V kleptokratickém Kamerunu, kde životní šance určuje příslušnost k tomu správnému kmeni, čekala Džendeho Džongu perspektiva pouličního uklízeče. Ještě před dokončením střední školy se mu podařilo přivést do jiného stavu spolužačku Neni, za což ho její otec nechal zavřít do vězení. Neni ani Džende nedodělali školu, a Neniino těhotenství dokonce skončilo tragicky, ale jejich láska přetrvala, navzdory neutuchajícímu nepřátelství dívčina otce, který odmítl nechat ji provdat za někoho chudého. Džende tak došel k tomu, že jeho jedinou šancí je vypravit se do Spojených států amerických, vydělat dost peněz, aby si mohl vzít Neni, a potom ještě tolik, aby se za ním manželka se synem (kterého od neštěstí s prvním miminkem stihli počít) mohli vypravit. Tvrdou prací a spořivostí Džende dosáhne všeho, co si předsevzal. Když se pak přes vysoce postaveného příbuzného dostane ke skvěle placené práci šoféra jednoho z řídících pracovníků banky Lehman Brothers, zdá se, že už mu nestojí nic v cestě – píše se ale rok 2008, a tak lze tušit, že se nějaký zádrhel vyskytne.

Cesta Imbolo Mbue (1982) byla snazší, ale podobná. Do Ameriky se tato Kameruňanka dostala už v šestnácti, vystudovala tam vysokou školu a od přečtení Šalamounovy písně Toni Morrisonové v sobě živila spisovatelské ambice. Inspiraci pro její debut, který vyšel letos jak v originále, tak česky, autorce vnukl pohled na řidiče limuzín čekající v centru Manhattanu na své šéfy. Tou dobou byla nezaměstnaná – právě tak jako Džende přišla i ona v roce, kdy propukla finanční krize, o práci. Džendeho případ je ale složitější, čímž se dostáváme k těžišti románu, umně psychologicky propracovanému vztahu rodin Džongových a Edwardsových.

Džende si k místu u Edwardsových může víc než gratulovat, ale práce pro takovou rodinu má své ožehavé stránky. Tím spíš poté, co začne Neni Clarkově ženě Cindy příležitostně vypomáhat v domácnosti a s péčí o mladšího syna, čímž pouto mezi rodinami nabyde pracovně-intimní dvojsečnosti. Džende se s Clarkem za každou cenu snaží udržovat přátelský, ale striktně profesionální vztah. Vzhledem k jeho neúspěšné žádosti o azyl by se vyhazov rovnal konci všech jeho amerických plánů. I Clark na Džendeho v lecčems spoléhá – že nikomu neprozradí, o čem telefonuje se svými nadřízenými, a neřekne, že ho často vozí na hodinové „schůzky“ v jednomu hotelu: „Aniž by o tom mluvili, bylo mezi nimi pevné pouto – byli to dva muži spjatí tajemstvím, svou závislostí jednoho na druhém. Navzájem se potřebovali, jeden druhého tímto poutem, ukutým během takřka jednoho roku při křižování silnic či sezení v autě za dopravní špičky, posouvali k dosažení každodenních a celoživotních cílů.“ Když Cindy přebere alkoholu a léků a Neni ji najde napůl v bezvědomí, Džende manželku zapřísahá, aby ji nechala být a počkala, až si jí všimne manžel nebo syn. Neni ho neposlechne a blízkost k Edwardsovým se Džongovým skutečně vymstí, ale nikoli její vinou. A finanční krize bude na vině pouze částečně. Clark samozřejmě neskončí na dlažbě, jen se přesune o banku dál a šoféra si může beze všeho dál platit. Edwardsovi Džendeho zkrátka zatáhnou do svých manželských problémů, které se po pádu Lehman Brothers vystupňují.

Edwardsovy a Džongovy paradoxně spojuje tatáž touha po životě v bohatství; materiální zajištění a status jsou pro ně velmi důležité, třebaže k nim přistupují z opačné strany. Jak autorka uvedla v jednom rozhovoru, „chtěla prozkoumat obě strany amerického snu – ty, kteří se ho snaží dosáhnout, i ty, kterým se to už povedlo a zrovna tak se snaží si ho udržet“. Oba páry také přirozeně touží dát svým dětem to nejlepší, ale v rodině Džongových je podstatně větší šance, že to děti s povděkem přijmou a na úsilí svých rodičů navážou. Když se Neni dozví, že se její syn Liomi občas směje při vyučování, spustí: „Myslíš, že táta chodí každý den do práce, aby ty sis ve škole hrál? Bez školy nebudeš nic. Nikdy nebudeš někdo. Já a táta se každý den probouzíme a děláme, co můžeme, proto, abys měl dobrý život, aby ses jednoho dne stal někým, a ty nám to oplácíš tak, že si chodíš do školy hrát?“ Starší syn Clarka Edwardse Vince je vnímavý mladý muž, v blahobytu a perspektivě neomezených možností vyrostl a vidí, že jeho rodiče ani díky penězům a vysokému postavení nejsou nijak zvlášť šťastní, a tak odmítne pokračovat ve studiu práv a přestěhuje se do Indie.

Jakkoli Vince vzbuzuje sympatie, zároveň jde o jedinou z postav, která zavání klišé. Proč by se alespoň nemohl přestěhovat třeba do Barmy, že ano. Každého z hrdinů však máme možnost poznat poměrně intimně a velmi životné jsou především postavy Cindy a Neni. Cindy je jižanská kráska z chudých poměrů, která se i přes úspěšného manžela, dvě děti a vlastní kariéru nedokáže zbavit hluboké nejistoty: je „ posedlá touhou být tam, kde jsou všichni, a dělat, co dělají všichni. (…) aspoň jednou za den Cindy telefonuje nějaké kamarádce a ptá se jí, jestli dostala pozvánku na tu a tu koktejlovou párty, na tu a tu večeři nebo na nadcházející galavečer či svatbu.“ Neni je naopak prototyp silné hrdinky – přestojí neblahý úvod svého dospělého života, odstěhuje se do země zdánlivě neomezených možností a snaží se jich co možná využít. Kromě práce a péče o syna ještě studuje, aby se mohla stát lékárnicí, a vůbec poprvé cítí, že její život někam směřuje. Jenomže na rozdíl od Cindy nemá v manželství zcela rovnoprávné postavení. Ve svazku Neni a Džendeho nechybí hluboké přátelství ani erotický náboj, avšak když začne jít do tuhého, ukáže se, že Džende rozhoduje a jeho žena ho musí následovat.

Nelze neprozradit, že Džongovi se nakonec vrátí do své vlasti. Čtenář to pravděpodobně vytuší, a i kdyby ne, právě závěr román nejvíc vyčleňuje z proudu typické imigrantské literatury. V žádném případě nechceme naznačovat, že by se migranti ideálně měli vracet zpátky domů; návrat do Kamerunu s dostatkem našetřených peněz k vlastnímu podnikání (a vytváření pracovních míst!) je zkrátka pouze poněkud optimističtější závěr než protloukání se v New Yorku s mlhavou nadějí na zelenou kartu a bezpočtem dalších lapačů amerického snu. A kdyby do osudu Džongových opět zasáhl deus ex machina v podobě Clarka Edwardse, mohli bychom Touhy Džendeho Džongy rovnou odložit na poličku mezi Popelku a Kocoura v botách.

Pro Neni nicméně znamená návrat do rodného města Limbé konec snů o vlastní kariéře a nezávislosti. Mbue dokáže velmi dobře zachytit její rozpoložení před odletem do Kamerunu, a to například včetně detailní představy, jak bude vypadat život jejích dětí v Africe a jak by vypadal v New Yorku: „Budou vyrůstat v Limbé a učit se francouzsky a tancovat na hudbu makossa. (…) Nikdy se nebudou ptát, proč jejich matka tak ráda nakupuje v obchodě Vše za dolar a proč otec jak se zdá pořád pracuje.“ Takhle to pokračuje přes polovinu stránky, přičemž je zároveň jasné, že „Přijdou o příležitost vyrůstat v nádherné zemi plné nespoutaných snílků. (…) Budou připraveni o svobody, práva a privilegia, jež Kamerun svým dětem dát nemůže.“

Podobně působivě jako tento fatální moment Mbue znázorňuje například také dopady finanční krize („Fondy na vysokoškolské vzdělávání byly staženy; mnohé ruce tak už nikdy nebudou držet diplom. Domy snů nikdy nebudou koupeny. Plány na svatbu se budou muset znovu zvážit“ apod.). Má dar rozvinout význam zásadních událostí, přepočítat dějiny na každodenní lidské životy, což je asi hlavní klad jejího debutového románu. Proto lze Touhy Džendeho Džongy ocenit i v souvislosti s nynější uprchlickou krizí. V knize k ní není explicitně obsaženo žádné stanovisko; jednoduše čtenářům přibližuje životy a myšlení afrických migrantů, což je dnes nemalá služba.