Tu knihu jen tak nepustíte z rukou. Budete se k ní vracet a budete asi melancholičtí. Je-li pro vás v životě důležitá pravda a spravedlnost, láska a přátelství, umění a krása, statečnost a potřeba dělat něco, co dává smysl a slouží druhým, a pokud víte, jak chutnají prohry a ztráty, jste na správném místě.

Kniha Taťány Lukešové (1927–2015) Píšu, dokud si pamatuju: Vzpomínky a deníky, kterou vydal v redakci Jana Paulase Katolický týdeník, je mezi podobnými tituly memoárové literatury výjimečná. Civilní vyprávění ženy pozoruhodného osudu je oproštěno od všeho patosu. Kromě svědectví o jejím životě a životě a práci jejího otce, novináře, odbojáře a překladatele Františka Lederera (1893–1948), maminky Galiny Barakovské, manžela, filmového architekta a výtvarníka Rudolfa Lukeše (1923‒1976), jejích dětí a mnoha přátel zvučných jmen tu najdete silné a autentické svědectví o zločinnosti komunistického režimu. Obě totality, komunistická i nacistická, se vepsaly do života snad všech spisovatelčiných blízkých způsobem, nad nímž zůstává rozum i srdce stát. Možná se čtenář již setkal s předchozími autorčinými tituly … A léta běží: Výbor z fejetonů (Katolický týdeník, 2010) či A přeci něco zůstalo… (Katolický týdeník, 2011), jež zaznamenávají její prožitky v čase druhé světové války, protektorátu, holokaustu (to ve spojení s židovskou větví rodiny), komunismu i v letech po roce 1989. Vyprávějí o lidských vztazích, o jejím manželství, o výchově dětí i době, kdy se stala aktivní seniorkou a babičkou.

Kde jsi byl?

Všechny tři knihy Taťány Lukešové mají jedno společné: už na prvních stránkách vás rozechvějí, a jste-li citliví a dáváte průchod svým emocím, dokážou vás hravě rozplakat. Vzpomínání, úvahy, glosy a rozjímání, hlubinné i plné humoru a nadhledu, vás nenechají chladnými. Den po dni, rok po roce vyprávějí prostým a čistým jazykem o životě lidí, kterých se dotkla zvůle komunistického režimu. Přes všelijaké pády, ústrky, chudobu, přes nezaviněné neúspěchy, nemoci a strádání zůstala Taťána Lukešová do posledních chvil symbolem nezlomné povahy a důstojnosti. Její statečnost bez přívlastků, žitá v běhu všedního dne, si nejvíc nabírala z rezervoáru hezkého dětství, ovlivněného ruskou kulturou a ortodoxní spiritualitou, stejně jako promýšleným a po celý život navazovaným vztahem k židovství a samozřejmě z lásky k dětem a muži. Autorčina otevřenost ve věci náboženských prožitků je pozoruhodná. Ukazuje, že ani strašné časy obou nelidských režimů nedokázaly z člověka vybít jeho náboženský cit a nutkavé tázání po věcech přesahu, smyslu života a utrpení. Ve svém posledním titulu Píšu, dokud si pamatuju Taťána Lukešová vzpomíná na celý svůj život, od narození do posledních okamžiků. S prací na knize začala na podzim roku 2013 a pokračovala až do své smrti 15. dubna 2015. Editor Jan Paulas vycházel z jejího nedokončeného rukopisu a z mnoha dalších zdrojů: různých rozhovorů, interview pro společnost Post Bellum a Židovskou obec i z vyprávění její dcery, divadelní a filmové herečky Barbary Lukešové, jejíž 13. komnatu, natočenou Českou televizí, byste si po přečtení recenzované knihy rozhodně neměli nechat ujít. Nevíme, do jaké šíře by se autorčino vzpomínání ještě rozrostlo, ale i díky mimořádně bohaté fotografické příloze, deníkům, dopisům a ukázkám z povídek Františka Lederera kniha nepůsobí torzovitě.

Energie zaznamenaných zážitků je natolik velká, že se k nim budete vracet už proto, abyste odezírali, jak si Taťána Lukešová vedla ve chvílích, které nebyly snadné. Přes dvě stě stran textu, u nichž nechybí ani reprodukce slavných obrázků a filmových scén jejího manžela Rudolfa Lukeše, přečtete při troše času za pár večerů. Je to jako naslouchat zajímavým lidem, jejichž tázání i odpovědi v sobě mají něco z biblické vážnosti a teologické akribie. Nechce se vám od nich domů a nejraději byste neodešli vůbec. „Kde jsi byl, Bože, když jsem tě volala, prosila, naříkala? Jak to, žes mě, Kriste, nevyslyšel? A ani ty, Panno Maria, ke které se celý život modlím.“ To je jen zlomek intimního rozhovoru s Bohem nad zemřelým synem Sášou…

Dva na polní cestě

Mnohé z toho, co autorka zažila, bude čtenáři povědomé. Bezstarostné dětství, do něhož se tu a tam vkrádá bolest z odchodů a ztrát. Život ve městě v poměrně velké a soudržné rodině, i ten letní, na venkově, který alespoň na fotografiích vypadá jako filmová idyla. Rodinné výlety, první lásky a společenství přátel, z nichž však mnozí zmizeli v hrůzách holokaustu, odešli do exilu či se rozplynuli v zapomnění. Radosti i strasti a zvláště empatie a tolerance, s nimiž Taťána Lukešová zvládala bolestný osud manžela, jenž byl po únorových čistkách vyhozen z Barrandovských filmových ateliérů a jemuž bylo doživotně znemožněno dělat, co uměl nejlépe – filmovou architekturu. A i když nyní, po tolika desítkách let, vycházejí jeho proslulé obrázky a prostorová leporela pro děti, je jasné, že jeho život byl takovou nespravedlností natrvalo poznamenán. Ani světový úspěch jeho výtvarné práce pro nejmenší, kterou obdivovala i anglická královna Alžběta II. a největší světoví nakladatelé, nabízející Lukešovi a jeho rodině azyl, nemohl vyléčit jeho duševní trýzeň a beznaděj. Život mu činily snesitelnějším jeho děti a žena, která se svého času starala vlastně o celou rodinu: „Když mužský ztratí práci, navíc tu milovanou, a ještě k tomu nespravedlivě, když nemůže uživit rodinu s malým dítětem a nikdo mu nepřichází na pomoc, lehce propadne depresím… Jen těžko se mi ho dařilo rozveselit.“ Přesto ho milovala, ctila a nikdy neopustila.

Jedna z nejhlubších vrstev knihy vypovídá vlastně nepřetržitě o vztazích Taťány Lukešové, s přáteli, s dětmi i partnerem. Od mládí obletovaná muži z takzvané lepší společnosti trpělivě čekala na opravdovou lásku. Dočkala se jí a zůstala jí věrná v časech dobrých i zlých, třebaže těch zlých bylo o něco málo víc. I v dobách největší krize uměla být spolu s Rudolfem hrdá a statečná. Spojila svůj život s člověkem, jenž i díky rodové tradici nemohl dělat kompromisy; a ona mu v tom, díky své rodinné historii, dokonale rozuměla. V knize je k tomu i jímavá fotografie – Taťána a Rudolf jdou po hliněné venkovské cestě a drží se za ruce. K obrázku se váže titulek: S Rudolfem navždy spolu. A slova, jež shrnují vše podstatné: „A takový byl i Rudolf, hrdina své doby, který odmítl přetvářku, prospěchářství a bezpáteřnost. Kdyby tehdy tu přihlášku do strany podepsal, mohl ještě žít jako většina těch, co si našli pro sebe výhodné cestičky a kouleli si tu svou kuličku. Ale jaký by to byl život?“ Vzpomene si ještě dnes někdo na jeho výtvarné, architektonické dílo, které zazářilo ve filmech Ves v pohraničí, Křížová trojka nebo Frona?

Dějiny v očích

Těžiště autorčina spisovatelského stylu leží v imaginaci a vizuálním chápání světa. Její pohled jde do hloubky. Připamatovává si jednotlivé obrazy svého života (tatínka, ruské tety, strýce a příbuzné, setkání s Janem Masarykem, Maxem Brodem, Ludvíkem Aškenazym, Jiřím Krejčíkem a mnoha dalšími osobnostmi) a snaží se z nich po létech vyzískat všechno krásné, co jí často dávalo sílu jít dál. Křísí jako jedna z posledních svého rodu paměť a zároveň prožívá a zaznamenává své vlastní „biblické“ příběhy, na nichž je patrné, čím vším se může naplnit jeden lidský život. V její postavě i v osobách dalších žen tu vystupují Sára, Ruth, Ester i Judit, ale také Marie a ostatní ženy pod křížem. A hovoří-li o svém tatínkovi, manželovi a mužských členech rodiny, vzpomenete si na Mojžíše, Davida a Saula a symbolicky také na Krista, jdoucího na Golgotu a ještě o kus dál…

Autorčina poslední kniha, stejně jako ty předchozí, není klasická memoárová literatura plná odkazů, poznámek a jmen. Je to spíš zpověď a duchovní terapie, za níž cítíte člověka, který si na nic nehraje. Podíváte-li se na tvář Taťány Lukešové, budete souhlasit s lékařem a spisovatelem Maxem Picardem a jeho knihou Lidská tvář (Das Menschengesicht). V jejích očích, hlase, úsměvu i důstojném, aristokratickém držení hlavy se promítají nejen soukromé dějiny, ale i historie nás všech. Vedle velkých událostí najdete v knize i velmi silné deníkové záznamy, v nichž autorka vede dialog s lidmi, které má ráda a za které cítí zodpovědnost, s těmi, kteří už nejsou, a také s Bohem. Jsou tu i veselé příběhy, které by vám mohly být povědomé, například rozmluvy s milovaným autem, jež jí dělalo dobrou službu a jezdilo prý daleko nejvíc na přímluvu a z podstaty. Cesty z Prahy a zase zpátky pro ni očividně mnoho znamenaly. Nedivím se tomu.

Tato práce je vážná a spravedlivá obžaloba komunistického režimu, jehož pohůnci týrali, zavírali a zabíjeli zcela nevinné lidi, navíc s mnoha talenty, schopnostmi, vzděláním a oceňovaným dílem nebo službou společnosti. Máme před sebou jedno z nejpoutavějších svědectví o době, která se nesmí ani v náznacích vrátit, ale především otisk nejednoho skvělého života. Barbara Lukešová nese nyní matčin odkaz a snaží se pomoci na svět knihám svého tatínka, jež dodnes neztratily nic ze svého kouzla a citlivosti pro dětskou duši a fantazii. Budete-li sledovat její odhodlání, nepřijdete zkrátka. Jména Františka Lederera, Taťány Lukešové a Rudolfa Lukeše by už nikdy neměla zapadnout. Pokud by bylo možné vydat samostatně autorčiny deníky a alespoň výběr z její korespondence, domnívám se, že by mohla vzniknout další výjimečná knížka.