Kdo je chalífa, jaké proměny tato instituce prodělala až k dnešním dnům, kdy se s tímto pojmem zaštiťují maskovaní hrdlořezové s černou vlajkou? Jaký je podíl Západu, zvláště Spojených států amerických, na dnešní situaci? Jak lze vyřešit, lze-li vůbec, zdánlivě neřešitelný izraelsko-palestinský konflikt? Čím přispívá do dnešní debaty o zásadních otázkách papež František? Na tyto a četné další otázky nabízí erudované a ostře formulované odpovědi kniha Chalífa a západ: kořeny terorismu a pokrytectví Západu. Jejím autorem je Franco Cardini (*1940), italský historik, profesor středověkých dějin na univerzitě ve Florencii. Kniha shrnuje jeho texty publikované na blogu.

Pro osvětlování soudobých dilemat, která mnozí zkratkovitě redukují na konflikt islámu a křesťanství, autor zachází do hluboké minulosti. Nepopírá, že vyznavači obou náboženství spolu nezřídka bojovali. Ale hned zdůrazňuje, že křížové výpravy a džihád měly v dějinách lidstva nekonečně menší váhu než řada podstatnějších fenoménů, jež spíše než o věčném nepřátelství svědčily o vzájemné spolupráci: „Hedvábná stezka; řecká filozofie, již Západu navrátily arabské (a židovské) překlady zhruba o tři století dřív, než se sem pozdní antické texty dostaly ve staré řečtině; iberský muslimský Arab Ibn Rušd, latinsky zvaný Averroes, jehož komentáře Aristotela studovali Tomáš Akvinský i Dante; indické, čínské a perské lékařství zprostředkované naší Evropě tádžickým muslimem Avicennou; matematika; astrologie-astronomie; alchymie-chemie, předávané již od středověku muslimským světem tomu křesťanskému; techniky v oboru architektury, zeměpisu a kartografie, jež procházely stejnými kanály.“

Jestliže dnes mnozí islám vydávají za cosi zcela cizího a bytostně odlišného od naší civilizace, autor podtrhuje, že bez zprostředkovatelské role učených a tolerantních muslimů by dnešní Evropa rozhodně nebyla tím, čím je: „Právě ten odkaz, který nazýváme klasickým, jenž se k nám dostal, byl i zažit a zpracován v období od 5. do 12. století, nepřišel přímo, lineárně a výlučně k nám, obyvatelům Západu, kteří se považujeme za jeho dědice. Příspěvek islámské kultury, skutečného středozemního a euroasijského mostu nejen mezi Východem a Západem, ale i mezi starověkem a novověkem, byl naopak v tomto ohledu značný a velmi podstatný. V průběhu 12.–13. století doputovaly k učitelům západních škol zejména španělským prostřednictvím skrze arabštinu (a o něco méně i skrze hebrejštinu) nejenom poklady starověké řecké kultury, které u nás byly zapomenuty – za všechny jmenujme například Aristotela –, ale i obsahy děl perské, indické a dokonce čínské kultury. Astronomicko-astrologická, chemicko-alchymická, fyziologická, lékařská a obecně technologicko-vědecká literatura, která se dostala na západ indicko-perským prostřednictvím, byla nezměrně bohatší než takzvaná literatura klasická. A jen díky ní a díky překladatelům a komentátorům do arabštiny, jakož i z arabštiny a hebrejštiny do latiny – činným zejména na Pyrenejském poloostrově, v menším měřítku na Sicílii a na syrskopalestinském pobřeží – mohl skutečně začít novověk.“

K pozdějšímu úpadku muslimských zemí pak částečně došlo i jejich vlastní vinou, ale v nemalé míře i kvůli západním koloniálním mocnostem, které podle Cardiniho zmanipulovaly islámské národy a oklamaly je vyhlídkami na obrození a svobodu. Autor v knize neprojevuje žádné velké pochopení pro vůdce tzv. islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího, samozvaného „chalífu“, tedy údajnou hlavu všech muslimů, kterého nebere příliš vážně. To, že se pasoval do oné posvátné role, popisuje Cardini jako podobně hodnověrný akt, jako kdyby jeho samotného prohlásil parlament fiktivního „nejmenšího státu světa“ Grand Fenwick císařem obnovené Svaté říše římské. Stejně tak ale útočí na všechny, kteří se snaží rozdmýchávat protimuslimskou nenávist, i na západní politiky, kteří svými neuváženými kroky situaci na Blízkém východě zhoršují.

Zvláště Spojené státy se pro autora staly častým terčem nevybíravých útoků. Zatímco ale kroky administrativa George Bushe mladšího jsou dnes obecně kritizovány (ať už samotné invaze do Afghánistánu a Iráku, nebo nepodařená rekonstrukce těchto států po jejich okupaci), Cardini jde mnohem dále, jeho antiamerikanismus dosahuje vskutku závratných poloh. V souvislosti s používáním amerických dronů mluví o terorismu, a Itálii dokonce kvůli přítomnosti amerických jednotek označuje za okupovanou zemi postrádající politickou suverenitu. A rovněž naznačuje, že IS či ISIS skrytě podporují i západní státy, protože v boji proti němu hledají záminku k vybudování základen v Iráku, použitelných pro válku proti Íránu. I mnozí další autoři přiznávají, že Američané nechtěně přispěli ke vzniku ISIS, třeba tím, že se jeho budoucí bojovníci mohli navzájem zkontaktovat v jejich zajateckých táborech. A mnozí se také diví, jak to, že si Američané, vybavení nejmodernějšími satelity, nevšimli, jak se jim v Sýrii a Iráku cvičí a hromadí „armáda“ o desítkách tisíc příslušníků. Existují i nepřímé důkazy o tom, že na jeho vzniku se nějak podílely blízkovýchodní režimy, z nichž některé jsou spojenci Západu. Situace je ovšem značně nepřehledná: například podle novináře Jana Fingerlanda má IS „mnoho otců a otčímů, Západ se mezi nimi spíš ztrácí“. Pro svoje obvinění proti západním vládám každopádně Cardini nepřináší žádné důkazy ani pádné argumenty. Záleží tedy hlavně na předporozumění čtenáře, zdali bude jeho temným podezřením, dostávajícím se až na hranici fantasmagorických teorií spiknutí, chtít uvěřit.

Více pozornosti si oproti tomu zaslouží autorovy pokusy o pochopení mentality sebevražedného atentátníka. Přibližuje se přitom tomu, co dnes tvrdí například politolog a novinář Fareed Zakaria nebo Tomáš Halík. Že totiž není pravda, že by se radikalizoval islám, ale spíše se islamizují radikálové. Podle Cardiniho jdou mládí a nutkání se obětovat, touha po sebeobětování, opojení prolitou krví, výzva na souboj se smrtí odjakživa ruku v ruce: „Dobrovolně se do války chodí ve dvaceti nebo méně letech: od husarů smrti v černé uniformě a se stříbrnou helmou vévody brunšvického až k anarchistům z Kronštadtského povstání, od speciální jednotky italské armády zvané Arditi (Smělí) až k chlapcům z Waffen-SS a z Černých brigád.“ Takoví jsou prostě mladí lidé a tendenci hledat rychlá řešení, při nichž je v sázce život, autor odmítá nazývat jako fanatismus. Někteří z nich se navíc obětují dobré věci: „Vidíme v noci na našich nádražích tyto chlapce a dívky, jak skromněji, avšak stejně statečně, rozdávají lidem bez domova polévku a teplé mléko. V jiných dobách by za zpěvu vstoupili do legie mladých fašistů zvané Primavera (Jaro), dobrovolné milice národní bezpečnosti, jako to udělali jejich pradědové.“ Jiní se vydávají temnějšími cestami, aby ovšem hledali v podstatě totéž: „Jsou to noví Alláhovi válečníci, západní chuligáni, kteří chtějí dát prázdnému životu nový smysl tím, že se přidají do chalífových řad ve službách temného božstva, v němž jim nevědomost a tma, v nichž se zmítají, dala zahlédnout rysy slitovného a milosrdného Boha.“ Prostředí, v němž vyrůstají, je přitom podle autora zasažené zhoubným nihilismem: „Vnitřní prázdno a touha dát životu tragický smysl se tak šíří mezi těmihle dospělými puberťáky odchovanými pod knutou polorozpadlých rodin, liberálního školství, práv dětí, linek bezpečí, supervitamínů, bot Timberland, triček Adidas, herních konzolí Play-station, nedělí trávených v obchodních centrech místo v kostele na sváteční mši, popu, rapu, twitteru, facebooku, ipadů, selfíček a tak dále.“ Cardiniho recept přitom není nijak překvapivý a shoduje se s tím, co ve své knize Teror v mysli Boží napsal americký sociolog Mark Juergensmeyer, totiž že „nejúčinnějším lékem na náboženské násilí se nakonec může stát obnovené uznání náboženství samotného“.

Celkově Cardiniho kniha působí rozporuplně. Autorův vhled do dějin setkávání muslimů a křesťanů je poučený a doporučeníhodný. Naopak jeho analýzy současné geopolitické situace jsou tendenční a zaujaté. Silně kritizuje Západ za to, že přehlíží jiné, zvláště muslimské části světa a ostatní kultury uznává jen podmínečně jako přechodné fáze na cestě za vlastní vyspělostí. Přimlouvá se za model nikoli „tavicího kotle“ kultur, nýbrž „salátové mísy“, v jejímž rámci budou odlišné kultury schopné podržet si něco ze své identity. Ve svém zavilém antiamerikanismu ale přehlíží, že pokud se někde v západní světě muslimům daří relativně úspěšně se integrovat, aniž by byla jejich víra zesměšňována, byly to Spojené státy americké (alespoň ty předtrumpovské). Cardiniho kniha, jakkoli provokativní, tedy stojí za přečtení. Podnětná může být zvláště v promýšlení toho, nakolik obyvatelé Západu přistupují k lidem k zbytku světa s přezíráním a komplexem nadřazenosti.