„Poslední půlnoční trápení, poslední knížka, poslední žebrácký honorář, poslední políčky nezájmu.“ Těmito bolestnými slovy končí Jiří Opelík (*1930) svoji nejnovější (a zatím poslední) knihu Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi: a opět s jedním přívažkem o Josefovi. Renomovaný literární kritik, historik a editor, jehož texty jsou oceňovány za „přehlednost, srozumitelnost, reprezentativnost, zásady proporcionálního hodnocení a interpretační vyváženost“ (Daniel Vojtěch), v ní shrnul své čapkovské studie, které se nedostaly do knihy Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek z roku 2008. Jak autor podotýká, s úsilím uklidit stůl, dokud je čas, tehdy příliš pospíchal. V Uklizeném stolu jsou přetištěny jak texty publikované již dříve, tak některé zcela nové. To je i případ dle nakladatele klíčové studie svazku, „objevné a rozsáhlé“ stati Škola Lidových novin. Ta podle Opelíka měla variantu filozofickou, utopickou, dobrodružnou či humoristickou, takže nevedla k uniformitě: „Svým programovým pěstováním lidové četby vyššího typu“ přispívala k vysoké úrovni meziválečné české beletrie i žurnalistiky.

Dále kniha obsahuje i texty o společných juveniliích bratří Čapků a o Básních z koncentračního tábora od Josefa Čapka. V kapitole O skryté roli knihy Hovory s T. G. Masarykem autor osvětluje, že práce na tomto díle ovlivnila „zrod a podobu“ noetické trilogie Karla Čapka. Stopy TGM nachází Opelík napříč celým Čapkovým dílem: třeba i v obrazu pohádkového stařečka ze závěru Krakatitu. Na otázku Byl Karel Čapek básník? si Opelík odpovídá v tom smyslu, že Čapkovi stud bránil v nějakém otevřenějším lyrickém sebesdělování. Současně ale dokazuje, že v celém jeho obsáhlém díle se spolu svářejí dvě základní tendence: žurnalistická a básnická – či kritická a metafyzická, jak napsal sám KČ. V románech jako Krakatit či Hordubal tak podle Opelíka promlouvá básník posedlý „neukojitelnou potřebou poznat i oslavit jedinečného člověka, a to spojenými silami fantazie a podivuhodné jazykové práce“. Jiné tvořivé napětí podílející se na dynamice Čapkova díla pak v knize podnětně pojmenovává Milan Kundera, jehož Opelík cituje: „Je možná první z evropských spisovatelů, kteří předjali úděsnou vizi totalitárního světa, a zároveň vůbec největší idylik mezi evropskými romanopisci.“

Pozoruhodná je rovněž stať O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství. S velkou erudicí i citem v ní autor ukazuje, že Čapkův vztah k náboženství a Bohu se v průběhu jeho nedlouhého života několikrát proměnil: „Začal popřením, ba znevážením toho i onoho [...]. To se změnilo jednak s nástupem Čapkovy filozofické dráhy a přijetím pragmatismu za osobní filozofii, jednak s jeho náboženským zážitkem duše a zázraku ve smyslu náhlého prozření a spásného zahlédnutí nové životní perspektivy. Od té doby neovládala uvedený Čapkův vztah žádná jednoznačnost: člověk a Bůh, respektive náboženství si šli vstříc, setkávajíce se ve vzájemné spolupráci (idea synergismu) a nepodrobujíce si jeden druhého. Transcendentalizace pozemského bytí byla od té doby u Čapka trvalá. Jako relativista nemohl věřit v žádnou absolutní bytost, jako pluralista nemohl Bohu přenechat monopol na spásu. Začal však uznávat užitečnost náboženství a víry v Boha pro ty, kdož toho potřebují – hlásal toleranci. Sám evokoval Boha jako potencialitu, jako pomyslný zdroj, který však vyzařuje reálnou energii. Místo víry v Boha vyznával víru v život a člověka, místo náboženství mravnost, sycenou ovšem křesťanskými hodnotami víry, lásky a naděje, dobra a čistoty. Jimi posvěcoval člověka a toto posvěcování ho také opravňovalo k užívání náboženské, popřípadě liturgické terminologie: například mravní činy, svědomí, lásku k lidem, schopnost odpouštět považoval za boží hlasy v člověku. Ve dvacátých letech mu šlo spíše o profánní interpretaci sakrálního, pak se pozice obou činitelů vyměnily: v třicátých letech spíše preferoval sakralizaci profánního.“ Musíme litovat toho, proč se Opelík nezamyslel i nad tím, jakou roli v oné změně postoje sehrálo dílo G. K. Chestertona, který Čapka bezesporu ovlivnil. A s nemalým podivením se musíme ptát, proč Opelík tvrdí, že téma stati je u nás opomíjené. V poznámce pod čarou sice zmiňuje čapkovské interpretace syna Čapkova oddaného editora Tomáše Halíka, ale zcela opomíjí knihu Rekolekce s Karlem Čapkem od jiného kněze. (Mimo jiné v ní stojí, že Čapek se dívá na svět způsobem, který by měl být naprosto vlastní každému, kdo chce pomoci sobě i jiným pochopit, „kým že každý z nás jako člověk je a kým se ještě díky Bohu může stát – a to je přece v zásadě předmětem a cílem každé rekolekce“.) Ani neuvádí nikoli nepodstatné gesto Martina C. Putny, vyjádřené v článku Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění, vydaném – nikoli náhodou – v Lidových novinách. Putna v něm právem polemizoval s prvorepublikovými katolíky, kteří si nevšimli, jak hluboce je Čapkovo pojetí člověka křesťanské: „Nedocenili, jak přesně popisujete limity lidské přirozenosti, která chce zpupně překonat sebe samu, kdyžtě si osobuje roli Boha-stvořitele v R. U. R. nebo kdyžtě se chce domoci nesmrtelnosti ve Věci Makropulos. Nenašli porozumění pro to, jak odhalujete v podloží všeho zločinu věc tak prostou a teologickou, jako je hřích – konkrétně hřích cizoložství a hřích lakoty v Hordubalovi.“ Uštěpačně bychom mohli dodat, že pokud si Opelík stěžuje na nezájem o svoji práci, je trochu škoda, že – v tomto konkrétním případě – projevil tentýž nezájem k práci jiných. Ovšem co by za to mnohý dal, aby byl ještě v Opelíkově věku, ba i kdykoli dříve, schopný psát s takovým porozuměním a poučeností jako on.

Celkově tedy autorovi nemůžeme upřít obrovskou erudici i cit, s nimiž o Karlovi i Josefovi píše. Činí tak v duchu svého staršího vysvětlení, proč se již nevěnuje literární kritice: „Zůstal jsem u literární historie – živí se o sebe postarají sami a je spravedlivé, že se také někdo zajímá o mrtvé.“ Ba můžeme mu i věřit v tom, že se s druhým z bratrů za šedesát let, kdy o něm píše, spolu „sblížili velice“, takže si sice netykají, ale křestními jmény se oslovují.