V poslední době se ve světě literatury rozmáhá nový fenomén – severské podivno. Tedy díla s notnou dávkou fantazie, magična a nadpřirozených prvků, která se ale zpravidla vymykají i klasické fantasy či sci-fi literatuře. Původně bylo podivno spojováno především s finskou fantastikou, samotné označení vymyslela Johanna Sinisalo, autorka románu Ne před slunce západem (2000, č. 2003), jehož hlavním hrdinou je mladý fotograf, který najde mládě trolla. O rozšíření tohoto fenoménu za hranice Finska se ovšem asi nejvíce zasloužil Pasi Ilmari Jääskeläinen a jeho Literární spolek Laury Sněžné (2006, č. 2015). Nečekaný bestseller se stal i z české antologie finských podivných povídek Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (2016), která přinesla mj. povídky obou výše zmíněných autorů.

Na tuto „podivnou“ vlnu navazuje i povídková sbírka Sobí hora švédské autorky Karin Tidbeckové. Je však třeba podotknout, že texty ve sbírce pocházejí z let 2002‒2011, a některé tak vyšly ještě před rozkvětem severského podivna u nás. Autorce se poměrně záhy podařilo prorazit v zahraničí a její jednotlivé povídky se dočkaly překladu do angličtiny a vydání v různých specializovaných časopisech. Z těchto anglických překladů a několika dalších textů vznikla Sobí hora, která se k nám poněkud netypicky dostává přes angličtinu a nikoli ze švédských textů, jak bychom možná čekali. Povídky si však autorka překládá sama (více v doslovu knihy), a tak se není třeba bát neduhů obvyklých pro překlady přes třetí jazyk.

Povídky v Sobí hoře jsou velmi různorodé, ať už svým stylem, motivy, či mírou podivna. V každém případě autorce nelze upřít velkou míru fantazie. To dokazuje hned první povídka Beatrice, v níž se muž zamiluje do vzducholodě, kdežto jeho spolubydlící počne dítě s parním strojem. Povídka Kdo je Arvid Pekon? o zaměstnanci telefonní ústředny, který má štěstí na prazvláštní hovory, nese zjevné kafkovské rysy. Atmosféra a motivy jiných povídek, jako Britiny prázdninové vesničky, připomínají Faerii, snový pohádkový svět s křehkými vílími bytostmi, který se objevuje v řadě literárních děl. Sobí hora, podle níž je v češtině pojmenována celá sbírka, vypráví o předělu mezi světy a tajemných albizech, kteří obývají mýty opředenou horu. Nepřekvapilo by mě, kdyby autorka čerpala inspiraci k napsání tohoto textu u původního obyvatelstva nejsevernějších končin Evropy, totiž Sámů. Některé povídky jsou naopak překvapivě všední. Dopisy Ove Lindströmovi píše dcera svému zesnulému otci a líčí v nich, jak se vypořádává s jeho smrtí, jaké si na něj uchovala vzpomínky, proč spolu v poslední době nebyli v kontaktu. S výjimkou závěru tak text silně připomíná tradiční severské vztahové romány.

K nejpozoruhodnějším povídkám patří Tety. Vystupují v ní tři matrony, které se v oranžerii v jablečném sadu nezřízeně ládují jídlem. Mají totiž jediný úkol: tloustnout. Obsluhují je tři Neteře. Když se Tety vykrmí k prasknutí, zemřou a Neteře jejich těla zpracují v jídlo pro nové Tety. Jednou se však něco pokazí. Co si Neteře počnou? Barvitý jazyk a místy až naturalistický styl autorky, který není určen pro slabé povahy, je dobře patrný z popisu hodování:

„Veleteta natáhla ruku a pomalu zabořila prsty do odkrytého vnitřku koláče. Nabrala plnou hrst tmavé náplně a s povzdechem do ní zabořila obličej. Nejmladší sestra vylízala zbytek náplně, pak korpus opatrně čtyřikrát přeložila a pomalu si ho zasunula do úst. Sáhla po novém věnci buřtů. Rozkousla střívko, vyjedla vnitřek buřtu a prázdné střívko odhodila.“ (s. 126)

Připravte se na pořádnou porci tajuplných náznaků, nevysvětlených záhad, bláznivé fantazie i notně odpudivých scén. Kniha je vhodná také pro fanoušky žánru fantasy, kteří mají chuť rozšířit si obzory, a pro všechny milovníky povídek, již netrvají na pointě. Jen pozor na přehnaná očekávání, která může lehce navodit citace Ursuly Le Guinové na obálce a úvodní chvalozpěv Elizabeth Handové.