Monografií a životopisů malíře, spisovatele a básníka Josefa Čapka (1887–1945) vyšla celá řada. K nim je třeba připočíst různé vzpomínky, studie, dokumenty a texty publikované v periodikách Společnosti bratří Čapků. Milovníci výtvarné práce tohoto umělce měli příležitost seznámit se s jeho ikonickými i méně známými obrazy, skicami a linořezy na výstavách v Jízdárně Pražského hradu (2009/2010), v pražském Obecním domě (2003/2004) a v nemalém počtu regionálních expozic. K dispozici tedy máme například obsáhlou čapkovskou monografii Jiřího Opelíka Josef Čapek (Melantrich, 1980; Triáda, 2017), soubor korespondence mezi Josefem a jeho budoucí ženou Jarmilou nazvaný Dvojí osud: Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910–1918 posílal své budoucí ženě Jarmile Pospíšilové (Odeon, 1980) i samotné Čapkovo literární dílo, které však po roce 1948 nevycházelo v nijak početných edicích.

Nejnovější prací, která se zabývá ranou výtvarnou etapou Josefa Čapka, je útlá reprezentativní publikace historika umění a kurátora Vlastimila Tetivy (nar. 1951) nazvaná Josef Čapek: Počátky tvorby (1908–1914). Kniha je rozdělena do dvou oddílů, první obsahuje Tetivovu studii, druhý obrazovou přílohu Čapkových olejů, kreseb, linořezů z daného období a tři černobílé fotografie Josefa a jeho bratra Karla. Čtenáři pravděpodobně znají předchozí Tetivovy tituly: za mnohé Paul Gaugin: Život a dílo (Umělecký klub, 2017), Claude Monet (Regulus, 2015) či Georges Rouault (Umělecký klub, 2014), který představuje u nás méně známého francouzského malíře a grafika, jenž zdomácněl v duchovním a kulturním okruhu staroříšského nakladatele Josefa Floriana. Všechny Tetivovy práce vynikají pozoruhodným vhledem do života a práce tohoto kterého výtvarníka a zároveň sledují linii srozumitelné, civilní kunsthistorické výpovědi, která si klade za cíl oslovit nejen odborníky, ale i laické, umělecky založené čtenáře.

Duch vržený do volného vesmíru

Z Josefova úpického dětství, v němž hlavní roli hrála kulturně založená rodina, vedla ještě celkem složitá a dlouhá cesta k začátkům jeho výtvarné práce. Vlastimil Tetiva velmi dobře připomíná, že hlubší význam Čapkova výtvarného projevu nelze poznat bez „myslitelského základu jeho tvorby“. Ten je patrný rovněž v jeho literárním díle, za všechny jmenujme alespoň tituly Nejskromnější umění (Aventinum, 1920), Málo o mnohém (Aventinum, 1923), Kulhavý poutník: Co jsem na světě uviděl (Fr. Borový, 1936) a posmrtně vydané Básně z koncentračního tábora (Fr. Borový, 1946). Autor pojímá Josefa Čapka malíře, literárního kritika a básníka jako člověka „intelektuálního založení s bohatým citovým zázemím“, všímá si jeho „zádumčivé, ateistické víry v mocnost a sokratovskou zodpovědnost lidského ducha, vrženého do volného vesmíru“. Přívlastek ateistický tu nemá negativní výměr, spíš naopak. V hloubce Čapkovy literární a umělecké výpovědi bychom jej mohli chápat nikoliv jako stav bez boha, nýbrž víru bez církevního ukotvení a potřeby ji vyjadřovat při ceremoniích. Málokdo u nás napsal tak silné úvahy o náboženském rozměru života prostého člověka než právě Josef Čapek.

Tetiva si vzal za hlavní motiv své úvahy Čapkovo kubistické období a osobní vyrovnávání se s tímto směrem v rámci domácí umělecké scény i se zřetelem k jeho cestám po Německu, Francii, Itálii a Španělsku. Čapek literát, píšící v součinnosti s bratrem Karlem (toto prolnutí Vlastimil Tetiva také zmiňuje) a posléze pak sám, předchází, jak autor poznamenává, Čapka výtvarníka. Kniha také ukazuje, jak se Čapek s obecnými i konkrétními otázkami moderního umění vypořádával jak ve svém výtvarném díle, tak na stránkách Uměleckého měsíčníku či Volných směrů coby umělecký kritik a osobitý myslitel. Vůbec nejlepším dokladem Čapkova duchovního, filozofického a výtvarného zrání je Tetivou často citovaná korespondence s jeho budoucí manželkou Jarmilou. Řada Josefových myšlenek a uměleckých tezí za sebou měla dlouhou, poctivou cestu hledání. Některé se však zformovaly i díky střetům s ostatními umělci a teoretiky. O těch dvou, někdy zcela neprostupných světech, přináší Tetitova práce zajímavé svědectví.

Kubismus. A jdu dál

Autor přibližuje čtenáři první, možná i trochu nesmělé Čapkovy výtvarné pokusy z dob studií na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a práce, které vytvořil v Paříži a bezprostředně po návratu domů. Upomíná na „vyhraněný postoj“ obou bratří k životu i umění a na zahraniční cesty, které ovlivnily počátky jejich umělecké práce a svým způsobem celé pozdější směřování a orientaci. Josef Čapek podle Tetivy nejednal umělecky podle nějaké „vývojové logiky“. Spíš „nacházel výraz pocitů, které jím prostupovaly a rodily se z hloubi a přece tak naléhavé. Naplňoval vlastně jakousi neurčitou nutnost.“ Tak jako někteří jeho umělečtí přátelé nechtěl „zobrazovat člověka, krajiny, věci podle ustálených norem“. Věci promýšlel, zkoumal, prožíval a hledal vzhledem k tomuto komplexnímu poznávání nové výtvarné přístupy.

I z kubismu, jak Tetiva v citaci historičky umění Pavly Pečinkové připomíná, vybral to nejdůležitější a šel dál. Nechtěl žít ve skleněné bublině a „sloužit spolkovým idejím příliš exkluzivním a úzce vymezeným“. „Jako umělec,“ píše jihočeský kurátor, „požadoval kategoricky jen jedno: opravdovost v tvořivé obnově uměleckých hodnot.“ S tím souvisí nejen jeho hluboká znalost umění přírodních národů, ale i jeho dlouhodobý zájem o různé projevy moderního umění a také umění každodenního, obyčejného života včetně toho řemeslně výtvarného. Pro špalkovitou, rozvážnou Čapkovu povahu platí Tetivova slova dvojnásob: „V tom nelze propadat netrpělivosti. Na povel se udělat nic nedá. V tom je třeba umělcům důvěřovat.“

Kniha, obsahující reprodukované Čapkovy obrazy ve skvělé grafické kvalitě, by si podle mého mínění zasloužila velkorysejší typografické a editorské zpracování a možná ještě něco jiného – buď paralelní překlad nevelkého autorova textu do některého z cizích jazyků, nebo alespoň širší cizojazyčné resumé. Přeložit a vydat celou rozsáhlou monografií nebo katalog výstavy je obtížné, ale toto by byla možnost, jak při relativně malé investici přiblížit knihu i zahraničnímu čtenáři, jenž se o Josefa Čapka výtvarníka zajímá. Knihy jako Josef Čapek: Počátky tvorby (1908–1914) obvykle patří v domácí knihovně k tomu nejlepšímu; sledovat Tetivovu kunsthistorickou a kurátorskou práci je, jak vidno i z recenzované knihy, v mnoha směrech inspirující.