Zatímco maďarský spisovatel Dezső Kosztolányi, čelný představitel estétské větve literárního časopisu Nyugat, patří mezi nejvýznamnější postavy maďarské literatury, jeho bratranci Gézovi Csáthovi se tolik pozornosti nedostává, a to i přesto, že se v literatuře vznikající na území někdejších Uher jedná o skutečně ojedinělý fenomén, o nadaného, zároveň však duševně silně nevyrovnaného umělce, jenž prakticky po celý svůj život neustále zabředával do – slovy jedné z Kosztolányiho básní – „smutného bahna“, a to jak ve své tvorbě, tak také v životě osobním. Na rozdíl od Kosztolányiho, který ve svém prozaickém díle zachycuje destrukci jedince zejména vlivem vnějších faktorů (ať už se jedná o postavu Anny Édešové, prostou dívku, kterou konvencemi svázaná společnost donutí k vraždě, či tragický osud středoškolského kantora Antala Nováka, jehož didaktickou pochodeň uhasí šikana ze strany žáků), Csáthova tvorba zobrazuje zánik člověka především z důvodu hlubokých vnitřních bojů, jež se v duších jeho hrdinů odehrávají. Nutno podotknout, že tak činí mistrně, pro zobrazení lidského trápení měl totiž ten nejlepší podklad: vlastní psychiku.

Géza Csáth (vl. jm. József Brenner) se narodil v dnes již srbské Subotici a již jako dítě vynikal výjimečným uměleckým talentem: maloval, psal nebo se věnoval hře na housle. Po neúspěšném pokusu nastoupit na konzervatoř nakonec Csáth zvolil vědeckou dráhu a v Budapešti vystudoval neurologii. Svůj talent rozpitvávání lidské duše tak nezužitkoval pouze na papíře, ale také v praxi. Práce v neurologické nemocnici jej přivedla ke zkoumání narkotik, kterým však sám začal brzy propadat. V té době také napsal svůj jediný román Egy elmebeteg nő naplója (Deník šílené ženy), podle něhož mimochodem vznikl v roce 2007 film s názvem Opium: deník šílené ženy. Největší rozkvět Csáthova tvůrčího nadání přišel až s lékařským působením ve významných lázeňských střediscích. Csáth kromě temných povídek a novel však sám začal upadat do stále větší temnoty duše a po mnoha dalších životních eskapádách (prohlubování zkušeností s drogami, zážitky z války) spisovatel přestoupil na druhou stranu barikády a z doktora se tak rázem stal pacient. Byl hospitalizován na neurologické klinice, z níž v roce 1919 uprchnul, zabil svou ženu a zamýšlel ukončit také vlastní život. Protentokrát neúspěšně. Po opětovné hospitalizaci Csáth znovu utíká a v září roku 1919 jeho život po pouhých 32 letech končí, když na jugoslávsko-maďarských hranicích požil jed. Jakkoliv o Csáthových povídkách nelze říci, že by byly čistě autobiografického charakteru, zároveň také není možné mít pochybnosti o tom, že se samotná tragédie autorova života do příběhů promítá. Koneckonců, kdo jiný by mohl psát o lidské bezradnosti lépe než spisovatel, který si sám prošel těmi nejhlubšími stavy beznaděje. Je tedy zřejmé, že Csáthova Zahrada nebude žádným francouzským parkem, čtenáře tak nečeká procházka mezi provoněnými květinovými kaskádami, ale spíše se bude muset prosekat opiovým hájem a dušemi zarostlými plevelem.

Čarodějovu zahradu tvoří patnáct povídek a jeden miniaturní povídkový cyklus, nazvaný Pohádky se špatným koncem. Příběhy do sbírky vybrala a přeložila Lenka Kubelová, jedná se tak pouze o část Csáthova písemného odkazu. Tento bezesporu dobře zvolený výběr však vystihuje celkový ráz autorovy prozaické tvorby a zaujmout může i skutečnost, že jednotlivé povídky nejsou chronologicky seřazeny (za většinou povídek se nachází také rok vzniku). Nebylo to nicméně ani zapotřebí, jelikož texty na sebe přímo nenavazují, a kompozice tak neutrpí, ba naopak, začít výbor povídkou Čarodějova zahrada a zakončit jej Čarodějovou smrtí může dokreslit celkový specifický charakter díla.

Fakt, že povídky na sebe nenavazují, ještě neznamená, že je nic nespojuje. Vlastně je tomu přesně naopak, jelikož celá řada zásadních motivů či postav se v povídkách nápadně – a ne náhodou – opakuje. Zásadním pojítkem pro všechny texty ve výboru je postava ženy. V Csáthových očích jsou tyto často tolik proradné bytosti příčinou všeho trápení a zmaru a ryzost jejich charakteru si musí mužské postavy ověřovat chemickými, či dokonce alchymistickými rozbory. Tak tomu je kupř. ve třetím příběhu Pohádek se špatným koncem, kde si muž zjišťuje údaje o své drahé z krve na kapesníčku. V Odpoledním snu si pro změnu nešťastné zamilovaný hrdina nechá jedním čarodějem udělat rozbor slzy své milované. Faleš je však ještě tím nejlepším, co jsou ženy v Csáthových povídkách schopny nabídnout. Povětšinou je však žena tou nejkrutější trýznitelkou mužských srdcí, a to dokonce ani nemusí na svou „oběť“ pořádně promluvit. Příkladem může být nešťastný Imre Dénes ze stejnojmenné povídky, který se v zámoří zamiloval do krásné dívky a její pouhý dotek mu stačil k tomu, aby po návratu do své vlasti začal přicházet o rozum, nebo jiný mužský hrdina, který byl ochotný plavat v moři až za hranici svých sil, jenom aby dostihl přízrak ženy. Představitelka něžného pohlaví tak v Csáthových povídkách umí zabíjet mentálně i fyzicky, neboť žena coby představitelka Smrti dává Csáthovým postavám umírat nějak snáze, a smrti se tak proto jeho hrdinové ani příliš nevzpouzejí. Bylo by však zkreslené chápat Csátha jako antifeministu, ne všechny jeho ženské postavy totiž jsou nositelkami záhuby. Kupříkladu v povídce Jolana je dívčino neštěstí zapříčiněno spíše přehnaně pevnou rodičovskou rukou, v již zmíněné povídce Rusovlasá Esta, hlavní hrdinka, ačkoliv padlá žena, svému svěřenci a později i milenci nechce ublížit. Zápornou postavou není ani švadlenka Margit ve Švadlenčině neděli, pouze se domnívá, že své štěstí nalezne v perspektivním ženichovi, podobně jako to činila hrdinka další významné nyugatovské spisovatelky Margit Kaffkové Magda Pórtelky v románu Barvy a léta, v němž Kaffková zobrazuje postavení ženy z prostředí tzv. džentry (vyšší třída maďarské společnosti, jež koncem 19. století začala finančně i mravně upadat). Stejně jako si Magda u Kaffkové přeje pro své ženské potomky lepší úděl, tak také Margit z Csáthovy povídky se na okamžik zastaví před zrcadlem a zapřemýšlí nad svým životem, nacházejícím se v bublině vlastních iluzí a přání.

Právě zamyšlení se nad vlastním bytím představuje další rovinu Csáthových povídek. Aby však Csáthovi hrdinové mohli rozvinout hlubší myšlenky o podstatě své existence, je jim zapotřebí menší pomoc v podobě omamných látek – své pozoruhodné konstrukty o vlastním bytí postavy dokážou snovat především pod vlivem alkoholu a opia. V povídce Chirurg například postarší lékař přišel na podstatu času především díky své zálibě v alkoholu. Ani povídka Opium: Z korespondence jednoho psychiatra, jež představuje jakousi prozaickou ódu na toto narkotikum získávané z nezralých makovic, neušetří čtenáře lekce na téma zda je lépe žít dlouze, ale nijak, či krátce, ale zato intenzivně. Povídky s hlubším úvahovým prahem se liší od ostatních próz absencí ženských postav, jinak pro Csátha tolik klíčových, ale také změnou z vševědoucí er-formy na citově zainteresovanější ich-formu, kde autor se zaujetím sobě vlastním čtenáři popisuje slastné opojení z drogy a dojde k závěru, že „jen skrze rozkoš můžeme dojít k poznání a božskému naplnění“.

Vedle žen coby ohniska trápení a omamných látek jako zdroje poznání zde figuruje ještě třetí aspekt, který Csátha zjevně fascinoval, a tím je smrt. Smrt, ne však ledajaká, ale smrt opředená snovým oparem a halucinacemi. Jakkoliv, a to je nutné zdůraznit, všechny Csáthovy povídky balancují na hraně mezi snem a realitou, nejvíce je oneiristický nádech v textu přítomný právě tam, kde se umírá. Ať už se jedná o Richarda v povídce Černé ticho a (pouze zdánlivou) metamorfózu jeho bratra v démonickou bytost, či nebohého muže, který v noci bojuje v kuchyni s velikým přízrakem žáby, aby odvrátil předzvěst blížící se katastrofy. Z polosnu však tyto povídky vytrhává právě vražedné běsnění a nějak se zdá, že to bestiální mordování rodinných příslušníků a týrání zvířat zkrátka činí postavám – podobně jako přítomnost žen či kouření opia – rozkoš. Příjemnou katarzí pak jistě může být povídka Na Kalvínově náměstí, kde se nikdo nezabíjí, nikdo se nezmítá v opiovém rauši, a jakkoliv se v podzemí skrývá cosi tajemného, tento impresionistický popis budapešťského náměstí nepůsobí tak zoufalým dojmem.

Ne každá Csáthova povídka končí tragicky, ale všechny do jedné spojuje jakási nepopsatelně tíživá atmosféra. Vedle bloumání mezi snem a realitou může čtenář být na pochybách, jak si mnohé z Csáthových povídek vyložit, to však koneckonců bylo možná i autorovým záměrem. Onen již výše zmíněný muž z Pohádek se špatným koncem, který do posledních sil plaval za svou vysněnou na širé moře, ve skutečnosti vůbec nemusel plavat za ženou, ale přeneseně za svým životním cílem – toho sice nedosáhl, zemřel však s vědomím, že pro úspěch udělal vše.

Tvorba Gézy Csátha se neomezuje pouze na texty uvedené v Čarodějově zahradě, proto lze jen doufat, že se s jeho pozoruhodnými povídkami zaznamenávajícími nejskrytější hlubiny jeho rozervané psychiky nesetkáváme v češtině naposled.