Albánský spisovatel, diplomat a vysokoškolský pedagog Ylljet Aliçka (1951) patří dnes mezi nejpřekládanější albánské autory, a to i přestože se k psaní dostal poměrně pozdě a neplánovitě. Během pracovních pobytů ve Francii v 90. letech minulého století vyprávěl zahraničním přátelům historky ze života v komunistické Albánii, až byl nakonec vyzván, aby tyto příběhy sepsal. Od té doby má Aliçka na svém kontě několik sbírek povídek a dva romány, které se dočkaly mnoha albánských a zahraničních ocenění. Na základě jeho povídek byl také natočen úspěšný albánsko-francouzský film Slogany (2001, režie Gjergj Xhuvani). Není divu, že jeho komické až tragikomické příběhy, založené většinou na skutečných událostech z vlastního života nebo z doslechu, vzbuzují zájem také v zahraničí, kde dodnes panuje slabé povědomí o nedávných albánských dějinách a albánské každodennosti.

Ylljet Aliçka pochází z rodiny albánských vlastenců. Mezi jeho slavnými předky můžeme najít řadu významných osobností z období albánského boje za nezávislost na počátku 20. století (Sali Butka, organizátor odboje proti Turkům) nebo z doby druhé světové války (Safet Butka, jeden z vůdců nekomunistického protifašistického odboje). Zatímco jejich osudy by se mohly snadno stát předlohou akčních filmů, Aliçkův život se nijak výrazně neodlišoval od života většiny Albánců v hlavním městě za komunismu. V Tiraně se Aliçka narodil a zde také studoval na jednom z pěti prestižních gymnázií. Odmaturoval v závěru 60. let, kdy se Albánie vymezovala nejen vůči Západu, ale i proti sovětskému bloku a kdy horlivě spolupracovala se vzdálenou maoistickou Čínou. V době tzv. malé kulturní revoluce, nechvalně proslulé uzavřením všech svatostánků v zemi a nekompromisním postupem úřadů proti veškerým náboženským projevům obyvatel, začal Aliçka studovat biologii na Tiranské univerzitě. Ke studiu přírodních věd ho přivedl hluboký zájem o literaturu. Jak sám uvádí, ke studiu biologie se nechal inspirovat svým literárním vzorem – Bazarovem z Turgeněvova románu Otcové a děti. Po završení studií v roce 1973 čekal také na Aliçku obvyklý osud příslušníka mladé inteligence, jenž nepatřil k úzké privilegované skupině. Jako mladý vzdělaný kádr byl vyslán do odlehlé vesnice v severoalbánském horském kraji Mat, kde až do roku 1983 pracoval jako vesnický učitel biologie. Tato zkušenost se výrazně odrazila v jeho pozdější literární tvorbě. Poslední léta hroutícího se komunistického režimu prožil opět v hlavním městě, kde zastával pozici ředitele nakladatelství vydávajícího školní učebnice.

Jeho profesní kariéru odstartovala teprve změna politického systému na počátku 90. let a skutečnost, že v době diktatury nepatřil ke stranickým prominentům. Stále více se přitom jeho aktivity vzdalovaly oblasti přírodních věd. Nejprve působil v zahraničním odboru ministerstva kultury a od roku 1997 zastával deset let funkci tajemníka tiskového oddělení Delegace Evropské komise v Tiraně. Na vlastní kůži prožil bolestnou fázi albánské ekonomické a politické transformace, projevující se mohutnou vystěhovaleckou vlnou, ekonomickým kolapsem i násilnostmi a rozkladem státu v roce 1997. Také toto období se stalo silným námětem pro jeho povídky a romány. V letech 2007 až 2013 zastával funkci albánského velvyslance ve Francii a mezi roky 2010 a 2012 při organizaci UNESCO. Od roku 2013 přednáší na Evropské univerzitě v Tiraně a zastupuje Albánii ve fondu Eurimage, podporujícím evropskou kinematografii.

V letech 1996 až 2003 vydal několik autobiografických sbírek povídek. Mezi ty nejznámější patří Kompromis (Kompromisi) z roku 2000 a Kamenná hesla (Parullat me gurë) z roku 2003. Absurdní příběh povídky Kamenná hesla, v níž učitelé a žáci místo výuky skládají po kopcích propagandistická hesla na objednávku venkovské stranické organizace, se stal základem již zmíněného úspěšného albánsko-francouzského filmu, který v roce 2001 získal ocenění na filmovém festivalu v Cannes. Právě tento snímek výrazně přispěl k popularizaci Aliçkových povídek jak v Albánii, tak v cizině. Kromě francouzštiny (1999, 2009) se dosud dočkaly překladu do polštiny (2002), italštiny (2006), angličtiny (2006), esperanta (2013) a češtiny (2015).

Vedle povídek je Aliçka autorem několika románů. Pozornost vyvolal jeho satirický román Vyprávění o zahraničních diplomatech (Një rrëfenjë me ndërkombëtarë) z roku 2006, ukazující život zahraničních diplomatů v albánské metropoli a jejich často přezíravý vztah k místnímu obyvatelstvu. V Albánii tento román vyvolal senzaci, neboť do té doby se nikdo tak otevřeně neopovážil kritizovat namyšlenost a aroganci některých cizinců, kterou místní pociťovali. Samotnému autorovi přinesla popularita tohoto románu i nemalé trable. Jistý zahraniční diplomat se zřejmě poznal v jedné z románových postav a Aliçku zažaloval za poškození pověsti. Žaloba byla nakonec stažena. Z pohledu autora jistě nepříjemná mediální kauza však dodnes románu zajišťuje slušný prodej. Vyprávění o zahraničních diplomatech by v dohledné době mělo vyjít v norštině.

Zatím posledním románem je Valčík štěstí (Valsi i lumturisë), popisující skutečný osud albánské rodiny Popa, která se v 80. letech uchýlila na italskou ambasádu v Tiraně a žádala o politický azyl. Po několika letech strávených v prostorách ambasády a po komplikovaných jednáních povolily albánské úřady rodině na konci 80. let odcestovat do vysněné Itálie, kde však na ni nečekalo štěstí a klid. Román líčí pohnuté osudy Popových, jejich naivní očekávání a krutý střet s realitou života v západní konzumní společnosti. Tento román, který byl přeložen do italštiny, je v kontextu současné migrační krize velmi aktuální, neboť představuje perspektivu běženců, kteří mnohdy ani netuší, co je v jejich vysněném cíli čeká.

Aliçka za svoji tvorbu obdržel několik albánských i zahraničních ocenění a Vyprávění o zahraničních diplomatech bylo v Albánii vyhlášeno románem roku 2006.