Téma islámu je v současném západním mediálním světě velmi frekventované a navýsost aktuální. Ročně o něm u nás rovněž vycházejí desítky publikací, a to jak ty, jež mají před islámem varovat, tak i jiné, které chtějí poopravit četné negativní stereotypy. Mezi těmito knihami vyniká titul, který se snaží rekapitulovat dějiny setkávání křesťanského a muslimského světa od počátku až do současnosti. To by samo o sobě mohl být velmi záslužný počin. Potíž je ale v tom, že už jeho název dopředu až příliš jasně hlásá, jak bude autor toto potýkání pojímat a který jeho aspekt bude jednostranně upřednostňovat: Střet náboženství. Dlouhá válka mezi islámem a křesťanstvím (7. až 21. století).

Francouzský orientalista, turkolog a komparativní religionista Jean-Paul Roux (1925–2009) v knize tvrdí, že islám je s křesťanským světem neustále ve válce: „Navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, vzdor dlouhým obdobím příměří a pokojného soužití, bez ohledu na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a přes vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali. Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila.“ Autor přitom neochotně připouští, že existovala i řada konfliktů, v nichž náboženství nehrálo žádnou roli, protože byly vedeny jinými motivy než vírou. Je také schopen přiznat, že v řadě situací se muslimové chovali méně krutě a loupili méně, než se obecně říká. Připomíná i nemalý význam vzájemných kulturních styků, výměny či výpůjček.

Když ale shrnuje obsah své knihy a hledá z ní nějaké poučení, skoro navzdory bohatému a heterogennímu materiálu a množství protipříkladů dochází k až příliš jednoznačnému soudu: „Bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Cařihradu, obléhání Vídně, alžírská válka, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku… Všechny jsou jen epizodami jediného konfliktu, který začal v roce 632 a trvá podnes. Neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev.“ V rámci toho pak občas i některé konflikty interpretuje příliš úzce nábožensky v duchu křesťansko-muslimského antagonismu, i když jejich povaha byla složitější. To je případ pasáže, v níž snad až příliš ležérně a hlavně nepřesně a neúplně popisuje nedávnou válku v Bosně, při níž se podle něj „křesťané a muslimové vesele pobíjeli čtyři roky“, aniž specifikuje, že z čistě konfesijního hlediska se navzájem vraždili i katolíci a pravoslavní, přičemž současně šlo o konflikt etnický, navíc podle všeho vyprovokovaný zvnějšku.

Dnešní pohled na podřezávání evropských zajatců ozbrojenci Islámského státu, čehož se ovšem autor nedožil, působí otřesně. Kvůli těmto záběrům by asi mnozí současní čtenáři byli s autorem ochotni souhlasit možná ještě více než v dobách, kdy kniha vyšla v originále, tedy roku 2007. Celkově ale autor víceméně přechází či zakrývá skutečnost, že nejvíce obětí muslimského terorismu je dnes v řadách samotných muslimů. (Podobně můžeme dodat, že co se týká území Evropy, jsou za největší hromadné vraždy poslední doby zodpovědní ne muslimové, ale ti, kteří se považují za křesťany. Platí to pro samozvaného obránce žido-křesťanské Evropy před islámem Anderse Behringa Breivika či pro proruské separatisty, ostentativně se hlásící k pravoslavné víře a odmítající dekadentní Západ, kteří s pravděpodobností blížící se jistotě sestřelili letadlo Malaysia Airlines 17. A sebevražedný letec Germanwings Andreas Lubitz trpěl depresemi i dalšími chorobami, ale na islám si zřejmě nepotrpěl.) V rozporu s autory zastávajícími tezi, že se dnes vede „válka v srdci islámu“, vidí Roux vyznavače tohoto náboženství o něco méně heterogenně. Radí „nepředstavovat si, že existuje dvojí islám – jeden otevřený, mírumilovný, osvícený, druhý uzavřený, bojovný, fanatický. Existuje jen jeden, ale s mnoha tvářemi.“ To může leckomu připadat jako plané slovíčkaření, ale obvinění, která se za autorovými slovy skrývají, jsou závažná. Podle něj (zřejmě všichni dnešní) muslimové „věří, že jednou bude šaría vládnout i ve starých západních zemích, které křesťané bránili a z nichž někdy muslimy i vyhnali“. Což je ovšem falešné a paušalizující tvrzení, přesně takové, které kritizoval Andrew Wheatcroft v knize Nevěřící: střety křesťanstva s islámem v letech 638–2002 jako zlé pomluvy (tzv. „maledicta“), které rozněcovaly po staletí na obou stranách nenávist, nepochopení a strach.

Způsob, kterým Roux z konzervativních pozic hodnotí a kritizuje paradoxy současné západní civilizace, má však přece cosi do sebe a přes svoji kontroverznost stojí za zamyšlení. Současní obyvatelé Západu podle něj „pomáhají nemajetným, ale vykořisťují slabé; a dovolují, aby se prohlubovala propast mezi bohatými a chudými. Chtějí si užívat a konzumovat, ale zároveň příliš ohrožují životní prostředí. Osvobozují ženu, (ale) chtěli by smazat rozdíly mezi pohlavími, které jsou tak zřejmé a tak povznášející“ (s. 281). Ovšem tím, že se příliš nezaměřuje na stav současných muslimských společností, sugeruje autor dojem, že ty vzkvétají. Ve svých obavách z toho, jak dnes ve světě ubývá křesťanů a že kvůli tomu nakonec možná „islám dlouhou válku definitivně vyhraje“, nebere v potaz globálnější perspektivu, například prudký rozvoj křesťanství v dnešní Číně. Predikce jednotlivých odborníků se ovšem v této věci značně rozcházejí.

Knize nemůžeme upřít jisté klady. České vydání je záslužně vybaveno názornými barevnými mapami, převzatými ze starších českých učebnic. A svoje dějiny pojímá autor nepochybně velkoryse: píše nejen o muslimském dobytí Španělska a jeho opětném získání křesťany nebo o bojích s Osmany, ale rovněž o méně známých událostech v Africe (zvláště v Etiopii), Indonésii nebo na Filipínách. O vztazích obou náboženských skupin se čtenář v této knize jistě dozví mnohé, přičemž příznivci sloganů jako „Islám v České republice nechceme“ v ní s výjimkou hlavně první a poslední kapitoly mnoho podpůrných argumentů vlastně ani nemusejí najít. Je tedy škoda, že Roux nezvolil při formulování závěrů poněkud méně ideologicky zatíženou interpretační perspektivu – a s ní i jiný název. Hesla o věčné válce a neustávajícím nepřátelství totiž můžou působit nejen jako – pro historii částečně pravdivá – deskripce předchozího vývoje či analýza aktuálního stavu, ale rovněž jako neblahé sebenaplňující se proroctví.