Moje řeč tíhne k cizím slovům. Vyhledávám si je, snáším je zdaleka. Je to ovšem řeč nevelká. Daleko nesahá. Kolem dokola, dokola kolem mne, pořád kolem dokola atakdál. Z místa se hneme proti své vůli. K čertu s námi, říkám jí občas. Otočí se, neodpovídá, nechává nám volný průběh. Někdy se vynoří celníci. Doklady? Projdeme, nechají nás projít. Moje řeč neřekla nic, zato já úslužně pokývl hlavou, tu radost jsem jim udělal. Kdosi a něco kolem něho, nic podezřelého. Ale co to bylo? Spirálové péro. Ne, opar. Každý má něco kolem sebe, to nevíš? Chudáci kluci, těch je mi vážně líto. Ano, vážně. Teď kecáš. Čeho ti je na nich líto? Čehopak ti je líto? Být mladý a už nic, co je na tom k politování? Z toho se vyroste, není zbytí. Zesílí se, zmohutní a vyroste. Zatímco my zůstaneme v bryndě, dřeme jak mourovatí, nadřeme se, div se neudřeme, a tváříme se, že nás to těší. A přitom přicházíme o všechno potěšení. Vážně. Kdo je ten, který to říká? Já. K smíchu. To mi připomíná toho, co říkal já, když se chtěl dostat do domu a bylo už pozdě. Já jsem venku, já, já. Toho mi to připomíná, kdo jen to byl? Domovník, myslím, ano, domovník. Máš hlad? Já docela. Mám ale ve zvyku vždycky jeden hlad vynechat. Nejdřív jeden, potom dva, pak tři. Ale pak přijdou hody, to si piš. Nic se nedá stranou, všechno sakumprásk přijde na stůl, všecko přede mne. To mě pak obskakují, to se pak dočkám. Oči se klíží? No tak spi, klidně spi. Budu se dívat za tebe.

Tak tu pak sedím se svou řečí, jen tři metry od těch, co takhle mluví. My jsme ale prošli, máme to za sebou, můžeme spočinout, když jsme u konce s dechem. Prázdných míst je dost, stačí jedna deka, slunce svítí všude. Moje řeč a já, my spolu nemluvíme, my si nemáme co říct. Co musím vědět, to vím, studená kuchyně je jí milejší než teplá, ba ani káva nemá být horká. To už dá člověku zabrat. Je to spousta práce, prostírat, krájet, měřit chlad, horké nechat vystydnout. Zatímco ona civí na moře. To se to mé řeči civí, protože všechno dělám já. Už se nepřetrhnu jako ze začátku, klidně uhladím deku, klidně ji zatížím kameny, když to začne foukat, ale pravdou je: já pracuju a ona civí. Dokonce ani neprojevuje žádná přání. Nebylo by to to nejkrajnější, co by po ní člověk mohl žádat, ale bylo by to aspoň něco. Pro dobro věci, služba mně prokázaná, způsob jak mě dostat dál. Na tom jí ale nesejde, naprosto nesejde, to už je mi jasné. Jenom civí nebo poslouchá příboj, ta moje řeč. Jsme vždycky poblíž moře, na to dbám. Já, a ne ona. Rád bych věděl, co by si počala, kdybych jednou zamířil do vnitrozemí, prostě zahnul jako druzí lidé, vyhledal pro nás kamenný stůl mezi muldami, ohoblovaná borová prkna. Jakpak by se zachovala, zdalipak by šla se mnou? Pobřežní vítr mi nedělá dobře na uši, to vím. Občas se dám do zpěvu nebo začnu klapat příbory, a zní to tlumeněji. Ačkoliv při našem stolování moc příborů nepotřebujeme, vyndavám je, i talíře a sklenky. Vezmu nůž a upustím ho opatrně na talíř, vždycky ze stejné výše. Už pět týdnů to zní tlumeněji. Nedávno jsem zkusil upustit nůž na talíř z větší výšky. Byl to hlasitý úder, slyšel jsem to zřetelně, ovšem talíř se rozbil. Moje řeč nevyšla z klidu, pohled upřený na moře, myslím, že stále na stejné místo. Připadá mi jako opak jistých obrazů, které vás všude sledují pohledem. Její pohled nikoho nesleduje. Mořské příšery jakož i rybářské kutry by si u ní ani neškrtly, stejně se žádné neobjevují. Já pak rozložím naše studené jídlo, naleju studenou kávu, ale zbytečně. Deku nám prostírám pečlivě, občas dokonce položím doprostřed anebo vedle jejího příboru kytku z pláže. Ani se neotočí. Vezmu její příbor a položím ho před ni, mezi ni a zpěněné vlny. Moje radost je tatam, zkouška sluchu mě zkrušila, moře mě rozčiluje. Moje řeč měla dřív fialovou šálu, ale ta je pryč. Obávám se, že si tady zničíme zdraví. Ztratí-li moje řeč hlas, bude mít o důvod víc se se mnou nebavit. Kdežto já ji zasypávám dotazy a nabídkami, i když sípu a kašlu. Fialová šála jí slušela, zakrývala jí příliš dlouhý krk a propůjčovala jejímu nevýslovnému zjevu jemnost i rezolutnost zároveň. S tím vším je konec. Ani límec si nevyhrne. Připomíná mi teď vzrostlou labuť, ale tak mdlého zabarvení, jako by měla všechen růst teprve před sebou. Neměla by si nic namlouvat. Z dálky slyším hlasy celníků. Mluví a mluví, přinejmenším jeden z nich tam mluví bez ustání. Nebyl to můj nápad usadit se tak blízko u jejich budky, ale s mou řečí se nedalo hnout. Tady končí čtvrtá země, křičel jsem jí do ucha, tam na druhé straně je už pátá. Následovala mě volky nevolky sem, dál už ne. Mohli bychom zrovna tak dobře být celníci. Taky ustavičně mluví jenom jeden z nich, o jídle a o mládí, a ten druhý spí. Anebo civí skrz okenní tabulky směrem k nám, jako teď. Předtím spal, když jsem hledal doklady. Ty už mé řeči nesvěřím, od té doby, co ztratila šálu, si je nechávám u sebe.

Pro ty odnaproti to musí být nuda. Nebo jsme jim podezřelí. Moje řeč je jim podezřelá, já ne. Já jsem normální, já jím a piju, a když upustím nůž z výšky na talíř, nevypadá to z té vzdálenosti jako zkouška sluchu, vypadá to spíš jako nešikovnost, a to projde. Jestli tu ale ještě nějakou chvíli zůstaneme, už to nebude vypadat jako nešikovnost, ale jako záměr. Kdyby na mě moje řeč mluvila, neměl bych takovou zkoušku sluchu zapotřebí, ale ona se příliš nepřičiňuje o to, aby na nás nepadlo podezření. Nebo aspoň na mne, vždyť by jí na mně mělo už dávno záležet víc. Podezřívám ji, že jí záleží pouze na ní samé. Anebo jí na sobě pranic nezáleží. Nebo obojí, to se stává. Ničeho, co jsem jí předložil, se nedotkla, nechala to nasolit příbojem. Každému podle jeho gusta. Toho se držím. Můžu i jiné považovat za své. Můžu se stát kuchařem u celníků, bavičem celníků, celníkem. Ti dva tamhle naproti nenechají stát, co jim předložím. Budeme mluvit o clu, o zboží, které mu podléhá, stříbru, olovu a tak podobně. O karetních hrách, umím taky hrát karty. A o mé řeči, která se myslím odsud už nehne. O jejím nasoleném jídle, o jejím ponurém pohledu. Udělám pro ni, co je v mých silách. Prospěje jí už samotná zábava, hovor o ní, pozorování, které se opakuje. Časem se po ní už nebude nic chtít. A já k tomu přispěju svým dílem. Tu a tam vpletu větu, která ji zbaví podezření.