Pozorný čtenář se zájmem o současnou literaturu si jistě všiml, že v posledních letech zaznamenávají v kontextu severské literatury mezinárodní úspěch nejen detektivky, ale v nebývalé míře i knihy zařaditelné k žánrům fantastiky. Milovníky klasické angloamerické sci-fi a fantasy finská fantastická povídka možná při prvním setkání zaskočí. Málokdy v ní totiž hlavní roli hrají intergalaktické lety, vzdálená budoucnost, vědecký a technický pokrok a propracované fikční světy (výjimky pochopitelně potvrzují pravidlo). Z realistického vyprávění vykračuje subtilně, nenápadně, mnohdy jen náznakem. Hranice mezi možnou skutečností a nadpřirozenou fikcí je často přesahována invenčním a nečekaným způsobem, nezřídka pomocí alegorie či metafory. Ne nadarmo se pro tento netradiční a svébytný žánr či spíše okruh textů s přesahem k magickému realismu, dystopii, mystice, domácímu i univerzálnímu mýtu ujalo označení „finské podivno“ (suomikumma, Finnish Weird).

Kniha Lesní lišky a jiné znepokojivé příběhy vznikla jako výsledek překladatelského a nakladatelského semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a vedle záslužného rozšíření korpusu o u nás dosud neznámé kvalitní finské texty tak naplnila i roli edukační, při níž se mladí studenti – a možná budoucí překladatelé a redaktoři – učí pracovat s převodem textů do své mateřštiny a jejich zpřístupňováním českému čtenáři. Obavy z nekvalifikovanosti překladatelů nejsou na místě, neboť v rámci vysokoškolských seminářů je textům věnována daleko větší péče, než je v nakladatelské praxi běžné, a studenti navíc pracují pod odborným vedením. Za něj v případě této knihy patří velký dík především Lence Fárové, Viole Parente-Čapkové a Janu Dlaskovi, kteří antologii doplnili také vynikajícím shrnujícím doslovem o historii a podobách finského podivna.

Lesní lišky přinášejí od etablovaných finských autorů celkem sedm povídek, jež vznikly v časovém rozpětí mezi lety 1988 a 2015. Ačkoli by se výběr textů dal jistě bohatě rozšířit a je škoda, že každý z autorů je – byť z pochopitelných důvodů – zastoupen jen jediným textem, je výbor sestaven s velkou redakční pečlivostí a představuje tematicky i stylově reprezentativní vzorek finské fantastiky.

Antologii otevírá povídka Transit Johanny Sinisalo, která je ze sedmičky autorů díky českým překladům románů Ne před slunce západem (2003) a Jádro Slunce (2015) i díky nedávným pražským návštěvám u nás nejznámější. Otištěná povídka, patřící k rané autorčině tvorbě, vykazuje pro Sinisalo typické střídání typů i stylů textu. Náhodné, ale osudové setkání feťáka a kriminálníka s mladou autistickou dívkou vede k nečekané a zdánlivě až surreálné operaci. Autorka zdařile tematizuje ekologické i etické otázky a problematizuje, zda je možné činit úsudek o jiných bytostech i lidech se specifickou poruchou na základě neúplných informací a nedostatečných vědomostí, které máme.

Čarodějná kolébka Leeny Krohn je asi nejtemnější a nejméně prostupný text v antologii. Autorka v něm splétá nepřebernou houšť motivů, které se zprvu zdánlivě propojují v hladké zrcadlo, odrážející známý svět kořeněný povědomým a všudypřítomným dotekem nadpřirozena, ale záhy se opět tříští v entropické střípky. Polemizuje s limity poznatelnosti mnohovrstevnatého světa i sebe sama, nazřeme-li jej skrze jinou časovou a subprostorovou perspektivu. Je velká škoda, že z bohatého autorčina díla, které zaznamenalo v poslední době velký ohlas například i v USA, byl do češtiny zatím – vyjma několika povídek – přeložen pouze román Durman (2001), v kontextu její tvorby spíše okrajový.

Povídka Lesní lišky Maarit Verronen tematicky v mnohém navazuje na úvodní text Transit. I zde se setkáváme s lidmi na okraji, které většinová společnost neinkluzivně definuje jako nenormální, a zvířaty, či lépe řečeno tvory, s nimiž je jejich existence spojena. Vyprávění o klucích pátrajících po černostříbřitých liškách je prodchnuto nádechem nostalgie, od dobrodružného příběhu ale záhy spěje k hlubším a drásavějším polohám.

I v črtě Motýl Jyrkiho Vainonena hraje výraznou roli zvíře, respektive blíže neurčená živá bytost, přijmeme-li autorovu metaforickou hru, a jeho vztah s člověkem. Očima závislého a oddaného tvora je nazíráno jejich nerovné soužití v nejednoznačném a až básnickými obrazy vykreslovaném světě.

Asi jedinou povídkou výboru blízkou klasické žánrové sci-fi s důrazem na překvapivou a trefnou pointu je Kéž bychom tu byli taky Pasiho Ilmariho Jääskeläinena, jehož román Literární spolek Laury Sněžné (2015) nedávno uchvátil i české čtenáře. V dystopickém světě vzdálené budoucnosti se nechávají lidé dobrovolně usmrtit a „přestěhovat“ své vědomí do virtuální reality zvané Údolí. Tam sice už nebojují s fyzickými problémy, ale zato se potýkají se zhmotnělými paranormálními představami, které vyžadují starou dobrou psychoanalýzu a zásah zvnějšku. Autor se s notnou dávkou inteligentního humoru a nadsázky dotýká i etických otázek lidské existence.

Alegorický Gordonův příběh Tiiny Raevaary nastavuje zrcadlo zaslepené militantnosti. Zatímco ptáci v něm již dlouhou dobu nesmyslně válčí, lidé trpí nezvratnou chorobou proměny v kámen. Obě populace koexistují vedle sebe a jen smutně přihlížejí osudu té druhé, směřující k totální zkáze.

Sedmičku textů uzavírá Temná zhouba, uzda smrti Anne Leinonen, která navazuje na tradici oblíbených příběhů o vlkodlacích v severských lesích, tematizujících mimo jiné vykořeněnost. Ty již v první polovině 20. století ikonicky zpracovala finská autorka Aino Kallas v novele Sudenmorsian (Vlčí nevěsta). Leinonen na krátké ploše zkoumá především sílu mateřské a sourozenecké lásky v rodině s nepřátelským otcem.

Jak už to u antologií bývá, ne každého čtenáře zaujmou povídky všechny. Jejich tematická i poetická oscilace se přes několik podobných motivů navíc může místy zdát přílišná, stejně tak kolísá literární kvalita i náročnost textů. Některé pracují pouze s náznakem, a mohou tak působit nedotaženě, jiné vyžadují od čtenáře větší spolupráci, pozornost a možná i několikeré čtení, než se více otevřou (což platí zejména o Čarodějné kolébce). Na druhou stranu to přináší mnoho překvapivých, místy i znepokojivých momentů, jak ostatně napovídá už název knihy.

Antologie Lesní lišky a další znepokojivé příběhy je skvělým dokladem, že i ve Finsku se v současnosti píše vynikající a osobitá fantastika se specifickou poetikou a širokým tematickým záběrem, který od palčivých etických a ekologických otázek přechází například k problematice genderu, marginalizovaných skupin a vztahů mezi živými bytostmi. Pro mnohé naše čtenáře se kniha jistě stane vítanou ochutnávkou a pozvánkou do neobyčejného světa finského podivna, čím dál tím častěji dostupného i v českých překladech.