„’A iurnata è ’nu muorzo,“ den je jako kousnutí. Hned úvodní věta románu Montedidio, česky Boží hora, od neapolského prozaika, básníka a novináře Erriho de Lucy částečně charakterizuje styl, kterým je příběh napsán: svižně, bez ozdob a odboček, délka kapitol často nepřekračuje ani jednu stranu a slova, která čteme, mají mnohdy takovou intenzitu, že v nás zůstanou vryta stejně jako zmíněný otisk čelistí. Zároveň však v příběhu nalézáme cosi poetického, lehký vánek, který přináší vůni moře a čerstvě vypraného prádla rozvěšeného v křivolakých neapolských uličkách. Román hledí na drsnou životní realitu jihoitalské metropole očima třináctiletého chlapce a líčí ji jazykem, jenž nepostrádá De Lucovu obvyklou poetickou fantasknost.

Kniha je psaná formou fiktivního deníku, do nějž si chlapec z neapolské čtvrti Montedidio zapisuje události, které se odehrály od června, kdy vyšel základní školu a stal se učněm v truhlářské dílně mistra Errica, do Silvestra téhož roku. Nečekejme však přesná data a pečlivé záznamy – jedná se o proud zážitků, setkání, moudrostí, které život den za dnem přináší.

Skutečnost, že vypravěčem událostí je třináctiletý chlapec, výrazně ovlivňuje i jazyk díla: jasný, srozumitelný, zároveň však i nápaditý a barvitý. Větná skladba není příliš bohatá na spojky a jednotlivé segmenty autor deníku odděluje pouze čárkami. Nejedná se o projev lhostejnosti vůči jazyku, ve skutečnosti má k němu vypravěč-hrdina velmi vyhraněný postoj, zejména pokud jde o rozhodnutí nepoužít k vyprávění přirozeně se nabízející neapolský dialekt, nýbrž spisovnou italštinu. Jaké důvody ho k tomu vedly, vysvětluje hned v samém úvodu: „Já italsky rozumím, protože čtu knížky, co si půjčuju v knihovně, ale nemluvím. Píšu italsky, protože italština je tichá a můžu v ní vylíčit všechny události dne, odpočaté od neapolského kraválu.“ Sem tam se mu ale nějaké to nářeční slovíčko, či dokonce celá věta do jeho vyprávění připletou, což nejen přispívá k oživení příběhu, ale přidává to i na přirozenosti a iluzi spontánnosti vyjádření.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o obyčejný milostný příběh ozvláštněný o nadpřirozené pohádkové prvky: chlapec z chudých poměrů se zamiluje do dívky, kterou drží v područí zlý domácí. Z jeho spárů ji vysvobodí pomocí bumerangu, který mu navíc dodává nadpřirozenou sílu, a žijí spolu, chtělo by se říci, šťastně až do smrti. Pozornému čtenáři ovšem neunikne, že se pod touto romantickou slupkou ukrývají další vyprávěcí roviny. Přiřadit románu jednoznačnou žánrovou klasifikaci není možné, ale snad by bylo možné ho nazvat pohádkovým a poetickým bildungsromanem, neboť zachycuje postupnou proměnu hlavního hrdiny z nezkušeného školáka v muže, milence a ochranitele.

Naprosto zásadní roli hraje v této přeměně přítomnost morálních autorit, které mají vliv na jeho rychlý duševní přerod. První z nich je don Rafaniello, postava obestřená největším tajemstvím, která spolu s kouzelným bumerangem představuje fantaskní složku příběhu. O Rafaniellově životě víme pouze to, že je židovského vyznání, že přišel odkudsi z východní Evropy, že hledal sice Jeruzalém, ale našel Neapol. Ačkoliv má sám hluboko do kapsy, opravuje zadarmo boty chudým lidem. Neustále touží odejít do Jeruzaléma a najít věčný klid. Don Rafaniello tak zastupuje Neapol kouzelnou, magickou, Neapol, kterou známe z prastarých legend a tajemných příběhů. Život Marii, sousedky a později i dívky hlavního hrdiny, odráží naopak Neapol zcela reálnou, krutou a lhostejnou k osudům obyčejných lidí. Silným pojícím prvkem mezi hlavním hrdinou příběhu a Mariou je právě jejich těžká životní situace, které chtě nechtě musejí, i přes své mládí, čelit. Oba dva pocházejí z velmi skromných poměrů, z nelehké rodinné situace, a dokonce poznali i pohlavní zneužívání. Pevné vzájemné pouto však dává mladé dvojici sílu vše překonat. V době, kdy se z našich životů postupně začíná vytrácet lidská sounáležitost a porozumění a stáváme se netečnými k utrpení druhých, ukazuje nám toto oddané partnerství důležitost a význam vzájemného kontaktu a pomoci, ať už na věc hledíme z pohledu křesťanské sounáležitosti, či obyčejné lidské úcty k osudům lidí okolo nás.

Všechny tyto události jako by ale byly jen drobnými epizodami na cestě hlavního hrdiny k tomu jedinému klíčovému bodu v jeho životě, k hodu bumerangem, okamžiku symbolické finální proměny chlapce v muže. Tento předmět provází protagonistu příběhu od samého začátku příběhu, kdy mu ho jeho otec věnuje jako dárek k ukončení školy. Bumerang se ihned stává neodmyslitelnou součástí jeho života a hraje důležitou roli v různých bodech jeho symbolické cesty. Každý večer po práci s ním trénuje a postupem času si začíná uvědomovat, že mu rostou svaly a mění se fyzicky v muže. Má ho při sobě také v práci, kdy ho tiskne, aby mu dodával sílu, při sexu, kdy přirovnává pocity v podbřišku k pohybu bumerangu, při „vysvobozování“ Marii před násilnickým domovníkem. Postupem času se v bumerangu začnou probouzet magické vlastnosti, neustále se netrpělivě otřásá a začíná svého majitele pálit v ruce, jako by chtěl být vypuštěn, letět, stejně jako Rafaniello. Bumerang je tedy jakýmsi ztělesněním chlapectví, které chce navždy opustit tento svět.

Poměrně krátký, ale zato velmi intenzivní, promyšleně napsaný příběh je čtivý, a přestože zápletka není nikterak složitá, vyprávění má potřebnou přirozenost a lehkost. Erri de Luca je jako básník a fotograf velmi pozorný k nejrůznějším smyslovým jevům a přenáší do své tvorby vůně, barvy i hru světla a stínu, jak je známe z neapolských uliček. Zároveň dokázal mistrně skloubit dvě různé tváře Neapole a potažmo i celého lidského bytí, tvář reálnou i tu snovou. Dokonce i v kruté každodenní realitě má poetika a magie své místo.

Novela Montedidio vyšla v Itálii v roce 2001 a v roce 2015 se Boží hora v překladu Kateřiny Vinšové dostala i k českým čtenářům. V italském prostředí dialekty tvoří neodmyslitelnou součást každodenního života a autoři je nezřídka využívají k tomu, aby čtenáři přiblížili prostředí, v němž se příběh odehrává. Před překladatelem pak ovšem stojí nelehký úkol, totiž předat text tak, aby nebyl ochuzen o různorodé lexikální prvky, ale aby zároveň na českého čtenáře působil přirozeně a harmonicky. Zkušená překladatelka, která má na svém kontě desítky překladů nejen z italštiny, ale také z francouzštiny, této jazykové rovnováhy dosáhla, když jako ekvivalent neapolského dialektu zvolila obecnou češtinu. V mezích možností tak český čtenář dostává do ruky dílo srovnatelné kvality a s potřebným nábojem jak z hlediska poetiky, tak napínavosti a tajemnosti podaného příběhu.