Fenoménu Lidových novin, jež v meziválečném období představovaly jeden ze symbolů československé demokracie, už bylo v minulosti věnováno několik publikací. Především kniha Svět Lidových novin 1893–1993: stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky od Jiřího Pernese, jež vyšla ke stému výročí založení novin a  víceméně sleduje dějiny Československa na pozadí Lidovek. Další publikace se zaměřovaly především na novinářskou činnost Karla Poláčka, případně na Lidové noviny Arnošta Heinricha.

Letos si Lidovky připomínají 120. výročí založení a opět to doprovází publikace, tentokrát s názvem Lidové noviny jako kulturní fenomén. Jde o sborník přetiskující příspěvky ze semináře, jehož se jako řečníci účastnili Jiří Holý (Literární škola Lidových novin. Kontexty a přesahy), Daniel Řehák (Mezi Brnem a Prahou. Intimní obraz dvojdomé redakce LN mezi válkami), Lucie Peisertová (Gellner jako karikaturista v dobovém kontextu) a Jaroslav Med (Pohledy z druhého břehu. LN v ohni kulturního boje první republiky). Najdeme v něm text, který se týká spíše ideových oponentů LN než těchto novin jako takových (Med), patetickou chválu etosu Lidových novin, jejich úcty „k mnohotvárnosti denního a jen zdánlivě banálního a obyčejného života“ (Holý), ale i neotřelý, svěží a pro mne i objevný pohled do zákulisí, odkrývající všední stránku každodenního redaktorského života. Tak se čtenář díky Danielu Řehákovi dozví o tom, jak Karel Čapek protežoval svého tchána, který v redakci zůstával jen díky němu (a redakce tak prý zbytečně vyhazovala dva tisíce měsíčně); a jak si redaktor Heinrich stěžoval na jeho bratra Josefa: „Anakoluty dělat, přepsat se, to se stane každému, ale psát Masarik, to už je povážlivé. Jojo, to je všecko od zhejralého života.“ Dočte se také, jaké těžkosti měl Heinrich s Milenou Jesenskou, proti jejímž článkům se bouřily pokrokové ženy: „Abych měl patálie se ženskými pro přílohu, která má ženské novinám získávat a k nim je připoutávat, to je mi hloupé.“

Lidovky jsou tak představeny jak z hlediska širšího filozofického a společenského kontextu a jejich „ideálního“ ideového směřování, tak i z pohledu odvráceného. Ostatně na to v úvodu naráží i editor sborníku Jiří Peňás, který si uvědomuje odpovědnost přispívat do tiskoviny s tak slavnou duchovní tradicí a snaží se nebrat tento úkol až zas tolik vážně: „LN jsou značkou, ke které ti, kteří ji nyní nosí, přišli nechci říct snad lacino, ale jaksi díky péči a schopnostem svých předchůdců. Když si to člověk, jenž do nich píše, uvědomí, trochu mu z toho až zatrne. Mírně ho uklidňuje fakt, že jednak to někdo dělat musí, a za druhé pak skutečnost, že ti velcí muži a ženy (Marie Fantová, Milena Jesenská) také občas nevěděli, co napsat, občas se jim do stylu vloudila fráze, někdy toho měli plné zuby a občas se jim třeba vůbec něco nepovedlo. I tehdy to jistě byly noviny, které byly dílem lidí, nikoli nadpozemských zjevů.“

Příspěvky byly vydány v neautorizované podobě, tak, jak byly proneseny, a tak v nich místy chybí uvozovky signalizující citáty, nebo naopak zůstaly výrazy, které by zřejmě jejich autoři ještě pro tištěnou verzi raději upravili, k čemuž už ale nedostali příležitost. V souvislosti s tímto výstupem semináře i s působením současných LN jsem dokonce zaznamenal názor, že „oslavili své 120. výročí přesně tou podobou práce, kterou poskytují svým čtenářům i jindy“. Já osobně bych nebyl k současným Lidovkám, do nichž si dovoluji občas přispívat, ani jejich sborníku tolik přísný, prostě ani tento sborník není dílem dokonalých „nadpozemských zjevů“. Poučit se z něj dá nejen o tom, jak to v redakcích chodilo dříve, ale i o tom, v jakém spěchu a tlaku se v nich pracuje dnes…

Celá publikace ve formátu pdf.