Přestože jsou časy, kdy slavná dvojice Voskovec & Werich představovala vrchol českého avantgardního umění, již řadu desítek let minulostí, v žádném případě to neznamená, že tvorba obou pánů v současné společnosti nerezonuje, ba naopak. Nespočet knižních titulů a kompaktních disků, které o těchto nestorech českého humoru ročně nabízejí výklady obchodů, svědčí o jejich neustálé oblíbenosti. Jako bychom se posledního čtvrt století snažili těmto dvěma fenomenálním osobnostem české kultury co největší měrou vrátit to, oč obě kvůli komunistické totalitě přišly. Pravda, viditelnou většinu tohoto zboží zdobí sympatická vousatá tvář Jana Wericha (1905–1980), zatímco poněkud melancholicky vyhlížející elegán Jiří Voskovec (1905–1981) zůstává, alespoň kvantitativně, poněkud stranou. O to však je – vlastně podobně jako v dobách předlistopadových – vzácnější.

Osobnost Jiřího Voskovce, kterou zajisté není zapotřebí blíže představovat, si jako téma své nejnovější, společné knížky zvolili Jiří Suchý a jeho bratr Ondřej Suchý (kteří se snad také obejdou bez obligátních medailonků). Mladší Ondřej je známý jako neúnavný propagátor klasických hvězd českého hereckého nebe a popularizátor prvorepublikové divadelní a filmové kultury, měl by tedy mít k napsání publikace tohoto typu tu nejlepší aprobaci. Starší Jiří se zase velmi dobře znal s Janem Werichem, od něhož musel o Voskovcovi slyšet spoustu zajímavého. Ideální sestava pro vytvoření skvělé knížky o Voskovcovi, řeklo by se. Jenže s výsledkem je to trochu komplikovanější, a tak mnoho z těch čtenářů, kteří knihu vezmou do ruky, si z ní může odnést poměrně rozpačité dojmy.

Knížku si oba bratři rozdělili do dvou částí, z nichž ta první připadla Jiřímu. Namísto očekávané fůry veselých i smutných perliček z dob Voskovcovy doživotní americké emigrace je však čtenář konfrontován s něčím úplně jiným. Když nakladatelství Akropolis za pomoci Nadace Jana a Medy Mládkových začalo před bezmála deseti lety vydávat rozsáhlou třídílnou korespondenci Jana Wericha a Jiřího Voskovce, mimochodem naprosto fascinující čtení, vyplynula na povrch řada zajímavých, do té doby ne zcela známých faktů. Málokdo kupř. věděl, že Jiří Voskovec byl na Jiřího Suchého dlouhou dobu poměrně dost výrazně alergický a nijak zvláště se s ním nechtěl sblížit: jak sám Werichovi napsal, Suchého doslova „biologicky nesnášel“ a za daleko většího kumštýře měl vždy Jiřího Šlitra. Celá Suchého kapitola se tak od začátku do konce nese v duchu jakéhosi osobního vypořádání se s faktem, že nebyl u jednoho ze svých základních uměleckých vzorů příliš oblíben.

Když pak Suchý po několika stranách začne vyprávět o tom, jak na něj Voskovec začal měnit postupem doby (zřejmě pod vlivem Jana Wericha) názor, text stále evidentněji směřuje k mírné sebestřednosti, k níž měl Jiří Suchý vždy poměrně blízko. Prohlášení typu „Zatímco v Praze jsem se stal poměrně uznávaným textařem…“ nebo „V dopise se [Voskovec – pozn. autora] vyznává ze svého obdivu k veškeré mé činnosti…“ totiž samochválou zavánějí více než silně. Suchý jako by si místy snad ani neuvědomoval, že kniha není primárně o něm a o veřejné léčbě jeho duševních šrámů, ale o něčem mnohem podstatnějším, tj. o Jiřím Voskovcovi. Korunu celému svému výstupu pak Suchý dává v závěru, kdy celou kauzu Voskovcovy antipatie vůči své osobě pro sebe uzavírá – jak jinak – vlastně velmi pozitivně, neboť prohlásí, že už ten samotný fakt, že se o něj Voskovec zajímal a jeho uměleckou činnost komentoval, hřeje Suchého na srdci a je pro něj „povznášející“. Při takových slovech se nelze ubránit dojmu, že se Suchý za každou cenu snaží ve čtenáři vyvolat dojem, že mu tato skutečnost vlastně vůbec nevadí, jako by byla ostuda přiznat, že jej to prostě obyčejně mrzí…

Nicméně v rámci objektivity je zapotřebí podotknout, že i přes Voskovcův dlouhodobý despekt vůči Suchého osobě se o něm Suchý vyjadřuje vždy jen v nejlepším, zachovává si nadhled a Jiří Voskovec u něj z těchto osobních důvodů na své velikosti nikterak netratí (ještě aby). Kromě toho tu Suchý uvádí i několik zajímavých poznatků z Voskovcova amerického života, resp. protloukání se životem, za což mu jistě patří velký dík, a jeho text tak lze vnímat jako (v řadě ohledů zajímavý) pohled jedné velmi výrazné osobnosti české kultury na druhou, více než výraznou osobnost české kultury.

O poznání přínosnější (i když, pravda, ne zase o tolik) je část druhá, jejímž autorem je Ondřej Suchý. Jeho text působí dynamičtěji a má daleko informativnější charakter. Suchý nejdříve čtenáře vezme na netradiční procházku rakouskou metropolí, po místech posledního setkání slavné dvojice v roce 1974. Průvodkyni mu dělá filmařka Zuzana Brejchová, jež byla, díky svému tatínkovi, poslednímu společnému týdnu V + W přítomna. Ovšem tímto poutavým vídeňským zastavením v podstatě končí veškerá Suchého autorská invence – zbytek díla totiž v drtivé většině tvoří opisy rozhovorů s nejrůznějšími osobnostmi na téma Voskovec či jejich monologická vyprávění o něm. Jiří Voskovec tak ožívá ve vzpomínkách své neteře Adrieny Borovičkové, zpěvačky Ljuby Hermanové, manželů Škvoreckých, herce Járy Kohouta či Michala Schonberga, autora výborné publikace Rozhovory s Voskovcem, a dalších.

Skutečnost, že autor monografie nemusí nutně všechen text sepsat sám, není u publikací podobného typu nikterak překvapivý jev. Znatelnou část biografií slavných osobností zabírají citace z jiných publikací, periodik či médií, které dotyčný tvůrce přetaví do smysluplné formy. Smysluplnou formu, jakýsi potřebný zastřešující charakter celého díla, bychom však u Suchého hledali stěží. Čtenáři většinu času totiž jen mechanicky předkládá slova druhých, která následně krátce komentuje, aniž by celé stavbě díla dával ucelenější ráz a výrazněji do něj vnášel vlastní autorskou kreativitu a jedinečnost, což by se právě u něj, autora řady kvalitních biografií a uznávaného „werichologa“, mělo předpokládat samo sebou.

Je velmi dobře, že zde Suchý zařadil i několik Voskovcových dopisů, které ze Spojených států psával svým přátelům do socialistické vlasti, ale také – a to jsou mimochodem moc hezké pasáže – svým českým fanouškům, často i náctiletým klukům a holkám, jimž odpovídal na jejich sympaticky úsměvné dotazy na to, co dělá a kde zrovna hraje, a zároveň se ptal také on jich a přál jim do života fůru štěstí. Když už ne kvůli ničemu jinému, tak kvůli podobným světlým střípkům, které jsou názornými důkazy vnímavé, upřímné a laskavé Voskovcovy povahy, má cenu se knihou pročíst.

Předpokládaným důvodem vzniku díla Pan Voskovec z Manhattanu pravděpodobně nebylo vytvořit nezastupitelnou monografii o Jiřím Voskovcovi, ale spíše zpříjemnit fanouškům V + W chvilku u nedělní kávy vcelku sympatickým, i když místy poněkud mdlým zavzpomínáním na jejich oblíbeného umělce. Tento účel, tedy nenásilným stylem připomenout některá možná ne zcela známá fakta o legendě českého humoru a kosmopolitním intelektuálovi, pro něhož byla svoboda mnohem více než celonárodní sláva a obdiv, tak titul jistě naplňuje. Je ovšem třeba podotknout, že dílo příliš nekoresponduje s tolik zmiňovanými literárními kvalitami obou bratrů, takže spíše než nadšení provází četbu bohužel mírné zklamání z toho, že obrovský potenciál, který toto téma nabízí, nebyl zdaleka využit. Škoda, Voskovec by si zcela jistě zasloužil více.