Ta kniha není jednoduchá. Není to odpočinkové čtení. Není to akademická rozvaha nad tématem, jež se v některých zemích stalo symbolem nového tisíciletí. Ta kniha je od první do poslední stránky vážná, ale ne beznadějná, spíš naopak. Na každý jeden odvyprávěný příběh připadá dobrá míra naděje, že lidská snaha o život v míru přinese své plody, třebaže zprvu možná nezřetelné. Ta kniha dovede člověka rozechvět asi jako knihy o holokaustu nebo svědectví z válek a revolucí. Příběhy lidí ze světa, kterému jsme si zvykli říkat „islámský“, aniž by jím vždy a nutně byl, vás možná uhranou. Odvaha těch, kteří se vzepřeli zločincům maskujícím se za náboženské učení a symboly, je přitažlivá a tak často se nevidí, ve světě ani u nás.

Motiv, proč se nakladatelství Vyšehrad rozhodlo vydat knihu Karimy Bennoune Tady vaše fatwa neplatí s podtitulem Příběhy lidí z islámského světa bojujících proti fundamentalismu a násilí (v originále: Your Fatwa Does Not Apply Here. Untold Stories from the Fight against Muslim Fundamentalism), mi není znám. Vedle nedávno vydané vyšehradské publikace Franca Cardiniho Chalífa a Západ. Kořeny terorismu a pokrytectví Západu se zdá být dalším příspěvkem k celospolečenské debatě o postavení islámu, islámské kultury a práva ve světě a zvláště v prostoru střední a západní Evropy. To, že knihu vydává nakladatelství křesťanské tradice, je pozoruhodné. Stojí za tím idea široce rozkročeného ekumenismu, tj. mezináboženského dialogu a smíření? Nasvědčoval by tomu fakt, že Vyšehrad knihy o různých náboženstvích vydává dlouhodobě. Připomeňme alespoň dvě publikace: Tibetská kniha mrtvých (2013) či Vznik a vývoj buddhismu (2012). V každém případě je rozsáhlý soubor reportáží z různých koutů světa o osudech mužů a žen zápasících s nejbrutálnějšími formami pseudonáboženského fanatismu a násilí něčím, co tu dosud nebylo. Profesorka Karima Bennoune pochází z Alžíru. Vyučuje na Kalifornské univerzitě, konkrétně na UC Davis School of Law, působí v respektovaných lidskoprávních organizacích a je zpravodajkou OSN pro kulturní práva. Na pozadí své osobní zkušenosti z Alžíru 90. let 20. století, kdy její vlastní otec, profesor, čelil agresi islámských fundamentalistů, shromáždila příběhy, které mají jedno společné téma. Je jím lidská svoboda ve trojím pojetí: svoboda víry (svědomí), svoboda výběru životní role a povolání a svoboda slova, týkající se jak politických, tak filozofických a teologických otázek.

V originálním anglickém názvu knihy, stejně jako v českém překladu, se objevuje arabské slovo fatwa. V jakém smyslu jej autorka užívá? V přísném teologickém ohledu jako náboženské právní doporučení obvykle nejvyššího představitele islámských učenců, o které musí jednotlivec nebo organizace sama požádat prostřednictvím jasně formulované otázky? Anebo tu jde o fatwu v posunutém významu jako o nikým nevyžádané stanovisko skupiny lidí, kteří na daném území zrovna vládnou a využívají celou bohatou tradici a strukturu islámu ke svým vlastním cílům? Jednotlivé příběhy fundamentalismem postižených obětí ukazují, že fatwa tu existuje v obojím výše zmíněném pojetí, ale daleko častěji jen jako zneužitý a ukradený právní princip, aplikovaný na tu kterou skupinu obyvatel, která se nechce smířit s životem pod totalizující náboženskou mocí. Karima Bennoune opakovaně připomíná, jak zoufale uvízlí jsou islámští fanatici v tom, co decimuje i demokratické či k demokracii nakročené společnosti. Korupce, peníze, násilí, machismus, autoritativnost, programová lež, ničím neopodstatněné vědomí duchovní superiority nad druhými a zločiny všeho druhu, od majetkových po zločiny proti lidskosti. Nejotřesnější z nich se týkají zvláště žen, seniorů a dětí, kteří se nemohou tak snadno anebo vůbec bránit. Autorčiny zkušenosti s nábožensky motivovaným násilím jsou velmi podobné, ať už navštívila Pákistán, Alžírsko, Niger, nebo Senegal. Dalo by se dokonce říci, že některé tragické příběhy jsou téměř totožné, i když se odehrávaly na různých, od sebe vzdálených místech a v jiných dobách.

Domnívám se, že naše evropská zkušenost s oběma válkami a totalitami, s jejich zprvu neznatelným nástupem a následujícím dramatickým rozvojem, může čtenáři pomoci v pochopení toho, co se přihodilo a stále děje lidem, jimž se Karima Bennoune snaží se svými spolupracovníky pomoci. Lze tedy nalézt nějaký jednotící motiv, na kterém by se dalo ukázat, jak si totalitní náboženská moc nezadá s totalitní mocí bez podstatných náboženských konotací? Myslím si, že to možné je. Představte si ženu či muže kolem 40 let věku, kteří vyrůstali v arabských zemích, v Alžírsku, v Sýrii nebo v Tunisku, v relativně svobodných a civilních poměrech. Jejich rodiče, i díky sociálním poválečným změnám, žili v jistém ohledu jako jejich evropští či američtí přátelé. Studovali, pracovali, cestovali, a nakolik mohli a sami chtěli, prožívali i svoji vlastní náboženskou intimitu. Moc dobře si uvědomovali pokrok, kterého bylo dosaženo od času jejich rodičů a prarodičů. Přesto se dnešní čtyřicátníci, vyrostlí v liberálním ovzduší politického a náboženského aggiornamenta, dočkali již koncem 80. let vcelku zásadní změny poměrů. Do čela vlád a místních samospráv, které kdysi po západním způsobu přijaly alespoň nějaké formy demokracie, se dostávají lidé, pro které jsou vzdělání, svoboda, kultura, umění a v něm zvláště film a hudba symbolem dekadence a protiislámských postojů. Sami původci represí o duchovních hodnotách ještě nedávno nic nevěděli, natož aby je vyznávali a praktikovali. Vynořují se starobylé resentimenty a způsoby vládnutí, jež si berou za vzor ideální, lépe však řečeno zidealizovaný obraz islámské ummy (obce věřících) či přímo chalífátu (státu řízeného chalífou, světským a duchovním vládcem). Podstatnou odlišností je však fakt, že se do role chalífů, učenců a soudců stavějí lidé bez vzdělání a duchovní autority. Tahle skutečnost je, jak autorka dokládá, pro mnoho lidí nepřijatelná. Nejprve pomalu, později s velkou energií dochází ke změnám, jež zavádí často samo-vyvolená skupina fanatiků, kteří dříve či později ustrnou v některé fázi totálního fundamentalismu tak, jak to známe z obou totalit 20. století. Neexistují tu kompromisy ani dialog. Nalezneme tu jen svět „my a oni“, v němž proti sobě stojí naprostá většina obyvatel braných jako rukojmí a hrstka kriminálníků, zneužívajících někdy tíživé hospodářské a politické poměry. Špatní jsou nahrazováni ještě horšími. Na konci, jak se dozvíte téměř v každé kapitole, jsou již jen hrdlořezové, pro které je skutečný étos islámu něčím zcela podružným.

I v hrůzách, které stravují všechny, kdo se postaví zvůli zločinců na jakékoliv úrovni svého společenského postavení (od hlídače v muzeu přes lékaře k univerzitní profesorce), dochází někdy až k tragikomickým situacím. Právo přestává hrát svou primární roli. Není se koho dovolat, není se kde a s kým soudit, nelze se svobodně obhajovat a obhájit. Zákonodárná moc je ztotožněna s výkonnou a nejdůležitějším prvkem společenského života se stává loajalita a „víra“, o které vládnoucí gauneři doposud nevěděli víc než o památkách předislámské a mimoislámské kultury a umění, které nechávají ničit. Zakazuje se leccos: cestovat, studovat, svobodně se oblékat, chodit do kina, do divadla, jste-li žena, vycházet bez doprovodu ven, zakazuje se kultura a umění, zvláště pak humor, tanec a pro arabský svět tak důležitá věc, jakou je hudba. Přikazuje se také leccos: žít podle zkomolených a převrácených pravidel islámského práva, modlit se (i když nevěříte) a účastnit se náboženského života (i když nechcete). Přitom řada autorkou zpovídaných přeživších žila svým osobním, intimním náboženským životem, který se nijak nedotýkal druhých lidí a neplynuly z něj žádné negativní důsledky, ba naopak. I mladí lidé liberální výchovy objevovali svůj náboženský svět (muslimský či křesťanský), jenž měl své civilní prvky a v žádném ohledu nebyl agresivní. Pokud se kromě vážných zákazů objevil, jak popisuje Bennoune, i zákaz konzumovat fazole, způsobující někomu nadýmání a z toho vyplývající konsekvence, které jsou prý „boha nedůstojné a urážlivé“, nebylo divu, že u některých lidí se rozplynula i poslední naděje po nějaké reformě a možnosti vzájemného dialogu. Zločinci nediskutují. Mučí, zabíjejí, a to tak brutálně, že si lidé nakonec přejí, aby mohli skončit „alespoň s kulkou v hlavě“, rychle a bez utrpení. Tahle výpověď jedné z přeživších je mimořádně silná.

Autorka při svých cestách zaznamenala desítky vyprávění. Dvě z nich podle mého mínění nejlépe vyjadřují beznaděj a proměnu lidského vztahu k institucionálnímu náboženství, a to ještě v jeho nejpokleslejší, neboť násilné podobě: „Islamisté slibovali, že všechno změní. Ženy se vrátí domů. Nebude žádná ústava. Jen šaría.“ A jak prohlásila jedna z postav íránského boje za svobodu: „Už se nemodlím ani nepostím jako dřív. Můžete mi snad vyčítat, že nemám zájem praktikovat náboženství, které se používá k ospravedlnění násilí, jehož jsme svědky v Islámské republice?“ Každá z žen a každý z mužů, kterých se dotklo násilí zahalené do zneužitého étosu muslimské věrouky, protestovali. Proti tomu, co se děje a před čím není úniku. Před tím, co nakonec strávilo i některé z fundamentalistů, kteří si vybájenou ortodoxii islámského ideálního státu představovali také jinak. Významným prvkem odporu proti agresorům, jehož si autorka všímá, bylo a je vzdělání, a to nejen odborného nebo humanitního typu, ale rovněž vzdělání v islámské teologii jako takové. Kdo četl, studoval a diskutoval o islámu a nenechal se sevřít jeho pokleslými, vulgarizovanými formami, dříve nebo později vyjádřil svůj nesouhlas s tím, co se kolem něho dělo. Někteří lidé přišli o své blízké, někteří o zdraví, jiní o život. Ti, co přežili, se nevzdali a proti zločineckému bezpráví vystupují dál. Někdy se jim to daří, zvláště tam, kde do hry vstoupily mezinárodní lidskoprávní organizace, třebaže ne vždy se takové intervence podařily. Daleko hůř se vede odporu v zemích ropných monarchií a diktatur, které bývají podporovány i demokratickými vládami pod heslem bezpečnosti, stability a přislíbených reforem. Kniha Karimy Bennouneové nepokrývá detailně dobu novodobé syrské, irácké či libyjské války a zločiny žoldácké armády nazývané Daeš čili Islámský stát. I tak jsou jí zaznamenaná svědectví neuvěřitelně silná, bez patetických gest a emotivního přibarvování. Válka a násilí naučily lidi brát věci tak, jak jsou, nevzdávat se naděje, být statečný, spoléhat se na sebe sama, ochraňovat slabé a vracet se k tomu, co vždycky činilo život snesitelnějším, tj. umění, kultura, tanec, hudba a lidské vztahy.

Nesejde na tom, budete-li číst o řediteli kábulského muzea, které bylo vyrabováno Tálibánem, nebo o profesorce, jež se statečně postavila svým univerzitním studentům, mužům, z nichž někteří přijali pravidla hry stanovená hrstkou nevzdělaných gangsterů. Statečnost, se kterou lidé čelili násilí a náboženské primitivitě dovedené na samu hranici srozumitelnosti, je obdivuhodná. Kniha se v českém vydání oblékla do zelené barvy, barvy islámu, zmiňované v samotném Koránu. Myslím si, že tato volba byla správná. Zeleň totiž symbolizuje jak prostředí budoucího ráje, tak je znamením živé oázy, o které lidé pouštních národů odedávna snili a skládali o ní básně. Jako by sám přebal knihy s fotografií zahalených mladých žen říkal: islám patří nám všem. Nelze ho zneužívat ve prospěch zločineckých ideologií a nelze jím ospravedlňovat brachiální násilí na tom, kdo jinak myslí, jinak žije, jinak se obléká.

Nejsem si úplně jistý, zda by český překlad knihy neměl být opatřen úvodem nebo doslovem, resp. studií některého z předních arabistů a islamologů. Na jedné straně by si čtenář mohl přečíst o příčinách islámského fundamentalismu a zorientovat se v poměrně složitém prostoru dějinných vztahů a pojmů, které sama autorka užívá. Na druhé straně je kniha tak, jak je vydána, svědectví, jež má potenciál hovořit samo za sebe. Karima Bennoune je vypravěčkou příběhů i jejich interpretkou. Valná většina z nich je dohledatelná i díky rozsáhlému poznámkovému aparátu, který odkazuje k velkému množství novinových článků, studií, esejů a komentářů, publikovaných často v renomovaných periodikách zvláště anglicky hovořícího světa. Je na čtenáři, aby si své případné otázky zodpověděl i na podkladě samostudia a kritického čtení. Kniha Tady vaše fatwa neplatí není snadná četba. Působí na mě jako memento, že zločinci dokážou zneužít snad každou velkou ideu, ať už náboženskou, filozofickou, nebo politickou. Zákazů a příkazů jsme si i v evropské společnosti užili víc než dost. Víme, o čem Karim Bennoune píše. Mělo by nám to být povědomé, neboť doba, kdy se „muselo“ věřit v ten či onen ismus, není tak dávno minulá.