Nakladatelství Fra právě vydalo se zpožděním, ale s neomylnou intuicí knihu Madona zabijáků (šp. La Virgen de los sicarios, nakl. Alfaguara, 1994) kolumbijského spisovatele Fernanda Valleja (nar. 1942). Ve stopách Netflixu tak Fra přináší kondenzované Narcos pro intelektuály a literární fajnšmekry. Ovšem asi ještě hypertrofovanější obludnou metaforu dnešního světa nebo přesněji světa před čtvrt stoletím, vycizelovanou někým, kdo si opravdu nebere servítky.

Nejhorší jsou chudáci

Příběh je celkem prostý, stárnoucí intelektuál Fernando se vrací po mnoha letech do rodného Medellínu, který zná podle vlastních slov lépe než Balzac Paříž. Rozjímá nad tím, jak se Medellín jeho dětství, relativně fungující průmyslová metropole, proměnil „z bílého důvodu kokainu“ v „hlavní město nenávisti“, kde je životu nebezpečné vůbec vylézt na ulici. Krátce po rozprášení medellínského kartelu a zastřelení Pabla Escobara (skutečné události z r. 1993), kterému ovšem nevěnuje příliš pozornosti, se Fernando seznamuje s mladým zabijákem a homosexuálem Alexisem. Společně tráví čas, věnují se erotickým dobrodružstvím – těch však chce vypravěč v první osobě čtenáře ušetřit – a mimoto se baví obcházením všech sto padesáti medellínských kostelů. Vynechávají jen ty v chudinských čtvrtích, v tzv. Rajónech, „kam ani Bůh nechodí bez ochranky“. Zatímco se „okouzlující“ Alexis, podobně jako stovky jiných mladých nájemných vrahů, modlí k Panně Marii, Fernando si užívá klidu svatostánků. Nenávidí totiž hluk města a lidovou kolumbijskou hudbu, obdivuje sakrální umění. Ve vnitřním monologu při tom vehementně uráží církevní hodnostáře, politiky, úředníky… a v neposlední řadě prostý kolumbijský lid. Těm všem nadává svorně do syflů, padni komu padni.

Umrlec a Placík

Současný svět, jehož je Medellín jakousi synekdochou, je totiž podle Fernanda od základu násilnický, prohnilý, zkrátka je to odporné místo k životu. A chudáci, obyvatelé nouzových kolonií ve stráních nad třímilionovým městem, jsou ze všech nejhorší. Uprchli totiž z venkova, jak prohlašují, před násilím, přičemž ale násilí představují oni sami. Na ukradených pozemcích postavili svoje chatrče, kde se nekontrolovaně množí, chlastají a zabíjejí mezi sebou. Všichni, kdo se jim snaží pomoci, zasluhují největší opovržení.

Fernandův průvodce Alexis, do kterého je bezhlavě zamilován, se stává Andělem zhoubcem, což je zřejmá narážka na Buñuelův surrealistický snímek El ángel exterminador a snad i na Abaddóna zhoubce argentinského spisovatele Ernesta Sabata. Během vycházek plní Alexis Fernandovi nevyřčená přání a stále častěji někoho nesympatického na ulici jen tak odpráskne. Ostatně literárních narážek je kniha plná a nutno uznat, že například jeho ironické narážky na španělského „národního“ básníka Antonia Machada, Němce Güntera Grasse („… skončili jsme prázdnější než plechový bubínek, na který už aidsácký trpaslík nikdy nezahraje“) nebo na evropské surrealisty docela pobaví.

Kromě vypravěče Fernanda a zabijáka Alexise se na scéně krátké novely objeví jen málo dalších postav – například Umrlec, práskač, který přežil vlastní popravu, nebo homofobní policista Placík, taktéž ve Fernandově čím dál chořejší paměti dvakrát zavražděný a dvakrát pohřbený, a pak především další „zdvojený“ hrdina, mladý zabiják Wílmar, který nastupuje na místo milence a Anděla zhoubce po Alexisovi.

Vypravěč občas objasňuje čtenáři některé místní zvláštnosti, zasvěcuje ho do antioquijského dialektu a nadto do kriminálnického slangu a především ho uvádí do svého vyšinutého, ale myšlenkově zcela konzistentního světa. Ten není o nic méně „kýčovitý“ než svět, který tak nesnáší, svět medellínské chudiny, taxikářů, politiků, úředníků i vrahounů, jen je celý prodchnutý vysokou evropskou kulturou. Vypravěč neskrývá své zhnusení nad lidmi, nepohne s ním smrt lidských bytostí včetně žen a dětí, ale dojme se nad osudem udřeného koně nebo přejetého psa. A ovšem nejvíce sám nad sebou, nad vlastní kultivovaností a nostalgií po starém dobrém Medellínu, jak ho znal v dětství.

Kolumbie, ať žije

Je trochu překvapivé, že téma narkoterorismu a kokainových válek nebylo dosud kolumbijskými spisovateli literárně zpracováno ve větší míře. Vallejova Madona zabijáků je tak považována za ikonické dílo v oboru „narco o el sicariato“ (narko nebo zabijáctví), ačkoliv je tato literárně vybroušená novela spíše jakási vyšinutá intimní zpověď s „narcos“ jako pozadím. Mnohem víc než další prózy z tohoto „oboru“, jako například 35 mrtvých (č. Host, 2013) Sergia Álvareze, kde se autor s úporností učitele dějepisu snaží zachytit několik násilnických dekád v Kolumbii, skvělý román Hluk padajících věcí (č. Paseka, 2015) Juana Gabriela Vásqueze, próza Los ejércitos (Vojska) Evelia Rosera nebo Rosario Tijeras Jorgeho Franka, připomíná Vallejova novela například knihy kultovního Francouze Jeana Geneta, v něčem třeba i jeho Pohřební obřad (č. Garamond, 2004).

Z nejvlivnějších intelektuálů…

Předchozí prózy Fernanda Valleja byly do značné míry autobiografické a ne že by neměl o čem psát. Fernando Vallejo se narodil v roce 1942 v Medellínu v bohaté rodině konzervativního politika, senátora a ministra Aníbala Valleja Álvareze a dostalo se mu toho nejlepšího vzdělání, včetně studia na filmové škole v Itálii. Do Evropy odešel v roce 1971 a do rodné Kolumbie se natrvalo vrátil až v roce 2018, po dlouhých čtyřiceti sedmi letech, která strávil převážně v Mexiku.

V roce 2007 se vzdal kolumbijského občanství a přijal mexické. V rozhovoru pro Radio Caracol prohlásil v té době Vallejo, že „od dětství věděl, že Kolumbie je bezohledná a podlá země, ale po znovuzvolení prezidenta Álvara Uribeho je to navíc země debilní“. Již pár let před tímto Vallejovým výrokem se ovšem centrum kokainového byznysu přesunulo z Kolumbie do Mexika, kde v následujících letech vyvolalo vlnu násilí, která naprosto překonala vše, co zažila Vallejova rodná země od dob Pabla Escobara. V Mexiku násilí graduje dodnes, zatímco v Kolumbii se Uribeho prezidentským následovníkům Manuelu de Santosovi a Ivánu Duquemu podařilo vraždění v dimenzích malé občanské války z velké části zastavit.

Bojovník za práva zvířat a horlivý kritik katolické církve, ale i islámu Fernando Vallejo byl opakovaně označen za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů Latinské Ameriky, například v anketě časopisu Forbes. Vydal pět románů, přes deset svazků kratších próz, esejů a literárněhistorických prací. Natočil pět filmů, ostatně i Madona zabijáků byla zfilmována podle Vallejova scénáře francouzským režisérem Barbetem Schroederem.

Jak švihnutí bičem

Novela Madona zabijáků působí dojmem, že v knize není jediná věta navíc. Autor se ničím nezdržuje, příběh se řítí vpřed a neustále překvapuje nečekanými postřehy a naprosto suverénním jazykem. Někdy dokonce chrlení přesných, byť poněkud cynických metafor a obrazů působí, jako by jich tam bylo přespříliš a čtenář si je ani nestačil řádně vychutnat.

Nic tu ovšem není samoúčelné, nejde o prázdnou postmoderní hru: rychlé intelektuální šlehy, překvapivé obrazy a k tomu závěry, které děsí svou neprůstřelností, přitom jsou ale prodchnuté poněkud prvoplánovým intelektuálským negativismem, tak populárním v devadesátých letech, v době, kdy byla Madona zabijáků napsána. Na druhou stranu ovšem lze vnímat Vallejovu novelu i jako reakci na naprosto zoufalou situaci, do které se jeho země, a antioquijský kraj zvlášť, na konci éry Pabla Escobara dostaly. Je pak možné někoho šetřit?