Soukromý vyšetřovatel Adamat je v noci přivezen do královského paláce, kde narazí na mrtvoly a zachmuřeného polního maršála Tamáse. V Adru totiž právě došlo k převratu a Tamás se svými prachmistry vyvraždil královskou kabalu mágů a hodlá nechat popravit krále i většinu šlechticů. To vše údajně proto, že panovník chtěl zaprodat svou zemi mocnému a bohatému Kezu. Jenže cosi se pokazilo. Umírající mágové se nestarali o své unikající životy, ale snažili se předat podivné varování. Na Adamatovi nyní je, aby zjistil, co znamená záhadný „Kresimírův slib“.

Příslib krve, první kniha z trilogie Prachmistři, přichází pro příznivce epické fantasy v pravý čas – dokazuje totiž, že ta má stále budoucnost a dokáže přitáhnout nové, zajímavé autory. Během posledních pár let u nás přitom subžánr zastupovali sice stále relativně mladí, ale v podstatě už zavedení autoři (Abraham, Sanderson, Erikson, Rothfuss) a jen občas se objevil někdo slibný, kdo však zatím funguje spíše jako výplň při čekání na opravdovou „pecku“ (Blake Charlton, Michael J. Sullivan). Opravdu velké nové jméno se vlastně objevilo jen jedno – Anthony Ryan. Letos ovšem hned na začátku roku klasická fantasy, nijak nemixovaná snahou vtěsnat se do škatulky young adult a nezávislá na herních světech typu Forgotten Realms či Dragon Lance, vrací úder. Vedle McClellana se chystá i Kameron Hurleyová nebo Brian Staveley a zajímavé tituly se dají najít i v edičním plánu Hostu. McClellan, který prošel školením u Orsona Scotta Carda, ale především u zmíněného Brandona Sandersona, je tak jakýmsi věrozvěstem této nejmladší generace.

Jeho trilogie Prachmistři se zároveň pokouší prorazit prokletí fantasy děl, která se snaží opustit pseudostředověké vymezení svého fikčního světa a postoupit po časové ose dál k novověku – což většinou reprezentuje zavedení střelných zbraní. Podobné pokusy ovšem u českého čtenáře zatím moc úspěchů neslavily (např. cyklus Železní elfové), přestože náběhy nalezneme např. i v populárním cyklu Kolo času Roberta Jordana a motivy zkrocení páry jsou pak jedním z ustavujících motivů tzv. steampunku, který u nás zrovna zažívá jakýsi stříbrný věk.

McClellan má ovšem velkou naději – bere totiž střelné zbraně nikoliv jen jako moderní prvek ve svém světě, ale jako další zdroj magie. Úspěšně tak čelí předsudkům, že zavedením modernizace do fantasy světa vyprchá ono „fantasy“. Jeho prachmistři jsou nově se objevivší protiváhou ke klasickým mágům, tzv. privilegovaným. A svou moc čerpají právě ze střelného prachu – který na ně navíc působí jako droga. Takže na jednu stranu ano, McClellanův svět místy sahá až po době osvícenství, na straně druhé je to pořád ryzí fantasy.

A příjemně osvěžující je i v dalších ohledech. Kupříkladu hlavní nadpřirozená zápletka rozhodně neobsahuje zlolajného temného pána žijícího kdesi v kraji obklopeném horami, ke kterému je nutno z jistých důvodů složitě cestovat. Ne, McClellan nechá své hrdiny doplatit na slib, který dal před dávnými věky bůh Kresimír prvním králům – a hlavně jejich potomkům. Takže žádné zlo, prostě jen držení se zásad, které vedou do pekel.

Což je navíc přesně to, díky čemu je fascinující postava polního maršála Tamáse. Kdysi hrdina Adra, který současného krále houpával na kolenou a učil střílet; nyní zrádce, který nahnal vlastní zemi do občanské války a následně do střetu s nejmocnějším sousedem – a jako bonus přivolal na vlast boží hněv. A to vše ne pouze kvůli vyššímu principu, ale i proto, že král Kezu kdysi nechal popravit jeho manželku a adranský král nijak nezasáhl. A Tamás přísahal pomstu. Jeho tanec mezi nejrůznějšími frakcemi a soustředění se na cíl jej odcizuje vlastnímu synovi, ale i sobě samému.

S podobnými démony se ostatně potýkají i další postavy – Tamásův syn Taniel Dvě kule či vyšetřovatel Adamat, který do světa Prachmistrů přináší mile detektivní linii jak vystřiženou z nějakého prvorepublikového morzakoru plného zfixlovaných boxerských zápasů, hnusných lichvářů, pouličních grázlů a unesených rodinných příslušníků.

Jestli má Příslib krve nějakou slabinu, je to především obsese argumentací, že „něco“ je pro dobro „lidu“. Jakkoliv chápu, že Tamásův převrat má v určitých ohledech čerpat z velké francouzské revoluce, McClellanovi se nedaří čtenáře přesvědčit, že jeho svět dosáhl osvícenství jinak než ve zbrojařství, rozhodně ne ve filozofii a politologii. Naštěstí podobné poznámky velice rychle zmizí a nahradí je poctivá válečná fantasy – do pohybu se dávají celé armády, jednotliví hrdinové se staví do jejich velení nebo si jako bokovku střihnou pronásledování mocných mágů. McClellan umí napsat skvělé akční scény – za využití magie i hrubé síly – a umně střídá perspektivy jednotlivých postav. Od svého učitele Sandersona si přitom osvojil chvályhodnou vlastnost, že zbytečně nenatahuje. Příslib krve rozjede několik dějových linií a poctivě je ukončí – samozřejmě tak, že vše důležité je zodpovězeno, ale zároveň se plynule otevírají cesty k pokračování. Protože činy mají své následky...

Že je McClellan jednou z hvězd budoucnosti, dosvědčuje i skutečnost, že krom základní trilogie se v zahraničí fanoušci dočkali už několika novel a povídek, které základní příběh doplňují a často jej propojují i s jinými žánry. Prachmistři tak na jednu stranu nabízejí epickou fantasy v tradičním slova smyslu, na straně druhé se ale úspěšně brání její zatuchlosti a klišovitosti. A to se počítá.