Díky milé Grónské písničce Jarka Nohavici mívají mnohé děti (a možná dokonce i dospělí) představu, že život v Grónsku je fajn, lidé tam pořádají čajové dýchánky a „smíchem se otřásá celé iglú, medvěd jim předvádí spoustu fíglů“. Jenže opak je pravdou. Zaprvé, Gróňané iglú stavějí spíše výjimečně, tedy rozhodně ne k trvalému obývání, a zadruhé, jakmile se poblíž ocitne medvěd, stává se z něj okamžitě kořist a zdroj masa a kůže. Všední den daleko na Severu je nekompromisním bojem o přežití, na pozadí pospolitosti, vzájemné péče a radostí. V minulosti přinášel neskutečné zpestření příjezd velkých lodí. Ty někdy připlouvaly plné zboží, jindy spíš jako přízračné koráby s mrtvou posádkou. Pokud však námořníci cestu přežili, rádi dovezené zboží směňovali za kožešiny a ženy.

O západním pobřeží Grónska začátkem 20. století bez příkras se dozvídáme v knize Ivalu (č. 2023). Její vypravěčkou je Ivalu, domorodá holčička, která vyrůstá se svými prarodiči. Sledujeme její proměnu v dospělou ženu, obdiv k bílým mužům (jak je sama nazývá) a jejich světu, první lásky, manželství, zrání ve schopnou a dospělou ženu. Ivalu nás provádí zcela obyčejným životem Inuitů, který se točí okolo denního světla, tmy, lovu, sběru, zaopatřování bližních, běžných konfliktů a zakládání rodiny.

Ivalu se ve skutečnosti jmenovala Navarana a její vyprávění téměř autobiograficky sepsal dánský polárník a badatel Peter Freuchen. Ten v tamní končině spolu s kolegou a přítelem Knudem Rasmussenem, jehož knihy o „vyměřování Grónska“ jsou už naprosto legendární, v roce 1910 založil výzkumnou stanici Thule. Peter Freuchen se narodil v roce 1886, zahájil studium medicíny, ale po jednom semestru se ve dvaceti letech vypravil na první polární výpravu do Grónska, kde se později seznámil s Navaranou, s níž měl dvě děti. Prakticky se zde plně asimiloval, přijal inuitskou životní filozofii i roli lovce. Navarana však v pouhých jednatřiceti letech zemřela na španělskou chřipku, Freuchen se poté ještě dvakrát oženil, s poslední ženou prchl před nacismem (byl pro své antifašistické názory nepohodlný) do USA. Že byl Peter Freuchen zcela výjimečný člověk, je zjevné jak z knihy, tak z jeho dalších činů. Zajímavou perličkou z jeho životopisu je výhra v soutěži Otázka za 64 000 dolarů v roce 1956 na téma Sedmi moří. 

Díky Ivalu získáváme vhled do způsobu uvažování grónského obyvatelstva, jejich skromnosti. Pro Gróňany je například zcela nepřípustné vychloubat se úlovky; nemohou sami říct svoje jméno, musí je představit druzí. Když mluví o svých vydařených činech, říkají o nich „náhodou“; o chotích mluví jako o „ubohých ženských“, přestože se jedná o schopné ženy, a ženy v přítomnosti mužů nesmějí mluvit a muži je smí bít, aby je zkrotili. Dozvídáme se také mnohé o lovu a sběru, i o stravě Inuitů. Jíst se evidentně dá všechno: od čerstvě ulovené zvěře, obsahu žaludku kořisti přes zaječí bobky až po řemeny ze psího spřežení – Gróňané jsou na hladovění uvyklí už od mala a vydrží v krutých podmínkách opravdu hodně. Ale dočteme se také, jak je to s inuitskými polibky, jak se zdejší obyvatelé odívají i jak nemilosrdnost prostředí, naprostá spjatost s přírodou či pověrčivost, zostuzování, zesměšňování, pomluvy či kolektivní posuzování prohřešků formuje všední den. Vyprávění skvěle dokreslují dobové fotografie.

Láska ke kolonizátorům

Ivalu se odlišuje, čímž některé lidi ze své osady štve, jiné zase přitahuje. Je zvědavá, paličatá a hravá a to jí vydrží až do dospělosti. Liší se i vzhledem, neboť připomíná evropské ženy, a sama si dokonce jako malá myslela, že je dcerou amerického polárníka Roberta Edwina Pearyho, s nímž se v dětství setkala. Ivalu líčí odlišnost kultur, jejich pozvolné sbližování, neomalenost „bílých mužů“, ale také přirozený a tradiční stud domorodých Inuitů – ukazuje se, že ovšem obě kultury vedle sebe, ba dokonce společně hezky vycházejí a dobře se doplňují. Z Ivalina vyprávění o chodu skupiny v žádném ohledu nevyplývá zášť původního obyvatelstva ke kolonizátorům, ba naopak. 

Příběh Ivalu připomíná Popelku nebo Malou mořskou vílu, kterou odjakživa přitahovaly lodě a domy přijíždějících kolonizátorů a obchodníků, před nimiž se zároveň ostýchala. Když Peter Freuchen, alias knižní postava Karla Boesena zvaného Bosi, poznal Ivalu, byla to mladá vdova v odrbaném oděvu. Získat totiž pěkné kožešiny pro vlastní oblečení nebylo jen tak a navíc se o šacení žen starali jejich manželé. Ivalu takřka dvoumetrový Bosi fascinoval, přestože se před ním velice ostýchala. Jejich vzájemné sbližování prozrazuje leccos o postavení mužů a žen a je dodnes více než poučné z hlediska prokazování respektu vůči osobám jiného pohlaví či kulturního původu.

Tradiční versus moderní Grónsko

Navzdory drsným okolnostem života na Severu se v Ivalině líčení jeví každodenní shon jako šťastný. Vše má svůj daný řád a tradici a život následuje cykly přírody, který ovšem v průběhu 20. století masivně narušili kolonizátoři. Ivalu jejich příchod líčí láskyplně, byť neznamenal vždy jen pozitivní prožitky, ale někdy také potyčky, nemoci, nebezpečné zboží jako alkohol či zbraně. Vliv Evropanů a Američanů na grónskou společnost je zcela neoddiskutovatelný. Výdobytky západního světa grónskou společnost od podlahy změnily a s následky turbulentních změn jsou víc než evidentní. O moderním životě v Grónsku píše současná autorka Niviaq Korneliussen, jež za román Květinové údolí (úryvek je součástí Dánské čítanky) dostala i Cenu Severské rady za literaturu (2021). Její románovou prvotinu Homo Sapienne (2014) vydalo v roce 2019 nakladatelství Argo v překladu Zdeňka Lyčky. Díky Viole Somogyi a Zdeňku Lyčkovi máme v češtině dostupné nemalé množství literatury o Grónsku, za zmínku stojí například výpravná publikace Ole Jørgensena Duše, buď krásná (č. 2018) či Grónské mýty a pověsti.

Román Ivalu je opatřen předmluvou překladatelky Violy Somogyi, která projevuje hluboký vhled do inuitské kultury a psychologie komunity spjaté s přírodou jako jedno tělo, jedna duše. Příběh něžně zachycuje drsný život na samém Severu a přináší další vhled do fungování inuitských osad a kolonizace, o níž píše mimo jiné i Kim Leine (Proroci z fjordu Věčnosti, č. 2015). Je z něj patrná radost ze života, pokora vůči přírodě a komunitě, láska k tradici i svébytnost jednotlivých postav.