Elena Lacková, první československá romská spisovatelka a zároveň první Romka, jež zde vystudovala vysokou školu, je autorkou nevšedního autobiografického vyprávění Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, které se u nás pro velký čtenářský ohlas dočkalo v roce 2010 svého opětovného vydání. Nejedná se však o pouhé memoáry, neboť kromě příběhu svého života, jenž také tvoří nosný pilíř narativní výstavby celého díla, přibližuje Lacková zákonitosti, tradice a všední (i sváteční) život východoslovenského romského etnika, a tyto netradiční paměti představují poutavou sondu do geograficky nám velmi blízkého, avšak kulturně často poměrně odlišného prostředí.

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou však zdaleka není jediný literární počin mapující život Romů na východním Slovensku. Významným současným autorem věnujícím se romské tematice je Viťo Staviarský, autor novely Kivader (2007), zasazené do prostředí romské osady, v němž se odehrává i jeho další dílo, román Kale topanky (2012), za které získal Staviarský v roce 2013 významnou slovenskou cenu Anasoft Litera. Autorem, jenž je s romskou literaturou svázán nejen tematikou svých románů, ale i vlastním původem, je učitel a významný slovenský disident a chartista Ľudovít Didi (1931–2013). Jeho prvotina Príbehy svätené vetrom (2004) je označována za vůbec první romský autentický román. Didi na romskou tematiku navázal také v dílech Cigánkina veštba (2008) nebo Čierny Róm a Biela láska (2011). U čtenářů vzbudilo úspěch především jeho poslední dílo s názvem Róm Tardek a jeho osud (2013), kde svého hrdinu zobrazuje jako bezskrupulózního člověka, který je schopen následovat každý režim a neštítí se ani vraždy. Významné místo v současné romské literatuře zaujímá i kupř. humorista Gejza Horváth (1948), jehož dílo Trispras (2006) překvapuje svým ostrovtipem spojeným se sentimentálním steskem po mládí. V prvotině autorky Ireny Eliášové (1953) Naše osada: smutné, veselé i tajemné příběhy Romů (2008) se pro změnu čtenář seznámí s prostředím romské osady očima dětské vypravěčky.

Na rozdíl od mnohých autorů romské literatury, kteří se ve své literární tvorbě často navracejí do rodných osad, jež ovlivnily jejich pozdější nahlížení na svět a staly se také ústředním motivem jejich tvorby, dílo Lackové vyniká obzvláště zvýšenou mírou autenticity, neboť vypravěčka čtenáře uvádí do dějů svého vlastního života (jenž se svojí barvitostí a originalitou může lehce rovnat životům hrdinů dobrodružné literatury) a osob, které do jejích osudů nějakým způsobem zasáhly. Největší zásluhu na vydání knihy nese Milena Hübschmannová (1933–2005), naše přední popularizátorka romské kultury a zakladatelka romistiky na Univerzitě Karlově. Ta totiž vyprávění Lackové nejen přeložila z romštiny do češtiny, ale co víc, nebýt pravidelných návštěv Hübschmannové u Lackové, kdy její vzpomínky nahrávala na diktafon a následně je zpracovávala do knižní podoby, titul by jen stěží spatřil světlo světa. Hübschmannová nakládá s romským originálem velmi citlivě – v textu ponechává některá romská slova, ke kterým je však vzápětí uveden český ekvivalent, a čtenář proto není vytrhován z četby nutností dohledávat si slovíčka ve slovníku. Ten je však (spolu s obrazovým materiálem) také součástí knihy a všechna slovíčka, která se v díle již jednou vyskytla, pro čtenáře ještě jednou rekapituluje.

Bezmála jedno století Eleny Lackové je v knize rozděleno do osmi kapitol, z nichž každou otevírá romský citát, nějakým způsobem emblematický pro příslušnou část autorčina života. Kapitoly se dále člení do menších oddílů, což knize dodává na výpravnosti (Jak přijela maminka do Šariše, Přála jsem si žít v lásce jako oni). Dílo lze pro větší přehlednost shrnout do tří celků, které jsou determinovány jednak samotným životem Lackové (mládí, založení rodiny, kariérní růst), jednak historickým pozadím a jeho vlivem na život romského etnika (život za první republiky, druhé světové války, komunismu). Tímto postupem si tak autorčiny „drobné“ příběhy ze života a vyprávění o romských tradicích zachovávají posloupný charakter a vytvářejí jeden poutavý časově lineární životopis.

Elena (vl. jm. Ilona) Lacková (1921–2003) přišla na svět v romské osadě ve Veľkém Šariši na východě Slovenska. Autorka do popisu svého dospívání umně vplétá výčet romských tradic, zvyků, obřadů i pověr. Čtenář se tak kupříkladu dozví, že nejlepším potencionálním ženichem pro romskou dívku je jednoznačně hudebník. Tomuto prosperujícímu povolání je v knize věnováno hodně prostoru, neboť skutečně dobří hudebníci byli movití, vážila si jich celá komunita a jedině oni z celé osady si mohli dovolit nosit bílé košile. Lacková například vypráví o ženě, která svému muži-primáši košili dobře nevyprala a nevyžehlila, za což byla následně zbita, a tak se rozhodla postěžovat si – jak je romským zvykem – písní na zábavě, tzv. bašaviden. Vzápětí však vystoupila její švagrová, aby objasnila posluchačům důvod ženina trestu. Celá osada tak dala mužově sestře za pravdu, jelikož podle místních pravidel žena zkrátka umět prát musí. Tento zvyk však nebyl ničím výjimečným, hudba dle Lackové představovala pro Romy jedinečný komunikační prostředek a důležitou součást života každého Roma v osadě. Podobných příběhů souvisejících s romskými zvyky a mentalitou je v knize řada, takže čtenáře, jenž se o toto etnikum zajímá, čeká nadmíru obohacující četba nabitá fakty i zajímavostmi.

Poutavé vyprávění o romském folklóru, kde se mimo jiné dozvíme, jak dlouho se vypráví správná romská pohádka či jak velkou důležitost přikládají Romové snům, ovšem záhy přeruší druhá světová válka. Romskému holocaustu, nazývanému také porajmos neboli pohlcení, se literatura nevěnuje v takové míře jako židovskému šoa. Kromě sborníků či studií, často pojednávajících kupř. o podmínkách pracovního tábora v Letech u Písku, se lze s touto tematikou setkat např. v díle Akvarely pro Mengeleho (2014) polské reportérky Lidie Ostałowské, která v díle zpracovává osudy Diny Gottliebové-Babbittové, osvětimské vězenkyně malující portréty Romů pro smutně proslulého lékaře SS dr. Josefa Mengeleho. Holocaust v podání Lackové však působí velmi osobním, a proto také výrazně emotivním dojmem. Autorka věrně zachytila následky rasové nesnášenlivosti na romské duši, jež byla několik let vystavena permanentnímu bití, deportacím do pracovních táborů, zákazu chození do města či ponižujícímu stříhání vlasů. Tomuto příkoří se nevyhnul žádný člen romské osady v Kapušanech, kde v té době Lacková se svým mužem žila. Zajímavostí pak může být porovnání přístupu gardistů a německých vojáků: častokrát se zachovali hůře právě ti, kdo žili po boku Romů po celý život (ke genocidě se autorka vrací i v některých svých příbězích publikovaných ve sbírce Holocaust Romů v povídkách Eleny Lackové, který vyšel v překladu Jaroslava Balvína).

Pouhý rok od konce války Lacková sepsala divadelní hru Horiaci cigánsky tábor, pojednávající o válečných osudech Romů, kterou secvičila společně s obyvateli osady a jež se dočkala ohlasu po celém Československu. Úspěch slavilo taktéž autorčino druhé drama Žužika (1988) či později vydané Romské pohádky (1992). Kromě literární a divadelní dráhy však Lacková měla ještě jedno životní poslání, kterému se kniha věnuje až do samotného závěru. Její urputná snaha dostat Romy ze špíny a bláta osad a boj za rovnoprávnost romského etnika ji dovedly až do funkce osvětové inspektorky Krajského národního výboru v Prešově. Její pouť po romských vesnicích tak téměř připomíná sociologický průzkum, ne nepodobný fenomenálnímu dílu maďarské literatury Lidé z pusty (1957) z pera spisovatele Guyly Illyése. Rozdíl je pouze v tom, že namísto sedláků, již kdesi na rovinách Zadunají utlačují své čeledíny, je romské etnikum v komunistickém Československu ubíjeno především ze strany samotného režimu, a to i přesto, že k němu Romové zpočátku inklinovali: „Pro nás cikány byla největší nadějí té doby komunistická strana. Bylo to něco jako sdružení Jánošíků, kteří bohatým brali a chudým dávali.“ Euforie z nově nastolené ideologie pohasla, když se oni moderní „Jánošíci“ rozhodli nastolit rovnoprávnost pomocí asimilace Romů – tato násilná politika v sobě zahrnovala nahrazování romštiny národním jazykem, zákaz kočování a deportace stovek romských rodin do Čech (negativní důsledky socializace se podařilo alespoň částečně nastínit již v 60. letech Slavovi Kalnému v díle Cigánsky plač a smiech). Autorka je v těchto pasážích poněkud nekritická, jelikož to byli právě komunisté, kdo ji umožnil vzdělání, na což ji více než často upozorňovali. Tento neustálý tlak ji mnohdy donutil ustoupit svým morálním zásadám (s nekritickým nadšením tak kupř. popisuje návštěvu u Gottwalda). Dílo vznikalo v dobách nejtužší normalizace, je tedy otázkou, zda nepříliš kritický postoj Lackové vůči režimu pramenil z autorčiny naivní víry v myšlenky marxismu, nebo se jednalo o důsledek povinné autocenzury.

Vedle hlavní narace, jež kopíruje linku autorčina života, má kniha ještě jednu, hlubší a na první pohled nenápadnou úroveň. Dílo totiž představuje jakýsi mezikulturní most, který slouží ke sblížení dvou odlišných způsobů vnímání světa. Čtenář si bude muset zvyknout, že „my“ v knize vlastně znamená Romové. Jak si lze snadno domyslet, Romové také většinou budou kladnými hrdiny. V této pasáží by jistě bylo možné Lackové vytknout přehnanou kritiku a zaškatulkování všech „gádžů“ jako netolerantních osob, které o Romech neřeknou dobrého slova, ba co více, soustavně je vyřazují ze své společnosti, případně je využívají jen k těžké práci, kterou sami nezvládají. Na druhou stranu tato někdy přehnaná démonizace ze strany autorky může být účelová. Samozřejmě, že ve skutečnosti každý „gádžo“ nešlehá romské pracovníky bičem nebo jim nepodává místo alkoholu denaturovaný líh, stejně tak jako každý Rom nekrade zlato a nepojídá místní psy. Skutečnost, že je český čtenář od začátku do konce vystaven pohledu na svět z perspektivy příslušníka romského etnika, je snad nejvýraznějším přínosem díla – nejen literárním, ale možná především společenským. To totiž skvěle slouží k hlubšímu pochopení romské mentality a duše, často tolik nepochopené. Čtenář tak může být překvapen a pobaven zároveň, když kupř. babička autorky v knize říká, aby děti nezlobily, jinak je „sebere gádžo“, což je fráze, kterou přece známe ze zcela opačné perspektivy. Toto a mnoho dalších míst v díle (např. zachycení projevů neustálé diskriminace, s níž se toto etnikum muselo a musí potýkat) tak českému čtenáři výmluvně dokazuje, že jeho vnímání hodnot nemusí být vždy tím jediným správným.

Kromě poutavých příběhů ze svého života, popisů romských tradic a nastínění situace Romů v obou totalitních érách se vyprávění Lackové zaměřuje také na mnohdy nelehké soužití s většinou společnosti trpící předsudky, od níž autorka nežádá přizpůsobení se menšině, pouze snahu ji blíže poznat a porozumět jí. Vyprávění jedné romské ženy ze Šariše tak nepřináší pouze zamyšlení nad romskou kulturou a tradicemi, ale možná také nad sebou samým.