Románová prvotina bulvární novinářky žijící v Berlíně a Los Angeles Anne Philippi Giraffen (Žirafy) vrací do německé literatury generační výpověď o berlínských prohýřených nocích, která se naposledy výrazněji objevila před více než patnácti lety v románu Tanji Dückers Zóna Berlín (Spielzone, 1999, č. 2004). Za roky, které obě knihy dělí, je ovšem vidět významný posun společenských paradigmat.

Ještě před patnácti lety bylo berlínským trendem vyhledávat co nejbizarnější párty, bláznivě se oblékat, prožít každý den co nejpodivnější příběhy. Ne vždy tomu musely napomáhat drogy. Berlín byl i deset let po sjednocení Německa stále ještě zónou bezstarostnosti, hřištěm, jak by šlo také rozumět původnímu titulu úspěšného románu Tanji Dückers. Její kniha zachycovala atmosféru devadesátých let, která svou barevností a rozevlátostí působila jako renesance kultury hippies.

Život v německé metropoli se však do dnešních dnů zásadně proměnil, alespoň pokud lze soudit dle hrdinů románu Giraffen. Na prvním místě stojí peníze a společenské uznání. Pestré outfity nahradila hipsterská uniformita zelených parek, džínů a velkých brýlí s kostěnými obroučkami. Párty se přesunuly z ilegálních prostor do luxusních klubů a netradiční zážitky přináší kokain a extáze, které ovlivňují mezilidské vztahy i na té nejintimnější úrovni (v románu se autorka vyžívá ve scénách sexu na toaletě nebo v erotickém kině po požití drogy).

Žirafami jsou v románu označovány ženy, které se nechají vydržovat bohatými muži. Takový je i vztah vypravěčky Evy a jejího přítele Henryho, jenž je zářným příkladem nové dekadence – zazobaný elegán, vykreslený jako dandy, je ve společnosti vítán a ženami obdivován, ale nudu všedních dní nenaplněných prací se mu daří přežít pouze díky drogám, alkoholu a nevázanému sexu. Eva se s Henrym snaží držet krok, trápí ji však Henryho nevypočitatelné chování i možné nevěry a chvílemi pochybuje o smysluplnosti tohoto způsobu života, kde v protikladu stojí bezstarostný luxus, jenž ji přitahuje, a často odpuzující chování zfetované „společenské smetánky“. Eva je na rozdíl od Henryho schopna silnější sebereflexe a cítí, že ji drogové excesy a nedostatek spánku ničí, zejména s ohledem na to, že jí už není dvacet, ale o patnáct víc.

Berlín najednou působí chladně a téměř nepřátelsky, jako Metropolis, kde se mladí a bohatí sjíždějí v nóbl barech, ženy s dětmi jsou (samozřejmě) o sebe nepečující biomatky, staří chlapi sedí u piva v staroberlínských putykách a zbytek lidí se slévá do nejasné šedé kulisy.

Loni ve stejnou dobu vyšel další berlínský debut s názvem Low Borise Pofally, vůči němuž je část kritiků překvapivě pozitivněji nakloněna než vůči Žirafám, přestože jejich dějová linka je nosnější, text kompaktnější a postavy prokreslenější. V knize Low o hledání ztraceného přítele se hlavní postavy rekrutují spíše z řad studentů. Nicméně ani v této knize peníze očividně nehrají roli a jediné dobrodružství přinášejí nezávazné milostné vztahy a noci strávené v klubech pod vlivem kokainu nebo MDMA. Boris Pofalla svou knihu staví na kýčovitých obrazech – koupání v opuštěném jezeře zakončené sexem na molu je asi nejvýmluvnějším příkladem, a protože přichází v první třetině knihy, čtenář téměř ztrácí chuť číst dál. Už v tu chvíli lze totiž vytušit, že se v knize nic zásadního neodehraje.

Oba romány představují život ve velkoměstě, které si stále ještě snaží zachovat pověst nespoutané, bouřlivé a provokativní kulturní metropole. Obě knihy nicméně odhalují, ať už záměrně, či náhodou, že Berlín se sice považuje za kreativní či avantgardní město, ale umělecká originalita už dávno vzala za své a nahradila ji pouze lepkavá mlha rádoby nekonečných párty.

To, co ve městě kdysi zasela dvacátá a třicátá léta minulého století a co umně zachytil ve svém románu Zbožný tanec (č. 2006) Klaus Mann, tedy atmosféru šantánů, kabaretů a večírků, které také končily až ránem, se už jen marně snaží zobrazit dnešní autoři. Mannův román také odráží dekadenci ve společnosti, v období mezi dvěma válkami. Nicméně jeho postavy propracovaněji reflektují samy sebe i jeden druhého, zažívají vnitřní rozpory a z jejich osudů může čtenář odcházet poučen. Postavy v knihách zde zmíněných oproti tomu působí jako papírové konfety rozvířené v jednom slavném berlínském klubu – chvíli poletují vzduchem, než padnou do kaluže a rozpustí se.

Co Žirafy možná nezáměrně odhalují, je nová dekadence. Dnešní doba je přehlcena pomíjivými trendy, jimiž se nás média snaží ovlivňovat. Jako by byl současný člověk přesvědčován o tom, že v životě jsou důležité spíše malichernosti – stále nové a nové restaurace, destinace či produkty. Ty nás zaměstnávají natolik, že ztrácíme hlubší smysl života a jeho naplnění. Nakonec tedy zůstává po přečtení obou románů pouze jakási hořká pachuť narůstající prázdnoty v naší soudobé společnosti.