Tři náboženství, která v dějinách Evropy zanechala nejvýraznější stopu, spojuje kromě řady jiných věcí také jejich geografický původ – všechna vznikla v oblasti Blízkého východu. Protože se (s výjimkou judaismu) jedná o náboženství, která mají po celém světě po přibližně miliardě vyznavačů, je celkem pochopitelné, že se rozštěpila na řadu proudů, nezřídka stojících vůči sobě v ostrém kontrastu. Základní dělení křesťanů na katolíky, pravoslavné a protestanty lze pokládat za standardní středoškolskou znalost, poměrně rozšířené je i povědomí o dvou hlavních směrech islámu, sunnitském a šíitském. Celková mozaika jednotlivých konfesijních směrů je však mnohem pestřejší, na první pohled snad až na samé hranici přehlednosti. Kromě toho je nutné zmínit, že Blízký východ je též domovinou dalších náboženství, která s judaismem, křesťanstvím ani islámem společné kořeny nemají.

V obecném povědomí (nikoli jen českém, ale patrně celoevropském), formovaném nejen šablonovitou výukou zeměpisu na školách, ale hlavně zprávami z médií, nicméně převládá zjednodušená představa o kompaktně muslimském Blízkém východu s výraznou výjimkou Izraele, přičemž v některých oblastech přežívají utlačované křesťanské komunity. Přestože mnoha lidem takováto zjednodušená představa k životu bohatě stačí, skutečnost je – jak tomu často v podobných případech bývá – mnohem složitější. S nelehkým úkolem podat českému čtenáři alespoň rámcový přehled o méně známých náboženských směrech v této oblasti nyní přichází kolektivní monografie skupiny domácích (respektive v tuzemsku působících) badatelů, převážně arabistů, religionistů a etnologů, s výmluvným názvem Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě.

Štěpení, přetlačování, dohody

Kniha je rozdělena do čtyř tematických celků. První tři kapitoly představují v podobných případech obvyklý úvod do problematiky. První kapitola představuje jen obecný úvod k celé knize a nastiňuje výše uvedené dělení. Kapitola druhá se zabývá vztahem muslimů k nemuslimům, podrobněji si všímá především známého dělení nemuslimů na lidi Knihy (tedy hlavně židy a křesťany, v menší míře i další vyznání uznávající biblické proroky) a úplné pohany. Za zmínku stojí ale také postřeh, že Korán předepisuje jen chování z pozice muslimů jako vládnoucí složky, zatímco vhodné postupy pro případ, kdy muslimové tvoří na nějakém území menšinu obyvatel, nijak blíže nespecifikuje. Třetí kapitola, jediná, jejímž autorem je badatel zahraničního původu, a sice italský odborník působící v Orientálním ústavu Akademie věd České republiky Stefano Taglia, podává přehled historického vývoje Osmanské říše z hlediska vztahu k náboženským menšinám žijícím na jejím území. Autor také stručně nastínil vztahy v regionu po skončení první světové války, kdy si velkou část Blízkého východu mezi sebe rozdělily Velká Británie a Francie jako své sféry vlivu, čímž již tak složitou situaci ještě více zkomplikovaly.

Druhá část blíže představuje vybrané náboženské menšiny spadající pod křesťanství. Jak vysvětluje Michal Řoutil v úvodní kapitole této části, z praktických důvodů nebylo možné zpracovat všechny menšiny, neboť v oblasti působí zhruba 40 různých křesťanských církví. Rozdíly mezi nimi obvykle pocházejí již z dob, kdy se základní církevní dogmata na prvních koncilech teprve jednoznačně definovala, tedy k rozdělení došlo zhruba již mezi 4. a 6. stoletím, mnohé z těchto církví ale následně v průběhu dějin uzavřely nějakou formu dohody o vzájemném uznávání svátostí či jiném způsobu kooperace s římskokatolickou církví. Autor upozorňuje na celkovou tendenci, kdy podíl křesťanů v populaci jednotlivých států klesá, vedle útisku vedoucího často až k ozbrojeným útokům však jako dlouhodobou příčinu (myšleno v dimenzi celých staletí) vidí i obecně nižší porodnost křesťanských žen ve srovnání s jejich muslimskými protějšky. Po této kapitole představující obecné trendy následují čtyři kapitoly popisující asyrskou, arménskou, koptskou a maronitskou církev.

Třetí část se zabývá menšinovými směry vycházejícími z islámu, konkrétně alawity, alevity, drúzy, járesány a Šabaky (dvě posledně jmenované skupiny jsou zahrnuty do jedné společné kapitoly). Kromě prvních dvou uvedených směrů, u kterých se navzdory velice podobnému názvu skutečně jedná o dvě odlišné náboženské skupiny, se jedná o vůbec první příležitost, kdy se českému čtenáři dostává do rukou pojednání obsáhlejší než pouhé encyklopedické heslo.

Poslední čtvrtá část seznamuje zájemce se dvěma svébytnými blízkovýchodními náboženstvími, jezídským a mandejským, která nespadají ani do křesťanského, ani do islámského okruhu, přestože vliv obou učení své stopy v těchto naukách zanechal (původní jezídské náboženství například nejspíše vůbec nemělo obdobu ďábla, která se objevila až posléze pod vlivem styků s majoritní křesťanskou a následně muslimskou vírou).

Autorský kolektiv se vědomě vyhnul problematice židovského etnika. Dějiny židovského etnika ve 20. století, vznik státu Izrael a jeho války s okolními arabskými státy představují natolik specifickou a komplexní problematiku, že by její shrnutí do jedné kapitoly nevyhnutelně vedlo k zobecnění na většinou již známá fakta. O uvedené problematice navíc existuje i bohatá, v češtině dostupná literatura, a kromě toho nelze o židovské blízkovýchodní komunitě dost dobře prohlásit, že by se nacházela v (informačním) „stínu islámu“.

Skuteční lidé

Osudy uvedených náboženských menšin si jsou v řadě ohledů podobné. U mnoha z nich se v průběhu času vytvořila silná diaspora (především v Německu, Švédsku a severní Americe, v případě drúzů ovšem třeba i ve Venezuele), která dnes nezřídka několikanásobně převyšuje počet věřících v původní domovině (kupříkladu u mandejců dle odhadů až dvanáctkrát). Jednotlivé menšiny se často vedle násilí páchaného ze strany většinových muslimů staly oběťmi nábožensky motivovaných útoků ze strany jiných menšin; kromě toho se na straně útočníků často objevovali též Kurdové, obvykle médii sami prezentovaní jako oběti pronásledování. Příslušníci menšin se navzdory různým omezením často stávali převažující složkou elity daných státních útvarů v profesích jako právníci, lékaři, univerzitní profesoři atd., čímž lze jejich postavení do určité míry připodobnit k postavení Židů v českých zemích před druhou světovou válkou. Zároveň však vládnoucí vrstva v případě vnějšího ohrožení neváhala tvrdě zasáhnout zejména proti křesťanským minoritám na svém území, považovaným za „pátou kolonu“ nepřítele (například během křížových výprav, za Napoleonova tažení do Egypta či za první světové války). Mnozí autoři jednotlivých kapitol akcentují i dopad invaze do Iráku, arabského jara a vzestupu Islámského státu na postavení daných menšin, kdy se tyto nejprve dočkaly větší právní ochrany, pak se ale staly cílem útoků islámských extremistů. Někteří autoři uvádějí i příklady slavných osobností, které z řad uvedených menšin pocházejí – tenista André Agassi či Oscarem oceněný herec Fahrid Murray Abraham (představitel Antonia Salieriho ve Formanově filmu Amadeus) vzešli z řad asyrské církve, zatímco finský reprezentant v bojových sportech Makwan Amirkhani je járesánského původu.

Kapitoly jsou doplněny přehlednou mapkou znázorňující územní rozšíření dané náboženské skupiny a zakončeny přehledem literatury se zvlášť uvedenými odkazy na další česky dostupné materiály k tématu, často bohužel velmi sporé. Lepší představu o životě skupin poskytuje i bohatá obrazová příloha, nezřídka vycházející z podkladů dodaných samotnými autory. Autoři se nejednou odvolávají na vlastní osobní kontakty s příslušníky uvedených menšin, díky čemuž si čtenář lépe uvědomí, že popisují osudy skutečných lidí, nikoli jen statistických čísel. Vzhledem k chaosu, který již několik let trápí větší část zkoumané oblasti, se badatelé pro popis aktuálního stavu musejí uchylovat k domněnkám (v textu jsou mnohé informace uvedeny výrazy: zdá se, pravděpodobně, lze předpokládat atd.), což jen umocňuje pocit nejistoty, korespondující s nejistými vyhlídkami do budoucna, které se těmto náboženským minoritám v současné době naskýtají.

Autoři nedávají odpověď na otázku, jak současnou krizi na Blízkém východě vyřešit, jejich texty však mohou pomoci některé příčiny této krize alespoň pochopit a přiblížit čtenáři nelehký osud pronásledovaných nebo v lepším případě trpěných „jinověrců“, a to jazykem přístupným i pro lidi nepříliš zběhlé v teologických otázkách. Řadu zajímavých informací však v knize naleznou i čtenáři, kteří již určité povědomí o často velmi jemných rozdílech mezi jednotlivými náboženskými směry mají. Potěšitelný je i fakt, že se v českém prostředí našel dostatek odborníků, kteří se na díle mohli podílet, a kniha tak některými drobnými odkazy na zdejší reálie a místní dějiny může čtenáře oslovit více, než by tomu nutně bylo v případě překladu.