Když nechal Karel Čapek ve své povídce Básník z roku 1928 vyjadřovat se k tragické nehodě postavy studenta strojního inženýrství a básníka, k usvědčení pachatele vedlo kupodivu svědectví básníka, a ne technika. Budoucí inženýr, člověk přesných čísel a přímého zření skutečnosti, si sice povšimne faktu, že auto mělo čtyřtaktní výbušný motor, ale mnohem podstatnější skutečnosti zachytil ve své básni, psané zdánlivě pouze na základě „volných asociací“, opilý umělec, který pak s pláčem utekl domů. Podobně se v Čapkově románu Povětroň (na spojitost obou děl již kdysi upozornil literární vědec Jiří Opelík) snaží příběh záhadného muže rekonstruovat jeptiška, jasnovidec a básník, který se opět dostává, jak autor naznačuje, zřejmě nejblíže k pravdě.

To vše se může zdát jako čistě nezávazná fabulace, ovšem čas od času se vyskytnou zprávy o tom, jak se ten který umělec skutečně dostal některé věci překvapivě na kloub, kupříkladu anticipoval některou vědeckou teorii či mnohem později experimentálně ověřený fakt. Jen namátkou několik příkladů: Cyril Höschl před časem v Lidových novinách upozornil na to, že z pohledu neurovědce si zaslouží pozornost Kunderovy úvahy o fungování paměti, jejichž „trefnost z hlediska současné vědy si možná ani sám autor neuvědomuje“.

Michio Kaku, teoretický fyzik a popularizátor vědy, ve své knize Paralelní světy tvrdí, že E.A. Poe znal dlouho před astronomy odpověď na otázku, proč je noční nebe temné, když je celé pokryté zářícími hvězdami (jsou tak daleko, že jejich světlo k nám doráží postupně a často až v okamžiku, kdy jejich zdroj již vyhasl). Jiří Grygar zase v pořadu České televize Knižní svět vysoce ocenil aktuálnost G. K. Chestertona pro astronomii, protože dlouho před objevem reliktního záření tvrdil, že „světlo bylo stvořeno už dávno před světelnými tělesy vesmíru“.

V Americe ovšem roku 2008 s úspěchem vyšla celá kniha s názvem Proust byl neurovědec od Johana Lehrera, který v jednotlivých kapitolách poukazuje na to, jak vybraní umělci „předběhli“ svoji dobu a především úroveň vědeckého poznání svých současníků. Kapitoly nesou názvy jako Paul Cézanne – proces vidění, Stravinskij – zdroje hudby, Gertrude Steinová – struktura jazyka, Virginia Wolfová – vynořující se Já. První kapitola je věnována W. Whitmanovi. Citovány jsou v ní jeho verše „Pojď, řekla má duše, napišme pro moje tělo takové verše (neboť jsme jedno)“ a „tělo obsahuje duši a je smyslem duše, je hlavní její starostí, obsahuje duši a je duší“. Byl to prý Whitmanův obdivovatel William James, kdo si jako první vědec uvědomil, že Whitmanova poezie obsahovala důležité poselství: tělo skutečně je zdrojem emocí, není jen částí toho, co cítíme, ale tělo je to, co cítíme. To čeští čtenáři mohou znát z knih neurologa A. Damasia, i u nás překládaných, kterého Lehrer také zmiňuje.

Z Prousta se autor odvolává především na tento známý citát: „Když se po smrti bytostí a po zničení věcí neudrželo nic z dávné minulosti, zbývají ještě dlouho samy vůně a chuti, křehčí, ale houževnatější, nehmotnější, trvalejší, věrnější, a jako duše stále schopné pamatovat, čekat, doufat na zříceninách všeho ostatního a neúnavně nést na své skoro nehmatatelné kapičce obrovskou stavbu vzpomínky“. Tímto tvrzením podle Lehrera Proust intuitivně vytušil překvapivě hodně o fungování lidského mozku. V době, kdy psal Hledání ztraceného času, totiž fyziologové ještě nic netušili o tom, jak jsou v mozku propojeny smysly. Naše vnímání pachu a chuti je podle soudobých poznatků opravdu výjimečným způsobem svázáno s emocemi. Je tomu tak proto, že čich a chuť jsou jedinými smysly, které jsou propojeny přímo s hippokampem, centrem dlouhodobé paměti, ostatní smysly tedy mají na to, jak se v nás ukládají vjemy z minulosti, mnohem menší vliv.

Někdo by možná namítl, že umělcům křivdíme: zmiňovaný Chesterton se kupříkladu bránil o někom prohlásit, že „předstihl svou dobu“, protože to se „vždycky chápe tak, že se shoduje s naší dobou“ jako dobou toho domněle vrcholného, nejvyššího poznání. Co když jsou ale v dílech oněch autorů poklady, na něž jsme prostě zatím krátcí? Totéž tvrzení však můžeme nahlédnout i z opačné strany: umělecká díla jsou natolik mnohoznačná, že si do nich každý může zpětně vložit jakékoli později vyplněné proroctví či lecjakou následně „ověřenou“ vědeckou hypotézu. Každopádně podobné pokusy nacházet umělecké předchůdce aktuálních vědeckých teorií nejsou vůbec nové: u nás třeba roku 1990 imunolog a básník Miroslav Holub ironicky psal o stále znovu a znovu opakovaných tvrzeních, že „umění jaksi v objevování vedlo a věda s jistým oportunismem následovala“, což Holub rezolutně označil za „konstatování exemplárně mylné“. Když někdo udělá sochu ve tvaru šroubovice, neučinil podle něj nic pro šroubovicový model DNA. Když někdo nakreslí krychli, neobjevil tím krystalickou strukturu kuchyňské soli. „Proroctví nechme prorokům, obrazy malířům a DNA badatelům“, psal tehdy Holub. Na druhou stranu ovšem připouštěl, že existují literární příklady pocitu tajemna spřízněné se situací některé konkrétní etapy vědecké práce. Bývají to dle Holuba díla, jež selskému rozumu nedávají žádný smysl, protože není jasné, o jaký zákon vlastně jde, čímž se zvyšuje „blízkost se situací badatele u mikroskopu nebo urychlovače částic“. Zrovna tak se ale dá podle mne tvrdit, že umělci někdy mohou vyjadřovat zkušenosti, obecně sdílené po celé generace, které však zatím nebyly experimetálně potvrzeny a proto z hlediska vědy jakoby „neplatí“.

Holub dnes patří v západním světě k uznávaným odborníkům na vztah vědy a umění/literatury: vedle K. Čapka má jako jediný z českých spisovatelů samostatné heslo v renomované Encyclopedia of literature and science, dvě nedávné antologie textů Contemporary poetry and contemporary science a Measured word. On poetry and science obsahují i jeho eseje a jsou mu dokonce věnovány jako „občanu náležejícímu oběma kulturám“, myšleny jsou kultura přírodních vědců a kultura klasických vzdělanců podle slavné knihy C.P. Snowa. Jedna z knih, která pokračuje v debatě, již započal Snow, nese název Třetí kultura a vyšla roku 2008 také česky. O vztahu vědy a klasických autorů, včetně spisovatelů, jako byl Montaigne, tam jeden z autorů říká: „Tito lidé měli vágní a zanedbatelné představy o tom, co vědomí vůbec je, navíc silně poznamenané náboženstvím… Já je sice čtu, ale moc se z nich nedozvídám“. Soudím, že Anton Markoš v doslovu podobné výroky ze strany vědců právem označil jako nafoukané. Záleží totiž hlavně na tom, nakolik čtenář chce dílu rozumět a naslouchat mu – vždyť Lehrerova kniha se týkala právě otázek uměleckého ztvárnění lidského vědomí (a psychiky). Naznačuje snad i to, že aspoň někdy může spisovatel či umělec, a to i navzdory takové autoritě, jako je Holub, skutečně „vědět víc“. Paradox spisovatele v tomto směru popsal už Čapek, když jeho básník v Povětroni říká: „Mně strašně záleží na skutečnosti. Proto si ji vymýšlím, abych se jí dostal na kobylku. Mně nestačí, co vidím, chci vědět víc“.

Jonah Lehrer: Proust was a neuroscientist, Boston, Houghton Mifflin 2008
Robert Crawford (ed.): Contemporary poetry and contemporary science, Oxford, Oxford University Press 2006
John Brockman: Třetí kultura. Za hranice vědecké revoluce, přeložili Anton Markoš a Ondřej Novák, doslov Anton Markoš, Praha, Academia 2008
Pamela Gossin (ed).: Encyclopedia of literature and science, London 2002
Michio Kaku: Paralelní světy. Putování stvořením, vyššími dimenzemi a budoucností vesmíru, přeložil Jiří Podolský, Praha, Argo a Dokořán 2007