Chilská autorka Marcela Serranová není v našich literárních vodách úplným nováčkem. Už loni jí v českém překladu vyšel román Deset žen, který letos doplňuje sbírka povídek Sladká nevděčnice. V rodné španělštině však autorka vydala celou řádku knih a posbírala několik literárních ocenění, mezi jinými například Premio Planeta, cenu, kterou každoročně uděluje španělské nakladatelství Planeta, nebo cenu Premio Sor Juana Inés de la Cruz, určenou ženským autorkám pocházejícím z Jižní Ameriky a Karibiku.

Kniha Sladká nevděčnice nabízí celkem dvacet různě dlouhých, tematicky nesourodých povídek. Některé texty ale tvoří svázanější celky, provázané drobnými motivy nebo umístěním děje na Balkánský poloostrov. Všechny povídky však spojuje něco jiného: jako červená nit se jimi proplétá protagonistka, ve většině případů stejně nesourodá jako prezentovaná témata. Jednou mladá, podruhé stará, někdy bohatá, jindy chudá, vzdělaná i nevzdělaná, šťastně nešťastná, soužená osudem a souzená okolím. Pokaždé jiná, ale vždycky žena. V různých životních fázích a situacích.

Ženská hrdinka tvořící osu všech povídek ale nedělá z knížky „ženské čtení“. Marcela Serranová sice píše o ženách, ale její prózy rozhodně nejsou oddechové čtivo pro romanticky založené duše. Číst povídky povrchně je sice možné, byla by to ale škoda. Mnohé texty totiž, kromě osobních dramat hrdinek, na pozadí odrážejí politické události a konflikty minulého i současného století, ať už jsou to náznaky diktátorských režimů, války na Balkáně, obchod s drogami, nebo společenské postavení a situace žen (nejen) v Mexiku.

Spojovat a šít
Styl i tematiku celé knížky trefně zachycuje úryvek z povídky Na mě připadla vlajka, ve které hlavní hrdinka technikou patchworku tvoří chilskou národní vlajku: „Šít, spojovat ty lesklé ústřižky červené, modré a bílé. Sedla jsem si se svými jehlami, nitěmi a nůžkami do kuchyně, na židli proti oknu, sama, bez muže, který by mi dělal společnost.“ Podobně totiž z různě barevných ústřižků „šije“ svou knihu do pestrého, ale sjednoceného celku i Marcela Serranová. Citlivě proniká do duše jednotlivých hrdinek a odhaluje jejich obavy, popisuje snahy, jak je překonat, odkrývá přešlapy i drobné úspěchy na cestě za štěstím.

Hravost textu, která vyplývá z různorodosti vypravěček a jejich perspektiv, vyvažuje věcný jazyk. Ten Marcele Serranové bez příkras a zbytečného emocionálního zabarvení umožňuje popisovat tvrdou realitu, kterou se mezi řádky snaží zachytit. Někdy jen naznačuje, jindy je poměrně přímočará. Mistryní nevyřčeného se stává především v povídce Podzim, v níž si umně hraje s epistolární formou a nechává znít jediný hlas, který se snaží všechno říct a zároveň všechno zamlčet.

Proč jen (jedna) nevděčnice?
Paradoxní se může v českém kontextu zdát volba názvu knihy, jež je dokonce i poněkud zavádějící. Do češtiny volně přeložené „dulce enemiga mía“ (ve španělštině doslovně „má sladká nepřítelkyně“) v sobě nese jistou dávku archaičnosti, která tak přímočarou spojitost nedovoluje. Volba slov navíc ve španělštině jednoznačně odkazuje na hlavní hrdinku dané povídky, která celému názvu dodává nečekanou pointu. Přesto se však nabízí otázka, zda by se v češtině nakonec nehodil název spíše v plurálu. Sladkou nevděčnicí je totiž jistým způsobem každá z hrdinek, i když má její příběh často velmi hořkosladkou příchuť.