Gaël Faye je francouzsko-rwandský raper, který si podle svých slov k psaní knihy jen na pár měsíců odskočil. Jeho román Petit pays se však obratem dočkal velkého úspěchu u čtenářů, kritiků i porotců literárních cen – byl jedním z vůbec nejčastěji nominovaných titulů a kromě ceny knihkupectví Fnac získal také vedlejší ocenění v rámci prestižní Goncourtovy ceny, Prix Goncourt des lycéens, o němž rozhodují francouzští gymnazisté.

Název Petit pays (neboli malá země, zemička) nejprve nesla píseň z Fayeho alba Pili-Pili sur un croissant au beurre, vydaného v roce 2013. Už v ní zaznívá hlavní motiv zpracovaný v pozdějším románu: nostalgie po krásách rodné země. Gaël Faye se narodil v Burundi francouzskému otci a rwandské tutsijské uprchlici, ale ve svých třinácti letech, rok po vypuknutí rwandské genocidy Tutsiů, musel z vlasti odejít do Francie. Protagonista Fayeho románu je také mulat žijící s francouzským otcem a rwandskou matkou v Burundi, autor však zdůrazňuje, že kniha není autobiografická. Vlastní zkušenost Fayemu spíše slouží jako odrazový můstek do říše dětství v Burundi; vděčí jí za autentické vidění země a situace.

Malý Gabriel žije v městě Bujumbura, v malebné slepé uličce, kde se lidem nad hlavami klenou mangovníky a vzduchem se nese zpěv pestrobarevných ptáků. Na zastrčeném plácku se ve starém volkswagenu schází s celou partou: světaznalým Ginem, rozpustilými dvojčaty a vtipálkem Armandem. Vždycky mají co podniknout, ať už se chystají plavat, rybařit, nebo krást manga u sousedů. Okolo dětských radostí a dobrodružství se ale postupně stahují mračna. V Burundi vypukne občanská válka a v sousední Rwandě ještě mnohem krvavější genocida. Ve Rwandě má navíc kořeny Gabyho tutsijská matka, která se tam se zlou předtuchou vydává pátrat po svých příbuzných…

Fayeho literární prvotina Petit pays je román o ztraceném dětství, o ztraceném africkém ráji. Autor se ponořil do svých vzpomínek a pokusil se jim znovu vdechnout život. Dívá se klukovskýma očima naivního a trochu zbabělého Gabyho, které burundský svět hltají do posledního detailu. Nabízí se tak pohled na Afriku barevnou, voňavou, plnou zvuků – zairskou tržnicí otřásá všeobecný humbuk a handrkování, v zimě se na zamrzlé Tanganice kloužou albínští hroši, na Gabyho zahradě se v teplém letním podvečeru schází širé okolí, aby si pochutnalo na hostině z uloveného krokodýla. Rwandskou a burundskou občanskou válku naopak Gaby vidí spíše koutkem oka. Faye se vynalézavě vyhnul frontálnímu zobrazení války, místo toho bere čtenáře spolu s Gabym do její blízkosti – a to se mu skutečně daří. V románu nechybí spousta autentických střípků z první ruky: tak třeba státní převraty se dávají na vědomí tím, že rádio vysílá klasickou hudbu. Po zavraždění Melchiora Ndadayeho v roce 1993 to byl Wagnerův Soumrak bohů. Gabyho otec ale nechce dětem motat hlavu politikou a s důležitými telefonáty se zavírá do pracovny. Děti se tak dočkají jen zjednodušených, lakonických glos – které jsou vlastně podnětným námětem k zamyšlení. Jsou snad Tutsiové opravdu pronásledováni jen proto, že mají jiný nos?

Kromě války Faye tu a tam naťukne i další témata: situaci Evropanů, kteří se v Africe těší pohodlnému privilegovanému postavení, příchod západního kapitalismu, postavení mulata či motiv zrady. Zabíjení v Burundi zatím postupně sílí a začíná být na denním pořádku – Gaby musí v novém světě buď zaujmout pozici, nebo utéct.

Faye konzistentně buduje vyprávěcí styl malého chlapce a vyvazuje se tak z nutnosti pojednávat o spletité psychologii či jít hluboko pod povrch. Hlavním rizikem Petit pays je ale snadné sklouznutí ke kýči. V Bujumbuře až příliš často voní meduňka a cvrlikají ptáčci, do děje jsou poněkud přebytečně vloženy naivňoučké dopisy francouzské školní korespondentce Lauře, a když malý Gaby najde útočiště v každodenní četbě románů z nezměrné knihovny své sousedky, madame Economopoulosové (která samozřejmě pěstuje orchideje), mluví o tom, že ho o nich učila přemýšlet, ale v knize není schopen o svém čtení říci prakticky nic konkrétního. Také některé postavy domácích služebníků jsou až nepříjemně černobílé. Lépe si Faye vede při líčení, jak válku nesou jednotliví Gabyho blízcí, nebo když zachycuje útržky hovorů v zapadlém burundském kabaretu, jakémsi zákulisí celé situace. Závěr knihy, v němž se dospělý Gabriel trochu dramaticky vrací do vlasti, z níž uprchl, se však nakonec úspěšně vyhýbá přehnanému patosu.

Román Petit pays zdařile přibližuje burundské a rwandské krveprolití, ale ještě mnohem spíše tu jde o šťavnatou ochutnávku každodenních afrických krás. Milované kulisy z dětství hrají v díle důležitou roli, Faye o nich píše rytmicky, ornamentálně a s neutuchajícím údivem. Idylické popisy se však můžou přejíst – nebo přinejmenším nemusejí stačit. Kniha totiž zůstává u naivity a zcela postrádá humor a vlastně i velkolepé, mrazivé okamžiky. Dovede ale s dětskou bezelstností formulovat bystré postřehy o válce a světě dospělých.