Arabista a islamolog Miloš Mendel, působící v Ústavu religionistiky Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity, je znám jako autor zasvěcených studií na rozličná témata z dějin a přítomnosti islámského světa. Není úplně samozřejmé, aby se ryzí badatelská práce, která často sestává ze stohů historických pramenů, reálií, terénního výzkumu a suchopárných dat, podařila převést do civilní, srozumitelné a atraktivní řeči, jež by v hloubce a šíři záběru uspokojila jak odborníka, tak laického poučeného čtenáře. Domnívám se, že autorovi kontextuální studie o událostech, kterým jsme si zvykli říkat „arabské jaro“ či arabské revoluce (cedrová, jasmínová atd.), se to povedlo. Ostatně má ve své publikační činnosti na co navazovat. Za všechny jmenujme alespoň tři jeho knižní tituly, které se staly běžnou součástí akademického i společenského diskurzu: Židé a Arabové: dialog idejí a zbraní (1992), Džihád: islámská koncepce šíření víry (1997) a S puškou a Koránem: pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu (2008).

Jak už napovídá podtitul knihy, autor se zabývá nedávnými a soudobými událostmi arabských revolucí. Ty sami hybatelé vposledku chápou jako revoluce „ukradené“, neboť z jejich požadavků, vykoupených velkým utrpením a obětmi na lidských životech, bylo uskutečněno jen pramálo. První z revolucí, vzplanuvší po tragické smrti sebeupálení Muhammada Búazízího v lednu r. 2011 v Tunisku, se zdá být pro pozdější vývoj signifikantní a inspirující. Mendelova pozornost se obrací k zemím a režimům, v nichž občanské nepokoje, následná občanská válka, terorismus mnoha odnoží a tváří a koaliční vojenské útoky způsobily dočasný rozvrat nebo faktický kolaps toho, co dělá stát státem a společnost společností.

Libye, Sýrie, Irák a Jemen patří do skupiny zemí, kde se i dnes, tj. koncem r. 2015, odehrávají kruté a nepřehledné boje, mající za následek dosud nevídanou zkázu, humanitární krizi a vlnu uprchlictví. Druhou skupinu tvoří Tunisko a Egypt, v nichž občanské revoluce a mírové či ozbrojené protesty měly za následek řadu obětí, (opakovanou) změnu režimu a nakonec alespoň drobnou míru institucionálních, politických a sociálních reforem. Obě země se však přece jen vyhnuly rozkladu a faktickému bezvládí. Do třetí skupiny náleží Kuvajt, Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Omán a také Maroko, Alžírsko, Jordánsko a Libanon, které sice určité záchvěvy občanské neposlušnosti zažily, ale neupadly do chaosu letitých ozbrojených konfliktů. Miloš Mendel vysvětluje dějinné zvláštnosti, osobitý vývoj, nuance a národnostní, kmenovou, kulturní, náboženskou a politickou různorodost arabských společností, kterou evropský pozorovatel obvykle nevidí; neumí nebo nechce. To, co se přihodilo v zemích první a druhé skupiny, dřímá podle autora i v těch posledně jmenovaných a je otázkou, zda i v nich dojde k tak velkému společenskému pnutí, nespokojenosti a beznaději, že je postihne osud státu, jehož jméno dnes patří zřejmě k nejskloňovanějším – Sýrie.

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů a závěrečných poznámek. V prvním se autor zabývá samotnými východisky revolucí arabského jara. Věnuje se jejich historickým předpokladům, u nichž hraje zásadní roli problematika evropského kolonialismu. Všímá si rovněž důležitosti moderních typů komunikace, které zapříčinily a pomohly k interakci zvláště mladých lidí, kteří by se za běžných okolností, z důvodů sociálních a náboženských, v zápase za společnou věc možná ani nespojili. Nenechává stranou bezprecedentní zásahy Sovětského svazu v Afghánistánu, ruskou podporu Asadova režimu (klanu) a ofenzívu Spojených států a koaličních armád v Iráku, Afghánistánu a následně v Libyi a Sýrii.

Za jeden z tragických symbolů považuje politiku amerického prezidenta George W. Bushe, jenž se ve svém úřadě (2001–2009) a po teroristických útocích z 11. září 2001 snažil ospravedlnit a uskutečnil invazi do Iráku a Afghánistánu, která měla v jeho rétorice, jak autor dodává, zprvu až jakési náboženské, spíše však pseudonáboženské opodstatnění. Šlo mu o to, představit vojenská tažení (lekce) jako boj „kulturního“ Západu proti „nekulturnímu“ barbarskému Blízkému východu. Věc se měla, jak se dočítáme, veřejně jevit jako zápas o náboženství, o étos, o civilizaci, o svobodu a demokracii. Vrcholem všeho se pak staly Bushovy projevy o „crusade“ (křižáckém tažení) a „ultimate justice“ (nejvyšší spravedlnosti). Autor se rovněž zamýšlí nad tím, zda jsou arabské, resp. islámské země ve svém vývoji „tři sta let za námi“ a zda a jakým způsobem v nich dochází k postupnému oddělování světské a náboženské moci tak, jak to známe z novodobých evropských dějin. Má po tom všem, ptá se Mendel, sekularismus různých valencí a podob v těchto krajinách ještě nějakou šanci na přežití, nebo dokonce na rozvoj? Není odsouzen k zapomnění? Je demokracie západního ražení schopna naplnit představy a přání lidí islámského vyznání a kultury, které je – jak čteme na mnoha místech studie – tak barevné a mnohovrstevnaté, že se nedá dokonce ani na jednom jediném území (v zemi, městě) uzavřít do nějaké přísně ohraničené kategorie nebo škatulky?

Druhou část své knihy věnuje Mendel výkladu politických, náboženských a kulturních dějin arabských/islámských společností. Vychází od samotného počátku islámského náboženství, od vystoupení proroka Muhammada, aby na některých příkladech objasnil samu podstatu islámské věrouky, která v sobě – jako žádné jiné monoteistické náboženství (až na některá údobí křesťanské civilizace) – spojuje profánní a duchovní svět v jeden jen těžko dělitelný celek. Zajímají jej historické projevy kolonialismu a přechodu jednotlivých zemí k politické nezávislosti, stejně jako jedinečný statut a osud území, které je islámskému lidu zvlášť vzácné, Palestiny. Nadto, což považuji za víc než potřebné, dešifruje a upřesňuje terminologii islámského vyznání, práva a kultury, které se v běžné evropské rozpravě, tím spíš u nás, leckdy chápou ve značně zvulgarizovaném a posunutém smyslu. Nabízí se tedy příležitost obeznámit se s tím, co to doopravdy je: islám, korán, džamáa, sunna, šía, umma, idžtihád, chalífát, ribát, milla, džihád, fatwá, šaría, ulamá, hidžra, waqf nebo fitna. Otevírá se možnost detailního pohledu na vnitřní uspořádání islámských komunit, a to jak na rovině státní, tak kmenové nebo rodinné.

Ve třetím oddílu autor reflektuje vlastní náboženskou identitu Arabů a kapitolu po kapitole traktuje témata, která měla a mají v nynější krizi zemí Blízkého východu prvořadý vliv. Jde o islám a jeho vztah k ostatním monoteistickým náboženstvím, judaismu a křesťanství. Značnou část exegeze věnuje též politickým teoriím islámu, reformistickým hnutím a rozmanitým pokusům o sekularizaci státního řízení. Zajímá se o příčiny a prvky islámského fundamentalismu a postreformismu. Pozoruhodným textem je autorův vhled do islámu jako „žitého náboženství“, které charakterizuje jako říční proud každodenních projevů a rituální praxe. Ten je obklopen břehy, a tedy různými projevy toho, co islám a islámskou společnost dosud vytvořilo a tvoří – konstanty právního a politického myšlení na jedné straně, radikální angažované myšlení a aktivismus na straně druhé. Čtenáře křesťanské duchovní orientace pak může zaujmout exkurz do života arabských křesťanů, kteří jsou prostřednictvím starobylých církví i moderních forem církevního života neodmyslitelnou součástí arabského světa a čím dál tím více i jeho neuralgickým bodem.

Čtvrtou a pravděpodobně nejatraktivnější kapitolou celé monografie jsou dílčí studie zaměřené k jednotlivým zemím arabského revolučního konfliktu. Zatímco některé světové a české sdělovací prostředky nejsou s to postihnout hlavní příčiny otřásání a pádů tamních režimů, autor se jejich pojmenování a reflexi nebrání. Bod po bodu, den po dni, termín po termínu, událost po události pečlivě popisuje realitu válkou zmítaných států, aniž by se vzdával zcela nutné a potřebné vědecké objektivity a náročnosti, bez níž se jakákoli úvaha stává spíše propagandou, nebo dokonce karikaturou studovaného předmětu. Vysvětluje některé z důvodů současného stavu zemí severní Afriky a s nadhledem uvádí na pravou míru někdy až neuvěřitelné představy o islámském světě, které se objevují u různých internetových islamologů, katastrofistů a xenofobně založených lidí. Pro ně je, zdá se, islám jako takový ztělesněním zla, bídy, negace, nelidskosti, zaostalosti a násilí. Jak ještě srozumitelněji říci, že to není pravda?

Srovnáme-li Mendelův racionální pohled na události, jednotlivé typy konfliktů a střetů, na hlavní představitele a tyrany republik i monarchií s názory, které nabízí např. český mediální mainstream, téměř to vypadá, jako by se na obou stranách hovořilo o naprosto odlišných věcech. Autor nebagatelizuje mimořádnou závažnost aktuálního dění na Blízkém východě ani jednání a chování jednotlivců, skupin a vlád, které se dopouštějí děsivých zločinů proti lidskosti, proti svobodě, proti jinak smýšlejícím, ženám, dětem a jinověrcům. Dává je do kontextu dějinných událostí a snaží se je komentovat s odstupem nezávislého pozorovatele. Kultivovaná dialogická debata, kterou mj. přispívá do pořadů veřejnoprávní televize, rozhlasu a tisku, má svůj původ právě zde. Ve vědecké (historicko-religionistické) poctivosti hledání a ověřování informací, faktů a ve studiu pramenů, jejichž primárním jazykem je arabština. Bez její znalosti se zdánlivě bombastické a „pravdivé“ závěry médií, novinářů a publicistů jeví jen jako povšechná reflexe překladu překladů. Je neuvěřitelné, jak snadno dochází mezi lidmi k přijímání a šíření fám a hoaxů. Úvahy nad tuniskou, egyptskou, lybijskou či syrskou revolucí a nad boji téměř všech proti všem, kde zdaleka není tak jednoduché pojmenovat tzv. dobro a zlo nebo zlo menší a větší, vyžadují poučeného, kriticky orientovaného čtenáře. Ten si z principu svého založení nevystačí s bulvárními médii a internetovými odkazy obskurních webů. Jde do hloubky a přemýšlí. Věc je o to vážnější, že některé z evropských zemí čelí ohromné vlně uprchlictví a musí se (měly by) v duchu svých deklarovaných hodnot a idejí rozhodnout, jak lidem na útěku pomohou a jak lze přispět, pokud vůbec, ke zmírnění nebo ukončení alespoň některých bojů. Jak to však učinit na pozadí povědomí, nepravd a nesmyslů o islámu, které doslova zaplavily veřejný prostor, z něhož není úniku?

Práce Miloše Mendela je podle mého mínění pro český kulturní prostor potřebná, a to tím spíš, že se postoje české veřejnosti i vlády r. 2015 zdají být – i vzhledem k českým emigrantským a exilovým osudům a dějinám posledních staletí – poněkud nevýrazné, asociální, zčásti nebezpečné a v jistém ohledu i diskvalifikující z rodiny evropských kultur a tradic.

Kniha pojednávající o kulturním a náboženském fenoménu tak různorodých a pro nás paradoxně stále exotických zemí by si zasloužila alespoň malou obrazovou přílohu. Ne proto, aby mohla konkurovat cestopisům a nesčetným fotoreportážím z daných oblastí, ale kvůli možnosti určité pauzy a odpočinutí. Dopřát čtenáři možnost zastavit se, utřídit si myšlenky a na jedinečných obrazech islámského světa si připomenout, že to dobré i zlé, co se v něm odehrává, se od první do poslední chvíle týká skutečných lidí z masa a kostí, kteří jsou nám podobní daleko více, než si myslíme a než si třebas chceme a dokážeme připustit.