Ačkoliv němčina není její mateřský jazyk, Ann Cotten (nar. 1982) s ní zachází až s neuvěřitelnou bravurou. Díky svým básním, povídkám i románům je někdy označována za zázračné dítě současné německy psané literatury. Náš rozhovor se odehrál před pořadem „Nemrtvá“ avantgarda, který v rámci cyklu Tady a teď, věnovaného poezii, uspořádal 8. listopadu 2016 pražský Goethe-Institut. Zajímal nás především autorčin epos Verbannt! (Do vyhnanství!, 2016), nominovaný na Rakouskou knižní cenu.

iLiteratura.cz: Ann, dnes večer vystoupíte v pořadu nazvaném „Nemrtvá“ avantgarda. Co vám toto spojení evokuje?
Ann Cotten: Pojem avantgardy má neskutečně mnoho odstínů. Zdá se mi, že je momentálně dost v módě. Avantgarda je tady už tak dlouho a pořád dokola, odněkud se vždycky musí vrátit. Chápu to jako sociální hru, třeba jako hip hop – nastaví se pravidla, vytvoří skupiny. Když jsou ta pravidla nesrozumitelná, nikdo neví, jaké umění je dobré, ale pokud k sobě jedna skupina přitahuje ostatní, něco tím může předznamenávat. Je to ale rozpitý pojem, pro jeho vymezení neexistují žádná objektivní kritéria.

iLiteratura.cz: Nejen odbornou veřejnost jste zaujala svým experimentováním s formou a jazykem. Poslední knihu Verbannt! jste napsala ve spenserovských strofách (devítiveršovém útvaru, hojně užívaném v anglické poezii, pozn. red.). Hrajete si s motivem slovníků, slovníkových hesel a seznamů. O seznamech v kontextu konkrétní poezie jste dokonce napsala diplomovou práci. Jakou hodnotu má takový útvar jako seznamy?
Ann Cotten: Seznamy, jak jsem zjistila, nám mohou vyprávět o dobovém pozadí a ideologii. Netýká se to ale jenom literatury. V konceptuálním nebo konkrétním umění obecně platí, že je potřeba se dívat na otázku výběru – jak se o čem mluví, jaké prostředky se používají. Teprve tam začíná kritika způsobu zpracování a kvality textu. Seznamy samy o sobě nemají žádnou literární hodnotu, jsou však kompletně postaveny na výběru. A tím jsou pro společnost zajímavé. V roce 1910, z něhož je i Meyer’s Konversationslexikon (Meyerův konverzační slovník), který si hlavní hrdinka eposu vezme s sebou do vyhnanství na ostrov Hegelland, se slovníková hesla psala ještě poněkud povídavým tónem. Neexistovala žádná přísná pravidla, co je z vědeckého hlediska správné. To se později zpřísnilo. Vznikem Wikipedie se ta pravidla zase rozpouštějí. Slovníky se staly do jisté míry obsolentní, jenže jakmile je takový zdroj jako Wikipedie založený jen na odkazech na jiné stránky, někdejší přísnost mizí. Stylistika hraje opět důležitou roli při posuzování, je-li daná internetová stránka seriózní.

iLiteratura.cz: Postavy vašeho eposu rozhodně nejsou epickými postavami v konvenčním slova smyslu, nenajdeme u nich hmatatelnou kompaktní psychologii. Každou postavu lze charakterizovat spíše jako experimentální spleť, ohňostroj jazykových prostředků parodujících patetický tón klasických eposů, ale také například diskurz mediálního prostředí. Rozbíjíte typickou iluzi, kterou navozuje četba románů, a sice že jejich hrdiny vlastně tak trochu známe. Zatímco čtenář vaší knihy nepochybuje, že televizní moderátorka, špion Pan Orama, přívrženci kryptomériového hnutí i vilné ženy uprchlé z útrob pornostránek se doslova „dějí“ výlučně od první do poslední stránky. Je to trochu sci-fi, které originalitou a estetickou cizelovaností baví jako komiks pro náročné. Do jaké míry pracujete vědomě s přenášením reálných psychologických modelů do literatury?
Ann Cotten: Psychologie mě nezajímá. Co píšu, vychází z mé hlavy. Vyhovuje mi strukturalistické pojetí, podle kterého všichni fungujeme stejně, naše myšlenkové pochody se neliší. Nejvíc mi sedí, když nacházím jednotný abstraktní vzorec, na jehož bázi se tvoří vše ostatní. Abych uvedla příklad – když někoho urazím, je uražený. V tom se postavy shodují a není na tom poli moc co řešit.

iLiteratura.cz: V knize líčíte vyhoštění na opuštěný ostrov, ztroskotání lodi s námořníky nebo uprchlickou vlnu žen z internetu. Podnítila výběr těchto témat uprchlická krize posledních dvou let?
Ann Cotten: Ano. Má to co do činění s míšením dvou problémových okruhů, uprchlictvím a feminismem. Zabývám se do určité míry tím, že požadavky vstřícné k uprchlíkům a požadavky feminismu mohou stát vzájemně v protikladu. Udivuje mě, kolik mužů na těch lodích přijíždí, zatímco jejich ženy zůstávají doma v bombardovaných oblastech. Svou roli hraje i moje biografie: být ženou a současně nebýt odtud. Pocit cizince. Došlo mi, že ho můžu literárně využít k realistickému vyprávění.

iLiteratura.cz: Váš text pracuje s odkazy na Ovidia s motivem proměny, mimo jiné v oblasti sexuality s nejrůznějšími myslitelnými odstíny, ať už jde o lesbickou pedofilní lásku, nebo hyperbolický obraz vaší hrdinky, jíž v jeden klíčový moment před vyhoštěním naroste penis a na konci příběhu jí zase upadne. Jak podle vás zachází současná literatura s otázkou fluidní sexuality?
Ann Cotten: Nudí mě, když se ve společnosti hraje na to, že máme nějaké specialisty na gender, kteří se tou oblastí zabývají, a těm ostatním je to jedno, těch jako by se to netýkalo. Jenom když se někdo narodí s nějakým defektem, tak se k diskusi povolává gender. Mně připadá naopak naprosto přirozené, že člověk potkává nejrůznější postavy například ve snu; že určité sexuální identifikace jsou pouze něčím natrénovaným, a když se někomu nechce, tak se do toho prostě nutit nebude. Proto bych si přála, aby to v mainstreamu bylo čím dál samozřejmější a normální.

iLiteratura.cz: Stává se tradiční pojetí děje v literatuře něčím, co neodpovídá současnosti? Je pro vás děj mrtvý?
Ann Cotten: Bývám upřímně dost netrpělivá a velmi kritická a vlastně jenom málokdy dočítám romány až do konce. Buď mě ten děj nudí, nebo je do očí bijící, jak křečovitě se ho autor snaží za každou cenu udržet pod kontrolou. Mnohem víc mě baví staromódní barokní romány, kde se pořád něco děje, ale není v tom křeč.

iLiteratura.cz: Vaše kniha neskrývá inspiraci ve velkých řeckých a anglických básnících. Zároveň ji, tak jako vaše předchozí knihy, ovlivnil váš stipendijní pobyt v Japonsku – v lehkosti, samozřejmosti sdělovaného nebo motivech, jako jsou japonské cedry v názvu kryptomériového hnutí. Je pro vás Japonsko důležitý zdroj inspirace?
Ann Cotten: Obrovská mánie Japonskem tady vypukla už v secesi. Poměrně rychle pak ale docházelo ke vzájemné kulturní inspiraci. Japonci do hloubky nasávali evropskou kulturu, a Evropané byli naopak neskutečně lační po všem japonském a čínském. Po druhé světové válce bylo Japonsko značně pod vlivem Spojených států a pod tlakem, aby se v hospodářském uspořádání přizpůsobilo Západu. Vedlo to k tomu, že se tam udržel velmi silný konzervativní tradicionalismus, proto tam dochází k míšení stylů o něco méně. Japonská literatura je nesmírně bohatá, ale já jsem bohužel velmi eklektická a všechno, co čtu a co mě nadchne, se v mé tvorbě odrazí, aniž bych to plánovala. Nebo pokud to považuju za vhodné k reprodukci. Není to tak, že by bylo samozřejmé odvolávat se na Goetha, nebo naopak nějak neobvyklé odvolávat se na Tanabeho Hadžimeho (japonský filozof, 1889–1962, pozn. red.). Globalizaci je potřeba brát v potaz také jako kulturní revoluci. Japonsko není zase tak daleko a je třeba se povznést nad sebestřednosti, které se jako děti učíme ve škole.

iLiteratura.cz: Knihu jste obohatila vlastními komiksovými ilustracemi v duchu nihilismu dovedeného ad absurdum. Máte v plánu kreslit i v dalších knihách?
Ann Cotten: Vlastně ano. Kreslila jsem už v knize Fremdwörterbuchsonette něco jako viněty. Jsem sice trochu líná na kreslení komiksů, je s nimi spoustu práce a já ani nemám vlastní etablovaný styl. Ale v ilustracích určitě budu pokračovat.

iLiteratura.cz: Svévolně nakládáte s verši, kvůli rýmu proti všem pravidlům trháte slova, jak se vám zlíbí. Myslíte při psaní více na to, aby tato hra stála v popředí, nebo je spíše pouze součástí strategie, jak zejména parodovat určitá témata?
Ann Cotten: Cílem je legrace i zajímavý příběh. Práce s rýmem mě hodně baví. S estetikou to ale nemám tak, že pokud z něčeho čiší přísnost, musím to obrátit naruby, tahle dialektika tady nefunguje. Chápu to jako rap – to je přece čirý hédonismus. Když se člověk směje, tak je to dobře, když umdlévá nudou, někde se stala chyba. Tvořím podle pocitu. Díky rýmu člověk přijde na úplně absurdní věci. Třeba jeden důležitý motiv v mém textu, celer, vznikl jenom díky rýmu. Takže nakonec celer ovládá celou ostrovní vegetaci.