Grónské mýty se do rukou českých čtenářů nedostávají poprvé, někteří možná znají výbor polárníka Knuda Rasmussena Grónské mýty a pověsti, přeložený z dánštiny Zdeňkem a Violou Lyčkovými (Argo, 2007). Díky Zdeňku Lyčkovi můžeme nyní nahlédnout do světa starých Gróňanů znovu, a to skrze překlad části díla Kirsten Thistedové, docentky z katedry mezikulturních a regionálních studií Kodaňské univerzity. Thistedová publikovala v roce 1999 objemnou sbírku grónských pověstí nazvanou Således skriver jeg, Aron (Tak píšu já, Áron) ve dvojjazyčné grónsko-dánské verzi. Kniha nese jméno pozoruhodného Gróňana Árona z Hůrky (1822–1869), jenž proslul jednak jako vypravěč a zapisovatel mýtů, jednak jako jejich ilustrátor. Áronovy verze mýtů se staly nejznámějšími, nebyl však jediným mužem v Grónsku, který tyto původně ústně tradované příběhy převáděl do písemné podoby. Thistedová do sbírky zařazuje vedle Áronových textů také díla dalších vypravěčů a tato různorodost zůstává zachována i v českém výboru. Čtenáři tak mají možnost porovnat styl jednotlivých zapisovatelů, jenž může vykazovat značné odlišnosti. Velmi užitečné se v této souvislosti jeví rozdělení většiny mýtů do oddílů propojených osobou vypravěče. Některé z příběhů jsou sice uspořádány podle jiného klíče, například skrze obsahovou podobnost, ale ani v tomto případě nechybí důsledné uvádění jmen zapisovatelů. Díky tomu působí kniha přehledným dojmem a čtenář se v textech snadno zorientuje.

Klíč ke Grónsku
Nanejvýš pozitivní rys publikace představuje vstřícnost vůči čtenářům, kteří se s grónskou literaturou setkávají poprvé. Thistedová knihu doplnila podrobnou úvodní studií, v níž přibližuje počátky zapisování mýtů a představuje osobnosti, které se na něm podílely, Árona z Hůrky nebo Dána Hinricha Johannese Rinka (1819–1893), autora první sbírky grónských pověstí. V českém vydání najdeme kromě překladu úvodní eseje také užitečný poznámkový aparát, umístěný v závěru knihy. Ten obsahuje mimo jiné vysvětlivky reálií, s nimiž se v mýtech setkáváme, a značně usnadňuje proniknutí do světa starých Gróňanů. Čtenář se v případě potřeby snadno dozví, kdo byl angakok, jak vypadal inuitský dům nebo jak přesně probíhal lov pomocí harpun. Lyčka do závěrečného oddílu navíc zařazuje seznam grónských vlastních jmen i místních názvů v českých překladech, který rozhodně stojí za pozornost. Za jmény hrdinů a hrdinek lidových vyprávění se totiž skrývají konkrétní významy, často velmi kuriózní. V závěrečných poznámkách se například můžeme dozvědět, že Isigaarseraaq byl „Ten, komu hodně mrznou nohy“ a Tartitsinnaaq zase „Ta, co často zčerná“.

Potěcha pro oko
Důležitou součást sbírky představují ilustrace Árona z Hůrky, vytvořené původně jako doprovod k dánským výborům mýtů z druhé poloviny 19. století. Některé z obrázků byly od příběhů z různých důvodů odděleny a uloženy na jiném místě, Thistedové se ovšem podařilo textový materiál s výtvarným znovu propojit, čímž dodala mýtům nový rozměr. Kromě realistického zobrazení postav usiluje Áron o věrné zachycení krajiny, v níž se děj odehrává, a poskytuje tak čtenářům vodítko k zasazení příběhů do konkrétního prostředí. Áronovy ilustrace zůstaly zachovány i v české verzi, což lze bezesporu označit za šťastnou volbu. Málokterý umělec může dosáhnout větší symbiózy se světem mýtů než ten, kdo byl zároveň jejich vypravěčem, a tedy i jedním z článků v řetězci generací, jež si tyto příběhy mezi sebou předávaly.

Pastelové barvy Áronových akvarelů tvoří zajímavý kontrast s mnohdy o poznání temnějším obsahem mýtů. Hrdinové na žlutých kánoích plujících blankytně modrým oceánem po sobě vrhají oštěpy nebo jsou unášeni bouří. Většina mýtů se nevyhýbá brutálním motivům. Jako příklad za všechny může posloužit závěrečná scéna z pověsti o prvním střetu Gróňanů se Seveřany, v níž je žena jménem Navaranaaq usmýkána k smrti: „Muži jí smýkali dál, až z ní nakonec visela střeva. Znovu se jí zeptali: ‚Je ti dobře, Navaranaaq?‘ Tentokrát se odpovědi nedočkali.“ Krutost zacházení s Navaranaaq ovšem ospravedlňuje fakt, že svými pletichami rozdmýchala konflikt mezi Gróňany a vikingy, za což musela být náležitě potrestána, jak v závěru vypravěč zdůrazňuje. Násilné výstupy v mýtech zpravidla přicházejí jako odplata za určité jednání v duchu hesla oko za oko, zub za zub. Je třeba si uvědomit, že mýty odrážejí morální zásady, které platily v tehdejší společnosti, a nemusejí se nutně shodovat s křesťanskou etikou.

Rozhodně však nelze říci, že by všechna vyprávění obsahovala výhradně surové výjevy. Právě naopak, můžeme v nich narazit i na nečekaně jemné a svým způsobem až poetické scény. Příběh o Arnarpaajooq například Thistedová označuje za první milostnou studii v dějinách grónské literatury. Hrdinka, mladá grónská dívka, se zamiluje do kapitána, jenž připlouvá z ciziny: „Kapitán ji vybízel, aby k němu také šla na návštěvu. Arnarpaajooq se na něj podívala a připadal jí úžasně krásný. Ukázalo se, že kapitán k ní cítí úplně totéž. Přistoupil k ní a ona šla k němu do kajuty.“

Moc emocí
Ve středu pozornosti grónských pověstí stojí námět modernímu člověku blízký, mezilidské vztahy. Může se přitom jednat o vztahy velmi různého druhu, od již výše zmíněné interakce Gróňanů se Seveřany přes konflikty pohanů s křesťany až po vztahy mezi jednotlivci, rodinnými příslušníky, přáteli či třeba lovci, kteří se setkali na moři. K nim neodmyslitelně patří emoce, jimiž jsou vyprávění přímo nabita. Právě emoce obvykle vedou hrdiny k určitému odchýlení od společenských norem, jež představuje samotné tematické jádro příběhů. Křehkou rovnováhu lidského světa však ohrožuje i drsné severské podnebí a mohou do ní zasáhnout i nadpřirozené bytosti, jež zároveň mají moc ztracený řád znovu nastolit.

Dalo by se říci, že mýty jsou směsicí ošklivého a krásného, zvráceného a harmonického. Hrdinové se dostávají do určitých mezních situací, jež se snadno mohou vyvinout jedním i druhým směrem. Jejich chování v těchto situacích odráží silné pocity, které se zhmotňují do konkrétních gest. Surové jednání vzniká jako následek přemíry emocí, s nimiž se člověk není schopen vyrovnat. To se týká nejen nadbytku pocitů záporných, ale i kladných, jak ukazuje například příběh o nejlepších přátelích. Ti se tolik toužili spatřit, že když jeden druhého nepřišel navštívit, vyvolalo to u jeho známého šílenství a pozabíjel své spolubydlící. Tenkou hranici mezi kladným a záporným se podařilo mistrovským způsobem zachytit Áronovi z Hůrky, když ji vyjádřil v jediné větě: „Muž z Lizu zemřel radostí, že opět zažil krásný pohled na slunce vycházející přímo z moře.“ Četba grónských mýtů přináší drsný zážitek, který však stojí za to podstoupit, protože otevírá dveře do nového a naprosto fascinujícího světa.