Pod název Sigmundovy můry koncentruje Pavel Bušta čtrnáct povídek s více či méně poťouchlými hrdiny. Pětadvacetiletý autor v mnoha z nich prokazuje zručnost a vtip u začátečníků zřídka vídaný (abychom byli korektní: označení začátečník není přesné, autor již publikoval povídkovou knihu Expres Praha-Radotín a básnickou sbírku Dvojtváří); na druhou stranu nelze přehlédnout množství povídek slabších, vzbuzujících dojem, že byly zařazeny jen do počtu.

Nejprve k těm povedeným: obecně jsou to ty, které neobsahují žádné vnějškové, resp. snadno prohlédnutelné inspirace, a to ani v námětu, ani v literárních postupech. Je samozřejmě nesnadné dostát imperativu doby a být v obém (tedy v obsahu i formě) co nejoriginálnější, ale koneckonců ani to vždycky úspěch nezaručí; každopádně u Bušty si lze všímat fabulačního nadání, patrně nejsilnějšího tam, kde autor takříkajíc zůstává svůj, nejde „na sílu“ a – jak to říct – přes nezbytnou disciplinovanost na Literaturu příliš nemyslí. Kdekoli prosvítá snaha neztratit zajímavý nápad či maximálně příběh vypilovat dílčí nebo závěrečnou pointou, začíná Buštovo psaní ztrácet na přitažlivosti a nakonec i na té originalitě. V uvedeném souboru jsou proto nejlepší právě ty kusy, v nichž je znát, že se autor do – třebas i tradovaného – námětu ponořil hlava nehlava a nechal se jím vést a sám překvapovat. Takové, v nichž se jistá nenormálnost, bizarnost až úchylnost, což jsou ústřední témata knihy, zjevují takřka samy od sebe, kde nejsou hledány, ba ještě hůře, spisovatelskou vůlí do věci vkomponovávány.

K vrcholům sbírky patří konkrétně tyto povídky: U dvou milenců, Damien a Zdislav a Kamarádi. První ze zmíněných je nejlepším příkladem popisovaného ponoru, a to do situace čtyř chlapců, již jednoho léta u řeky objeví oběšence, který takřka nesnesitelně ponouká jejich představivost a ctižádost. V soustředěném vyprávění s těžištěm položeným na noc s iniciační stezkou odvahy se uplatňuje přesný a zároveň přirozený posun od perspektivy vtipného a vzhledem k prožívání chlapců velmi empatického vypravěče k pohledu odtažitějšího, vševědoucího glosátora, po letech lakonicky dovysvětlujícího nečekaný konec chlapeckého dobrodružství. V povídce Damien a Zdislav sledujeme paralelní počínání dvou zcela odlišných jedinců: cynického hračičky Damiena a pubertálního „fašounka“ Zdislava, jež osud – tedy spíše výrazný vypravěč-demiurg – svede k nečekanému setkání. Nejprve si na bleším trhu každý z nich pořídí jistou prapodivnou starožitnost (krabičku s neotevřenými dopisy a obraz namalovaný údajně samotným Hitlerem), posléze si dokonce popovídají u Zdislava doma: ironický Damien tu labilnímu mládenci trochu znejistí jeho silácký světonázor. Příběh Kamarádi, v porovnání s ostatními dlouho relativně civilní a více „ze života“, zase graduje ne zcela „normální“ přátelskou službou, která se možná, jak je naznačeno, překvapivě vyvine v něco víc…

Vedle těchto, jak řečeno, výrazných momentů se v knize nabízí několik dalších docela solidních. Za pozornost stojí např. úvodní povídka Sezení, popisující terapii, která se psychologovi vymkne z rukou, či poslední kus s názvem Rockstar, prezentující rockera s nezvyklou slabinou, již musí na veřejnosti skrývat. V povídkách Dvanácterákovy pětačtyřicátiny a Volavka v síti se s pomocí komických, někdy až fraškovitých kulis Buštovi dokonce daří i hlubší psychologický vhled do myslí sociálně ne zcela konvenčních hrdinů. Ovšem jako ze žákovské dílny tvůrčího psaní, tedy slohově možná na jedničku, na dvojku, ale z uměleckého hlediska velmi rozpačitě, působí některé jiné texty, zejména Boj, Setkání a Poslední mohykán. V prvních dvou selhává to, oč Bušta evidentně usiluje ve všech svých povídkách: výrazná pointa (bohužel autor si tento prvek až příliš přímočaře spojuje s překvapivým, rozuměj s „co nejvíce překvapivým“ rozuzlením…). Ta je zde až příliš urputná: v prvním případě jde o hřmotné literární klišé (smrt hlavní hrdinky pod koly auta), ve druhém, kdy se zpětně prozrazuje profese diskutujících, čímž se podstatně otáčí smysl předchozího, mimochodem velmi schematického dialogu, máme co do činění s vlastně jediným nápadem v celém textu. Povídka Poslední mohykán (obsahující do očí bijící klišé již v titulu), která pojednává o dopadení a nápravě nepřizpůsobivého „hrdiny“, je psána na základě vyložené teze: odhodlaný muž, který zničil tisíce domácích přijímačů, aby uchránil lidstvo před zhoubným vlivem televize, je nakonec potrestán nuceným sledování těch nejpokleslejších seriálů… Pokud je autor prokazatelně, třebaže zatím spíše ojediněle, schopen výše zmíněných výkonů, někdy dokonce ne příliš vzdálených umění Petra Zelenky či Roalda Dahla, abychom jmenovali tvůrce cílící podobnými prostředky do zhruba týchž končin, myslím, že takové cvičební, mnohdy schematické a nezřídka i nudící texty jsou v publikovaném díle naprosto zbytné.

Další výhrady bychom mohli směřovat k občas nedokonalé stylizaci (např. „to její [tělo] bylo stále žádoucí a pulsovalo lákavou aurou zkušenosti“; „přesně tři tisíce sedm set dvacet jeden televizorů“; „brankář Libor Halas je dvacet šest let starý“), ale to už by byly jen připomínky dílčí. Smutnější je, že tyto chybičky by se, stejně jako ten nepodstatnější nedostatek, tedy značná nevyrovnanost souboru, zřejmě daly podstatně redukovat kvalitnější redaktorskou prací, popřípadě alespoň dobrou radou mladému autorovi. Nominace v prozaické kategorii letošní Magnesia Litery by pak mohla být o mnoho zaslouženější…