Když se v knihkupectví nebo v knihovně podívám na štítky s označením „literatura pro děti“, bývám rozpačitý. Cožpak knihy pro děti musí být jen pro děti? Naopak, zdá se mi, že dětských a dospělých čtenářů má dětská literatura tak půl na půl, a kdo ví, jestli těch dospělých není přece jen o něco víc. Zajímala by mě statistika, kdo si dětské knihy vlastně kupuje a u koho končí. Sám si dětské knihy od dětí půjčuji a jen nerad je vracím zpět.

S leporely o Psu, Tygrovi, Lvu, Želvě a jejich kamarádech, kterým se neřekne jinak než „lukešovská“, jsem to udělal právě tak. Když nakladatelství Albatros vydalo ilustrace filmového architekta a výtvarníka Rudolfa Lukeše (1923‒1976) s říkadly redaktora a básníka Michala Černíka (*1943), udělal jsem s nimi experiment. Na vzdálenost asi jednoho metru jsem je ukázal dvěma dětem a dvěma dospělým. Když jsem knihu o Psu a jeho kamarádech otevřel na první rozkládací dvoustraně, reakce byla skoro totožná. Nadechnutí, vydechnutí a úsměv. Řeknete si: co je na těch obrázcích mohlo tak upoutat? Jenže vykoukne-li na vás postavička páva, která se ze složeného papíru rozvine do své maximální velikosti, pochopíte. Tohle není jen tak. Tohle je skutečné umění pro děti, ze kterého vzchází radost.

V tom prvním pohledu je všechno. Lukešova architektonická a filmová odbornost se tu protnula s jeho imaginací. Protože věděl, že filmová scéna a kulisy musí být autentické a musí umět odvyprávět část příběhu, věděl také, že rozkládací knížka živých obrázků by měla být – daleko dřív, než se objevila 3D animace – světem, který vás ihned upoutá a nepustí. Tu dvoustranu s pávem, jenž roztáhl svá žlutá ocasní pera s modrozelenýma očima, budete různě otáčet, protože nutně potřebujete i stranový pohled, ve kterém páv ožívá a zpřítomňuje to podstatné – slunce, důstojnost a klid. Rýmovaná říkadla Michala Černíka souzní s Lukešovým vnitřním zrakem. Tohle prolnutí se povedlo. Navázalo tím na předchozí dvě knihy s autorovými ilustracemi: na leporelo Veselá zahrádka s verši Jiřího Suchého (Albatros 2013) a na knížku Vzhůru do Afriky! (Albatros 2014) s vyprávěním Heleny Řezáčové.

Když se řekne leporelo, lidé – zvlášť v německé jazykové oblasti – si představí knihu složenou do podoby harmoniky, s dvěma, ale třebas také se dvaceti stranami potištěnými z obou stran. Lukešova leporela jsou jiná. Prostorová a živá. Na své si přijde nejen zrak, ale i hmat. Zvíře, které se před vámi zjeví tak rychle (nebo pomalu), jak rychle (nebo pomalu) knihu otevřete, doslova vyzývá k pohlazení. Každé z leporel představuje život čtyř zvířat, u nichž vždy akcentuje jejich hlavní povahové vlastnosti. Tak například v leporelu nazvaném Želva a její kamarádi najdeme pštrosa, krokodýla, želvu a mrože. Pštros se otevřením knihy napřímí a dává najevo svoji velikost a krásu. Krokodýl ukazuje svému mláděti, k čemu je krokodýlí tlama. Želva je moudrou mámou pro děti, které si mohou hrát na jejím krunýři. A mroží rodinka je kdesi v ledovém moři viditelně šťastná.

Velikost knihy 17 × 19cm je pro oči ideální, vezmete-li v potaz, že při otevření jedné dvoustrany na vás pohlédne prostorový obrázek/skládanka o velikosti 34 × 19 centimetrů. Kdyby se vám zdálo, že kniha skoro nic neváží, budete mít pravdu. Těch 150 gramů v rukou skoro necítíte. Tohle je pro děti velký dar. Nemusejí se vláčet s těžkou knihou. Ponesou-li ji do školy ukázat kamarádům, v aktovce se nepronese.

I takové detaily měl při své tvůrčí práci Rudolf Lukeš na zřeteli. A jak by neměl. Studium u nejlepších lidí té doby, např. u světoznámého architekta, malíře a návrháře Jaroslava Fragnera, v něm zanechalo silný otisk. Zřejmě by dál pokračoval v úspěšné kariéře filmového architekta barrandovských studií, kdyby nebyl po r. 1948 komunisty z politických důvodů odstaven a nemusel se, tak jako nespočet jiných, vzdělaných a talentovaných lidí, živit, jak se dalo. Připomeňme si výpověď jeho dcery, české divadelní a filmové herečky Barbary Lukešové, jež o svém tatínkovi hovořila mimo jiné i ve své 13. komnatě, kterou natočila Česká televize v r. 2014. Její slova o milovaném otci, který zemřel v jejích 7 letech, nepotřebují žádný komentář: „Pro každýho chlapa, kterej něco umí a má svoji práci rád, tak to, že ji dělat nemůže, je hrozný.“ I navzdory zdravotním obtížím, které jej postihly, dál pokračoval v ilustrování; a když ochrnul na polovinu těla, naučil se malovat levou rukou. Nevzdával se, kreslil, ale ke svému původnímu povolání se už nikdy vrátit nemohl. Domnívám se, že dospělému čtenáři může vzpomínání Barbary Lukešové pomoci v porozumění, proč a čím jsou autorovy kresby tak výjimečné. Na Rudolfa Lukeše totiž platí v jeho tvorbě pro děti Fragnerova prorocká slova: „Architekt může splnit svůj úkol jen tehdy, je-li jím zaujat ‒ okouzlen.“ Ačkoli Lukeše stihl osud člověka nemilosrdně vyobcovaného z profese, kterou perfektně ovládal a miloval, smutek v jeho leporelech nenajdete. Naopak. Tři dominantní prvky jeho kreseb jsou toho důkazem. Barvy, oči a veselost.

V leporelu Pes a jeho kamarádi patří jeden z obrázků sově a jejímu mláděti. Po otevření dvoustrany se objeví kmen starého stromu, z něhož vykukuje sova. Ten strom s otvory, suky a starými větvemi představuje všechno, čím pohádkový strom může být. Sova houká a svýma velkýma očima s černými panenkami bedlivě pozoruje sovičku sedící opodál na jedné z větví. Ta se dívá na svoji mámu doslova psíma očima, která vydají za mnoho slov. Je to pohled důvěry, lásky a očekávání. Je noc a v lese byste čekali tmu. Temnota ale není námět, který by Rudolfa Lukeše zajímal. Scéna je zarámována měsíční nocí. Všude mezi stromy září světlušky a činí z toho možná trochu opuštěného místa místo bezpečí – soví domov, středobod světa. Malé drama vytvářejí Černíkova slova o myšce, na kterou by sova snad mohla mít zálusk. Tušíte ale, že vyústění toho drobného příběhu bude kladné. Myška uteče a svět jde dál. Barvy, které Rudolf Lukeš do svých obrázků vybral, jsou v denních i nočních motivech barvy světla a naděje. Oči všech zvířátek prozrazují veselost a radost ze života. Ani například u oslíka, který je přivázaný a nemůže s druhým „běžet k řece“, vás smutek nepřepadne. Spíš drobná melancholie a uvědomění, že být na vás, odvážete to milé zvíře a půjdete s ním do krajiny tak, jako básník Bohuslav Reynek chodil kolem Petrkova se stádem ovcí.

V záplavě knih pro děti, které se předhánějí v dynamice děje, ostrých barvách a ve spletitosti příběhů, jsou Lukešova leporela s říkadly Michala Černíka tak trochu zjevení. Pokud víte, v jaké době vznikala a kdo byl jejich autorem, tím spíš oceníte jejich poetiku a laskavost, se kterou k dětem přicházejí. Nevnucují se. Nenaléhají. Zvou. Mám za to, že jejich pozvání by mohl přijmout snad každý dětský i dospělý čtenář.