„Dětství jsem prožil v prostředí římskokatolickém. Když jsem se stal dospělým Suchým, ocitl jsem se uprostřed jiného světa, sekularizace. V obou těchto světech jsem našel výborné přátele, a tak se mi přihodilo, že jsem začal mít porozumění pro ty i ony. Pouze k bigotním křesťanům a militantním ateistům jsem přimknout nedokázal.“ Takto jsou vymezeny základní ideové kontury myšlenkového světa, z něhož vychází dlouho avizovaná a na konci minulého roku konečně vydaná kniha Klaun si povídá s Bohem. Její autor, divadelník, hudebník, textař, básník, skladatel, spisovatel a filmař Jiří Suchý (nar. 1931), je jistě jednou z nejznámějších osobností české kultury druhé poloviny dvacátého století. Méně známo je, že jeho hudební kariéra začala v pražském kostele svaté Anežky České, kde jako kluk zpíval ve sboru a ministroval. (Maminka mu prý zapomněla říct, jde-li o kostel římskokatolický, či evangelický, takže to dlouho netušil.)

Bůh z pohádky

V posledních několika letech se Jiří Suchý otázkami víry zabývá intenzivněji a výsledek svých monologů, protože jeho Bůh většinou explicitně neodpovídá, zachytil v této knize. S humorem i poněkud hranou naivitou teologického samouka se v ní věnuje úvahám o existenci a neexistenci Boha nebo o tom, zdali třeba oslovení Omnipotens Deus je pro něj optimální. Svérázně komentuje Boží přikázání: „Nepokradeš – to slušní lidí celkem dodržují, a ti méně slušní si pro krádež našli jiný název.“ Každopádně se snaží „dopřávat si potěšení z hledání dobrodružné cesty k Tajemství v naději, že by jeho uvažování mohlo posloužit jako inspirace těm, kterým toto potěšení nepřišlo na mysl“.

Suchý konstatuje, že mnoha jeho spoluobčanům „zavedené oslovení Pán Bůh poněkud zpohádkovělo“. Vymezuje se proto proti četným příliš antropomorfním představám o Bohu: „Je pravda, že na starých obrazech bývá Bůh pojednán jako stařec s bílým plnovousem, ale to se mi jeví tak trochu jako rouhání, byť zbožné. Když jsem se jako dítě na toho starce v bílé říze díval, uvažoval jsem, jak asi vypadal Bůh zamlada. A to už nebylo daleko k úvaze, že ten stařičkej Bůh už tady asi dlouho nebude. Že je nesmrtelný? Jak mám věřit, že je nesmrtelný někdo, kdo takhle zestárl? Někdo, komu zešedivěly vlasy a vousy? Že by stárl, stárl, a pak se to v určitém stadiu zastavilo?“

Hloubal!

Ad absurdum autor také domýšlí, proč si svatý Antonín přeje, aby k němu lidé obraceli zvláště v úterý, a že se Panna Maria údajně zjevuje na různých místech v odlišném ošacení, a ptá se, jak asi vypadalo transcendentní rozhodování o tom, co si v Lurdech či Fátimě vezme na sebe. „Kdo to navrhoval?“ ptá se Suchý poněkud uštěpačně a pozastavuje též se nad její praktičností, s níž věřícím přináší konkrétní grafický návrh medailky, již by měli nosit. Vzpomíná i na káravou, a z dnešního hlediska až nepochopitelně idiotskou větu z jakési jeho dětské modlitební knihy, nebo spíše zpovědního zrcadla, zdali všetečně nehloubal „o věčných pravdách katolického náboženství“. A vzpurně hlásá, že hloubal.

Na druhé straně ale polemizuje se sebejistotou ateistů a poukazuje na to, že přesvědčení žádného člověka nemůže být založeno jen na bezpečně ověřených faktech, ale že v životě každého je přítomen, byť nepřiznaný, aspekt víry. Tuto druhou skupinu tedy adresně vyzývá: „Milí neznabozi, zkuste číst, aniž byste zapojili žluč.“

Učené knihy versus klaun

Kniha je psána v esejistickém stylu a její součástí autor učinil i úryvky ze svých her, například fiktivní rozhovor dekadentního básníka Jana Vladivoje Vinohradského s Bohem (představovaným Jiřím Štědroněm) či s ďáblem. Zlehka „nakousává“ témata, o kterých byly napsány obsáhlé učené knihy, a v tomto smyslu ovšem není originální. Například pravděpodobností samovolné evoluce přírodního ornamentu na motýlích křídlech se u nás zabývá zvláště Stanislav Komárek.

Suchý se také svěřuje s tím, že už si neklade otázku, zda Bůh existuje: „On prostě nemá zapotřebí existovat. My totiž kromě pojmů existence, bytí, jsoucnost už známe jen jejich opak: neexistence, nebytí, nejsoucnost.“ Ale existovat snad mohou i další možnosti. To se patrně může vzdáleně blížit některým spirituálním koncepcím, jako je kabalistická „Ejn Sof“. Laik by ovšem možná trochu drsně řekl, že ať už filozofové a teologové o Bohu a jeho podstatě napsali cokoli, jde o úvahy velmi spekulativní. Pokud tedy člověk nepřijme, že Boží vůle je zachycena v některé z řady posvátných knih, většina našich pochybností a domněnek by se klidně dala shrnout do pár těchto suchých odstavců.

Teology a některé církevní hierarchy autor paušálně neodmítá: vyjadřuje sympatie k papeži Františkovi a k Tomáši Halíkovi, jehož řeč je ale podle něj pro leckoho nesrozumitelná. Jak k tomu říká: „Každý máme jinou klientelu a já tu nechci mluvit z kazatelny, k tomu se necítím být povolán. Rád bych oslovil ty, pro které jindy vstupuju na jeviště s úmyslem je rozesmát.“ Vzhledem k tomu, jaký zájem kniha mezi čtenáři vzbudila (brzy vyšla v druhém vydání), tento svůj účel zřejmě splnila. Mohla by tedy i přispět k jakémusi propojování světů, i když pokud je dnes společnost rozdělená, tak se láme na jiných tématech, než je existence Boha. Přitom je jisté, že fundamentalistické extremisty náboženské i ateistické víry zřejmě příliš nerozesměje, ale spíše dopálí.