Patrně bychom jen velmi těžko nalezli člověka, který v životě neslyšel slovo Viking. Divocí nájezdníci, hovořící mezi sebou jazykem téměř stejně tvrdým jako železo jejich zbraní, zanechali stopu v knihách, komiksech, filmech, seriálech, počítačových hrách, písních i dalších kulturních odvětvích. Pod tímto populárním nánosem, který k historické realitě přibalil řadu zkreslení, mýtů i vyslovených nepravd (zde stačí jako jeden příklad za všechny uvést rohy na přilbách vikinských bojovníků), je však jen velmi nesnadné dopátrat se informací, jací tito obávaní válečníci byli ve skutečnosti, co je k jejich výpravám vedlo, jak fungovala jejich společnost a jak vypadal jejich myšlenkový svět. Zejména čtenářům toužícím po prvním seznámení se světem Vikingů, sepsaném ideálně jazykem dobře srozumitelným i po lidi bez vysokoškolského vzdělání, nyní vyšlo vstříc nakladatelství Vyšehrad s překladem popularizační práce německé badatelky Claudie Banckové s prostým názvem Vikingové.

Všední dnové

Autorka se Vikingům a uváděním s nimi spojených zažitých nepravd na pravou míru věnuje dlouhodobě, a vedle toho píše turistické průvodce po Skandinávii a severním Německu, tedy po oblastech s Vikingy nejvíce spojených. Tato kombinace by snad mohla v některých čtenářích vyvolat jistou nedůvěru k odborné úrovni textu, Claudia Bancková však nenechá nikoho od prvních stránek na pochybách, že dokáže nejen stylem udržet jasný rozdíl mezi turistickým průvodcem a literaturou faktu.

Obsah knihy lze vytušit už z názvu: jedná se o představení Vikingů jako specifické skupiny obyvatel středověké Evropy. Jejich mořským výpravám a bitvám s obránci napadených oblastí věnuje autorka méně pozornosti; v centru textu stojí popis fungování vikinské společnosti, každodenního života na výpravách i na pevnině, otázky postavení žen, stravování, hygiena, řemesla a podobná témata. Pozornost je věnována i panteonu staroseverských bohů a dobové literární tvorbě, která světové písemnictví obohatila především ságami a skaldskou poezií. Svá tvrzení autorka často dokresluje citacemi středověkých kronik, ság a dalších pramenů, čtenáři blíže obeznámení s tématem ovšem patrně velkou část použitých úryvků již budou znát odjinud. Zajímavostí jsou každopádně citace ze zápisků arabsko-židovského kupce Ibráhíma ibn Jakúba, jehož zmínku o Praze nalezneme snad v každé tuzemské učebnici dějepisu. Kupec nicméně na cestách navštívil i severské město Haithabu (známé též jako Hedeby), a zanechal tak svědectví cenné i pro zájemce o dějiny Skandinávie. Aniž by autorka sklouzávala k mentorskému hledání paralel mezi světem Vikingů a dnešní civilizací, dokáže překlenout vzdálenost jednoho milénia lingvistickými souvislostmi, kdy se původem staroseverské výrazy s určitými obměnami dodnes zachovaly v anglické či německé slovní zásobě.

Text psaný plynulým a snadno pochopitelným jazykem, který se překladateli Janu Hlavičkovi podařilo bez úhony převést do češtiny, je doplněn řadou fotografií a doplňujících „rámečkových“ hesel, podobně jako v různých encyklopediích. Poněkud problematické ale je, že vložená rámečková hesla někdy zaberou celou stránku, čímž plynulost čtení poněkud nabourávají. Po nějaké době si sice čtenář možná všimne, že takovéto stránky jsou vyhotoveny na světle šedém podkladu, ale celkově se jedná o značně rušivý aspekt, jemuž bylo možné předejít jiným způsobem grafické úpravy.

Kompasy a můstky

Leckterý čtenář zajímající se o středověk si možná položí otázku, v čem se kniha liší od relativně nedávno vydané práce Jarmily Bednaříkové Stěhování národů a sever Evropy, kterou rovněž vydalo nakladatelství Vyšehrad. Byť by se tak mohlo na první pohled zdát, nejedná se z hlediska nakladatelství o kontraproduktivní krok. Obě práce se vhodně doplňují, přičemž knihu docentky Bednaříkové lze doporučit spíše poučeným zájemcům, kteří již k Vikingům mají nějakou literaturu nastudovanou. Knihu Claudie Banckové lze naopak doporučit zájemcům, již o tématu příliš mnoho nevědí a potřebují vhodný odrazový můstek (v tomto ohledu lze knihu přirovnat ke starším, i v češtině dostupným pracím Holgera Arbmana a Johannese Brøndsteda). Podobně lze s určitou dávkou zjednodušení konstatovat, že zájemci o data bitev a jména králů by měli sáhnout spíše po knize české badatelky, zatímco zájemci o všední život a duchovní kulturu spíše po knize německé popularizátorky, nicméně základní penzum informací z obou oblastí obsahují obě knihy. A jako poslední rozdíl mezi oběma knihami uveďme, že docentka Bednaříková se ve svém textu přiklonila k tradiční pravopisné variantě „Viking“, zatímco u překladu z němčiny redakce zvolila variantu „viking“. Protože český pravopis ale není jedinou nevyjasněnou otázkou, která se s Vikingy pojí, je velmi pravděpodobné, že se další generace dočkají nového knižního zpracování tohoto tématu – a doufejme v jejich zájmu, že toto zpracování bude alespoň tak kvalitní jako práce Claudie Banckové.