, který ale v byrokratickém systému podobném světu Kafkova Zámku nikdy nedorazí na místo určení. Vrcholnou scénu pak představuje návštěva luxusní restaurace, kde se Tomáš furiantsky ohání bankovkami své milenky, což je pochopeno jako urážka státu (udá ho závistivý číšník typově podobný domovnici Hydrové). Následuje nucený nástup vojenské služby a nejasně motivovaný pobyt v psychiatrické klinice. Po všech peripetiích je Tomáš nucen (oficiálně pro dezerci) rezignovat na hudební dráhu a stává se obyčejným lampářem. Úlomky z odstřeleného Stalinova pomníku nachází zapracované v pražské dlažbě.

Stavinohova kniha představuje pokus o tzv. bildungsroman, tedy dílo, v němž se paralelně s vývojem společnosti popisuje vývoj mladého člověka. Připomeňme, že kniha byla původně určena nizozemskému publiku. Stavinoha vnesl začátkem 80. let do nizozemsky psané literatury téma českých emigrantů, kteří se po roce 1968 usadili v Nizozemsku. Autor české vydání oproti originálu místy mírně upravil, i když smysl těchto odchylek či výpustek není příliš jasný – např. sen o Hitlerovi se v češtině mění na sen o Stalinovi a dialog je občas nahrazen nepřímou řečí. Zdá se, že autorovi zřejmě s ohledem na nizozemské čtenáře více záleželo na vytvoření dokumentu doby než na napsání ucelené prózy s nosnou hlavní postavou. Jeho primárním cílem bylo informovat, případně bavit. S Tomášem se snad lze v lecčem ztotožnit (s jeho dětským pohledem na svět, později s postavou mladého rebela atd.). Skutečností však zůstává, že autor ve vykreslení psychologie protagonisty téměř úplně opomenul vylíčit její vnitřní vývoj. Mezi pětiletým Tomáškem, doslova se modlícím k Stalinovi, a dospělým lampářem Tomášem, šlapajícím po úlomcích ze Stalinova letenského sousoší, zeje propast. Co se v Tomášovi změnilo? Jak se osvobodil od komunistických model a vnuceného světonázoru? Možná z něho vyrostl, ale podrobnější vysvětlení schází. Do hlavy mu my (a zřejmě ani autor) nevidíme. Není ani zjevné, jaké pochody se v něm odehrávají za pobytu na psychiatrii. Mohli bychom proto mluvit o trhlině v postavě. Na pováženou je také česká verze – vlastní autorův překlad –, která je bohužel mnohem kostrbatější než celkem obratně psaný originál (a navíc špatně zredigovaná), a výrazně tak ubírá knize na atraktivitě. Jinak jde v žánru vzpomínkového vyprávění o standardní titul, sem tam zábavný, neusilující o větší provázanost dílčích scén ani o zřetelné vytvoření spojitostí mezi postavami (jednotlivé postavy se kolem Tomáše vynořují a zase mizí). Nizozemský esejista surinamského původu Anil Ramdas (1958–2012) píše v eseji Heimwee (Stesk), že vzpomínky migranta musí volit mezi pamětí a hrdostí: migrant může buď lpět na minulosti a zřeknout se nového, nebo jít hrdě vstříc náhradní (rozuměj kreativní) identitě za cenu opuštění starého. Stavinoha v románu Požehnaná léta nabízí ztvárnění první varianty. Říkám si však, jestli by český čtenář nebyl zvědavější právě na variantu druhou, jíž se autor humoristicky dotýká v knize o osudech českého emigranta v Nizozemsku s názvem In goede handen (1984, V dobrých rukou). Nikoli tedy na další vzpomínání, ale na to, jak vzniká nový životní styl, který emigrant metodou pokus a omyl přijímá za svůj, chce-li dál žít.