Lze napsat originální román na motivy skutečného příběhu? Pokud se autor skvěle orientuje v dobových reáliích a jeho fantazie nepřebíjí realističnost příběhu, nepochybně ano. Skvěle se to před lety povedlo třeba francouzskémmu novináři Laurentu Joffrinovi, jenž v knize Zapomenutá princezna zpracoval osud vyzvědačky britské SOE Noor Vijay Khan. Atmosféra vyšetřovací budovy gestapa na pařížské Fochově ulici utkvěla díky Joffrinově podmanivému daru sugesce v paměti déle, než by si člověk přál. Nový román Seana Michaelse se s extrémně těžkou výzvou bohužel vyrovnává o poznání hůř.

Kanadský hudební kritik, který v roce 2003 založil jeden z prvních hudebních blogů vůbec (Said the Gramophone), si pro svůj debut vybral téma sobě blízké. V Dirigentech éteru se pokusil převyprávět dramatický osud ruského vynálezce thereminu Lva Sergejeviče Těrmena. A ne že by při výběru chyboval. Těrmen prožil pohnutý život. Poté co ve 20. letech absolvoval s thereminem turné po Sovětském svazu, se stal jedním z nejúspěšnějších vývozních artiklů nového režimu. Mezi lety 1928 a 1938 popularizoval hudební nástroj v Americe. V New Yorku jej zasáhl zlatý věk jazzu, brzy ale také světová finanční krize. Během pobytu za Atlantikem údajně pracoval pro ruské výzvědné služby. Stalinské čistky však těsně před vypuknutím druhé světové války zasáhly i dříve prominentního vědce. Byl obviněn z účasti na vraždě Kirova a válku strávil v sibiřském lágru na Kolymě a v sovětských věznicích. V roce 1947 byl propuštěn. V dalších desetiletích pracoval na zdokonalení svých vynálezů. Dožil se pádu Sovětského svazu, v roce 1993 však umřel zapomenutý.

Zásadní problém Dirigentů éteru spočívá v rešerši, která lidově řečeno pokulhává na obě nohy. Kniha je rozdělena do dvou částí. První zpracovává Těrmenův pobyt v Americe, druhá pak jeho soužení v gulagu. Ačkoliv se Michaels při popisu hrůzné reality sovětských pracovních táborů nijak nesnaží dělat ze sebe nového Solženicyna, druhá část románu je o poznání lepší než první. Ta začíná ve dnech bolševické revoluce, kterou mladý Těrmen pozoruje z hospody na břehu „petrohradské řeky Fontanky“. Revoluční výjev Michaels vměstná na necelé dvě strany. Vzhledem k neumělosti popisu by možná udělal lépe, kdyby jej zcela vynechal. „‚Neměli bychom se k těm holomkům přidat?‘ navrhl Saša. Už tehdy byl členem strany. Zaváhal jsem. Byl to jeden z těch okamžiků, v nichž jasně cítíte sílu svého mládí. Ohlédl jsem se po bezpečí hospody, na opilce shrbené nad stolky. Pak jsme si přehodili kabáty a vyšli ven. Dav protestujících překypoval bujarým veselím. Být součástí takového průvodu, neohroženého a hlučného, jemuž pro tu chvíli patří ulice, přináší pocit divoké euforie. Pořád ještě sněžilo. Dav energicky a rezolutně halasil. ‚Chleba a půdu!‘ křičeli jsme.“

Jako by nestačilo, že Fontanka má do „řeky“ daleko, ruská kultura nezná vysedávání v hospodách a užití sloganu „Chleba a půdu!“ připomíná práci amatéra dohledávajícího si informace na Wikipedii, v nastalém zmatku se Michaelsovi hrdinové schovají v domě, kde z nepochopitelného důvodu cvičí Číňané kung-fu.

Zásobu největších prohřešků proti realističnosti autor naštěstí vypotřebuje hned na začátku. Zbytek první části románu je „pouze“ neuvěřitelně nezáživný. Kolem Těrmena se míhají George Gershwin, Sergej Rachmaninov, Charlie Chaplin nebo Glenn Miller. Genius loci jazzového New Yorku však stránky románu bolestně míjí. Lev Těrmen zde potkává svou životní lásku, mladičkou houslistku Claru Reisenbergovou. I její postava je však bohužel zoufale plochá. Michaels se zaplétá do sítě floskulí a podivné obrazotvornosti. „Pomalu ses postavila a otočila k fascinovaně ztišenému publiku. Prohnula jsi záda do oblouku. Byla jsi štíhlý třešňový strom s černou kůrou. Byla jsi moje jediná pravá láska… Housle mi v rukou připadaly jako vzácná relikvie z minulého života. Dřevo z tajgy, střevo z romanovské ovce.“

Nápad oženit Těrmena s černou tanečnicí Lavinií, která se naučila rusky „od své první učitelky tance ve Virginii, byla vynikající malířka, uměla rybařit a její oblíbený román byli Tři mušketýři“, přestavuje zcela bezúčelný fikční prvek. Druhá část knihy již pomalým tempem a absencí uvěřitelnosti netrpí.

Po návratu do vlasti je Lev Těrmen vržen do víru mašinérie stalinských čistek. Vyšetřují jej v nechvalně proslulých věznicích Marenko a Butyrka, poté je spolu s dalšími politickými vězni za nelidských podmínek deportován do pracovní kolonie na Kolymě. Tamní naprostou dehumanizaci, ale také naději, kterou mezi svými spoluvězni Těrmen šíří prostřednictvím malých technických inovací nebo produkce vážné hudby, zachycuje Michaels věrně, přesto se kombinace brutality gulagu a swingujícího New Yorku zdá poněkud laciná.

Prvotina Seana Michaelse doplácí na jazykovou a obrazovou nevyváženost. Slušela by jí obsahová redakce a seškrtání na polovinu rozsahu. Přesto se autorovi musí přičíst jedna nezpochybnitelná zásluha – a to oprášení příběhu, na nějž by bylo škoda zapomenout. Do New Yorku se Lev Těrmen vrátil po více než padesáti letech v roce 1991. Dva roky před smrtí se tak stihl opět shledat se svou dávnou láskou Clarou Reisenbergovou.