V roce 2012 vydalo nakladatelství Argo v edici Memoria medii aevi kromě překladu Jordanových Gótských dějin a Římských dějin i Slovanskou kroniku (Chronica Slavorum) Helmolda z Bosau. Dílo tohoto v Čechách nepříliš známého středověkého kronikáře čekalo na svůj nejnovější, v pořadí teprve třetí český překlad téměř šedesát pět let. Dlouholetou prodlevu mezi posledními dvěma edicemi Helmoldova textu lze vysvětlit autorovým přílišným zájmem o severovýchodní říšské oblasti a minimální pozorností, kterou věnoval dění v Čechách a Moravě. Helmoldem zanechané informace o životě Polabských Slovanů přesto bývají z důvodu nedostatku písemných zpráv o slovanském etniku na českém území využívány i českými historiky a archeology. Překlad z latinského originálu a poznámkový aparát Jana Zdichynce společně s předmluvou Jana Klápštěho připravila k tisku Magdalena Moravová.

Takzvaná Helmoldova kronika (v originále Chronica Slavorum) vznikla v polovině 12. století a pro současné historické bádání v oblasti společenského vývoje slovanského etnika mezi Labem a Odrou představuje nedocenitelný pramen. Helmoldův zájem byl podmíněn především místem jeho působení. Bosau u Ploňského jezera (Plöner See) leželo nejen na pomezí slovanského a saského (německého) osídlení, nýbrž i na hranici tehdejšího křesťanského a pohanského světa. Na rozdíl od jiných středověkých autorů mohl tak Helmold zužitkovat i své vlastní zkušenosti a vzpomínky. Autor byl rovněž svědkem stále intenzivnějšího pronikání německých kolonistů na území Polabských Slovanů, o němž se ve své kronice na mnoha místech zmiňuje. Tlak Říše na slovanská teritoria zesílil zejména po posunutí říšské hranice směrem k Labi. Helmold proto po vzoru Adama Brémského vylíčil běh událostí od dob saských válek Karla Velikého a své dílo dovedl až do roku 1171. Následující přelomové období a poslední významnější potyčky mezi pohany a křesťany zaznamenal Helmoldův pokračovatel Arnold z Lübecku, z jehož spisu známe i Helmoldovo jméno. Arnoldova stejnojmenná kronika se na téměř dvě staletí stala posledním velkým kronikářským počinem pro oblast dnešního Meklenburska. Teprve na konci sedmdesátých let 14. století použil Helmoldův text Ernst Kirchberg, jehož rýmovanou kroniku z roku 1378 tvoří ze dvou třetin Helmoldova kronika, kterou autor přeložil a převeršoval do střední horní němčiny.¹

Edice se skládá z předmluvy, vlastního překladu, poznámkového aparátu, obrázkové a mapové přílohy. V předmluvě Jan Klápště seznamuje čtenáře se slovansko-saským pomezím, kde Helmold prožil část svého života. Popis je zaměřen převážně na dějiny kmene Obodritů, kteří v rámci svého kmenového svazu vytvořili kmenový stát, jenž odolával tlaku svých sousedů až do šedesátých let 12. století. Tato kapitola dějin je ovšem širší veřejnosti prakticky neznámá, a proto je zapotřebí ocenit výstižnost a přehlednost předmluvy, kterou Klápště obohatil i některými poznatky archeologického výzkumu daného regionu.

Nový překlad Helmoldovy kroniky je, jak už bylo výše zmíněno, v pořadí teprve třetím českým překladatelským počinem. Vybrané kapitoly Helmoldovy Slovanské kroniky vyšly poprvé v českém překladu Pavla Papáčka s politicky laděným názvem Vyhubení Slovanů pobaltských v roce 1925, přičemž úplný text předložil k tisku až Karel Vrátný v roce 1947. Vrátný byl sice při překládání velice pečlivý, ale dnešnímu čtenáři se styl překladu může zdát archaický. Ve svém překladu užíval Vrátný v několika případech slovanskou, českou nebo staročeskou podobu místního jména, například Bosau/Buzov, Schwerin/Zvěřín, Mecklenburg/Mikilinburg/Meklenburg, Brandenburg/Branibor. Editoři se rozhodli větší část antropogeografických označení sjednotit podle publikace Libuše Hrabové a u další skupiny postupovali v souladu se Slovníkem spisovné češtiny. V případě biskupského dvora Nezenna byl na rozdíl od Vrátného překladu upřednostněn současný název Warder (kapitola 18). Jednotný styl přepisu narušují jenom některé názvy, které pravidla českého pravopisu neupravují, jako například Naumburg nebo Havelberg.

Slovanskou zemi označoval Helmold většinou termíny Slavia či Slavania. Tato pojmenování v širším významu označovala veškerou zemi Slovanů, kam patřily i Čechy nebo Polsko, a v užším zase jenom zemi polabských Slovanů, jmenovitě území obodritského a lutického kmenového svazu. Vrátný tyto názvy zpravidla nepřekládal, což se dá považovat za vhodnější, protože Slavania se jako geografický termín užíval ještě dlouho po podmanění posledních Polabských Slovanů. Německý překlad užívá pro Slavanii prosté označení Slawenland, což ovšem ubírá tomuto geografickému názvu na významu, který měl ve středověkých písemných pramenech. Nový český překlad naproti tomu názvy Slavia a Slavania nepřekládá, ačkoliv se najdou výjimky jako v 5. kapitole, kde je Slavia přeložena jako „slovanské oblasti“.

V případě osobních jmen je důležité sledovat zejména změnu názvu kmene Obodritů. Vrátný ve svém překladu užíval Šafaříkem vytvořené jméno Bodrci, které ovšem nemá žádnou oporu v písemných pramenech. Šafařík byl ostatně v některých německých lingvistických studiích za tento název kritizován. Jména jednotlivých knížat jsou však mnohem komplikovanější, protože středověké latinské přepisy slovanských jmen bývají často rozporuplné a ke každému jménu existuje několik variant. Badatel se proto musí na počátku své práce rozhodnout pro jednotnou formu jednotlivých jmen, již bude užívat. Je dobře, že editoři přistupovali k osobním jménům slovanských knížat individuálně, přičemž většinou upřednostňovali tvary, které do češtiny zavedla Libuše Hrabová nebo Karel Vrátný. V opačném případě je jméno opatřeno poznámkou, kde je uvedena latinská varianta s českými ekvivalenty. To čtenáři umožní zorientovat se v mnohdy komplikovaném výčtu jmen v textu.

Ve snaze přiblížit text Helmoldovy kroniky dnešnímu čtenáři bylo zapotřebí eliminovat především značné množství přechodníků, s nimiž Vrátný pracoval, a řady některých dnes již nevhodných či zastaralých slov. Tím je míněn především překlad latinského slova sociis v kapitole 100 jako „soudruhové“ (v novém překladu jako „druhové“) nebo v kapitolách 1 a 14 maiestatis imperatoriae jako „císařské velebnosti“ (v novém překladu jako „císařského majestátu“).

Na rozdíl od Vrátného překladu jsou v nové edici vyznačeny kurzivou pasáže, v nichž Helmold parafrázoval nebo přímo opsal biblický text, na který je pak čtenář odkázán v příslušné poznámce. Poznámky jsou připojeny i k textu převzatému z některých Helmoldových zdrojů, většinou z kroniky Adama Brémského, čemuž je přizpůsoben i překlad. Jelikož oba dva kronikáři nepoužívali určité termíny ve stejném významu, má čtenář možnost porovnat a snadno odlišit Helmoldův vlastní text od textu převzatého.

Velký problém představují latinské termíny gens, populus a nacio, které středověcí kronikáři převzali z antických textů, ovšem s pozměněným významem. První dva pojmy, totiž gens a populus, lze překládat jako „kmen“, což je v překladu až na výjimky dodržováno, ačkoliv by bylo možné v některých případech použít slovo lid.² Pokud například Helmold v kapitole 16 označil Sasy jako gentem perfidam, pak měl na mysli spíše lid nebo lidské plemeno ve všeobecném slova smyslu. Vrátný používal ve svém překladu pro gens a populus kromě slov „kmen“, „lid“ a „plemeno“, také „národ“ (v plurálu „národové slovanský“). Vrátný byl samozřejmě ovlivněn dobou, v níž jeho překlad vznikal, ale slovo „národ“ (nacio) mělo v Helmoldově textu pravděpodobně jinou funkci. Sloužilo jako jakýsi umocňovací pojem, který označuje národy nějaké větší části světa či národy blíže nespecifikovaného prostoru. Takto mohl být Ota I. ve 13. kapitole jmenován jako domitor omnium septentrionis nacionum, ovládající i zemi Slovanů, která podle kapitoly 6 jako jediná z omnes naciones sive regna complectitur aquilonis vzdorovala křesťanské víře. Pokud jsou tyto národy nějak blíže specifikovány, ať už etnicky, nebo geograficky, užíval Helmold většinou termínu gens nebo populus. Uvedl bych jako příklad gentes, které podle Helmoldovy 20. kapitoly sídlily za Pěnou, nebo omnes Slavorum populi v kapitole 18 a 20, podléhající oldenburskému okrsku. Z tohoto důvodu bych v kapitole 34 zaměnil slova „kmen“ a „národ“. Helmold zde uvádí větu: Servieruntque a die illa omnes illae orientalium Slavorum naciones Heinrico sub tributo, factusque apud Slavorum gentes notissimus, in his quae ad honestatem et pacis bonum pertinent nobiliter clarens. V této větě chtěl Helmold s největší pravděpodobností zveličit význam vlády obodritského knížete Jindřicha nad východními slovanskými národy (naciones) a přenést jeho vliv i za hranice území Polabských Slovanů, kdežto respekt a úctu si měl získat u jednotlivých kmenů (gentes). Naopak v případě věty v kapitole 36 bych se spíše přiklonil k překladu Vrátného. Helmold zde vyzdvihoval kmen Ránů, kteří in omni Slavorum nacione habentes regem et fanum celeberrimum. Kronikář zde chtěl vylíčit význam tohoto kmene mezi všemi národy (naciones) Slovanů. Vrátný pasáž dle mého názoru přesněji přeložil jako „[Ránové] ... honosící mezi všemi národy slovanskými...“, čímž možná nezamyšleně vystihl lépe podstatu Helmoldovy věty než novější překlad „V kmeni Slovanů zaujímají přední postavení...“. V kapitole 4 píše Helmold o universis borealibus populis, kdežto o několik řádků později zmiňuje již omnes barbaras naciones. V prvním případě by se ovšem dalo uvažovat o volné parafrázi textu Adama Brémského, který ve dvou kapitolách použil termíny borealium gentium (kniha I, kap. 15) a barbaris nationibus (kniha I, kap. 16). Nicméně Helmoldova terminologie není úplně jednotná, a proto nelze činit jednoznačné závěry. Podle Carlricharda Brühla je každý pokus o přesnou, všepojímající definici termínů gens, populus a natio odsouzen předem k neúspěchu.³ Termín nacio nicméně mohl mít výše nastíněnou funkci. V každém případě nový český překlad nikterak nemění význam vět a poselství celého díla. Výše zmíněné připomínky upozorňují pouze na detaily, kterých si čtenář bez znalosti originálního textu nevšimne.

Překlad Jana Zdichynce představuje výsledek pečlivé překladatelské a editorské práce, která zpřístupnila veřejnosti další významný pramen středověku. Edice je doplněna kromě mnoha poznámek a vysvětlivek i řadou map, obrázků, rodokmenů a seznamů jednotlivých knížat, králů, arcibiskupů a biskupů, o nichž se Helmold ve svém vyprávění zmínil. Případnému zájemci může pomoci v dalším studiu této problematiky i seznam nejdůležitějších pramenů a literatury.

¹ Mecklenburgische Reimchronik des Ernst von Kirchberg. Ed. Christa Cordshagen – Roderich Schmidt. Köln 1997.

² Kromě pasáží z Bible, které Helmold převzal.

³ Carlrichard Brühl. Deutschland–Frankreich. Die Geburt zweiter Völker. Köln 1990, s. 247. K podobným pokusům ztotožnit například termín populus v latinských narativních pramenech s náboženskou pohanskou obcí více Johannes Nowak. Untersuchungen zum Gebrauch der Begriffe populus, gens und natio bei Adam von Bremen und Helmold von Bosau. Münster 1971, s. 26.