Winfried Georg Sebald je zvláštní úkaz evropské literární scény. Už jeho jméno jako by odkazovalo spíše ke klasické německé literatuře, přitom tento autor tvořil v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Psát začal relativně pozdě, až po čtyřicítce, a česky mu vyšly další tři tituly, z nichž nejoceňovanější je román Austerlitz.

Kniha Pocity. Závratě, již vydalo nakladatelství Paseka, obsahuje čtyři literární skici z počátku Sebaldovy literární kariéry (německy kniha vyšla v roce 1990). Tématem skic jsou cesty mezi Rakouskem a Itálií, jež opakovaně podniká autorovo alter ego, doprovázené postavami z historie, filozofie a literatury.

Pro úvodní text, jehož hlavním hrdinou je spisovatel Stendhal, by se snad sneslo označení „historizující romantismus“, jelikož i samotný název Beyle aneb Podivné faktum lásky odkazuje k typickým titulům z 19. století. Autor zde popisuje Stendhalovu pouť nejprve v napoleonském vojsku a později nepřetržitou životní pouť mezi Rakouskem a Itálií, a to i kvůli milostnému vzplanutí k vdané ženě, jež není opětováno, spíše vysmíváno.

Až ke kořenům romantismu se pak autor propadá v nejdelším textu knihy, nazvaném All’estero (V cizině), který navazuje na předchozí text, avšak odehrává se o sto let později, kdy se na cestu (resp. cesty) mezi Rakouskem a Itálií vydává vypravěč sám, hnán znovu a znovu se objevující úzkostí a občas pronásledován historickými postavami či stíny. Na své bludné pouti mezi Vídní, Benátkami, Veronou a Innsbruckem zachytává vypravěč mezi svými závratěmi (či spíše záchvaty šílenství) pocity, které v něm vzbuzují jemné detaily, setkání s místními zvláštnostmi i uměním. Hodně času tráví vypravěč v dopravních prostředcích. Hledá souvislosti mezi náhodnými spolucestujícími. Cestuje bez fotoaparátu a prosí lidi, aby mu některé důležité objekty vyfotili – jako zavřenou pizzerii, z níž před sedmi lety utekl zastižen úzkostí.

Právě tato úzkost, nijak nevysvětlená, ho neustále pohání z místa na místo v bludném kruhu, z nějž jako by nebylo úniku. Během cesty jej dostihuje také válečná historie Evropy a tíha bojišť, cítí se pronásledován dvěma muži podobně jako Kafkův hrdina v Procesu, či jej postihne jediná v textu skutečně konkretizovaná závrať při setkání s malými dvojčaty, Kafkovi podobnými.

Právě Franz Kafka je asi nejmarkantnější Sebaldovou inspirací, ať už jako osobnost, či jako autor. Je mu věnován i třetí text knihy, Lázeňská cesta dr. K. do Rivy, v němž autor vypráví o Kafkově cestě z Vídně do Terstu, Benátek, Verony a Rivy. Líčí Kafkovo putování reportážní formou, v přítomném čase, dynamicky, ale bez hlubšího prokreslení postav. Naznačuje, že i Kafka se Evropou žene, aby unikl před svými nočními můrami, strachem z lidí a nenaplněnou láskou k ženám nebo nikdy nevyřčenými city k mužům.

V posledním z textů se Sebald nejen na Kafku odvolává, ale přejímá i jeho styl. Vypravěč se v textu Il ritorno in patria (Návrat domů) vrací do vesnice W. hluboko v Alpách, kde vyrůstal a kde od dětství nebyl, aby nalezl své kořeny. Již jeho příchod do vesnice zimním lesem se halí do husté atmosféry tajemna a napětí – jako by vše okolo zadržovalo dech či jako by Kafkův zeměměřič přicházel do podzámčí. Sebald však nedokáže udržet tuto atmosféru v celém textu a nakonec sklouzává opět spíše k biedermeieru venkovské pospolitosti, do níž se mu však jako cizinci nepodaří proniknout.

České čtenáře samozřejmě může potěšit, že někdo takto vzývá Kafkovo dílo. Milovníci klasické literatury zase ocení (i díky překladu R. Charváta) výrazové prostředky, jazyk, který už se v literatuře téměř neobjevuje. Na druhou stranu se vtírá otázka – jsou tyhle pocity a závratě z osmdesátých a ještě dávnějších let vůbec přenositelné do současnosti? Mohou ještě obohatit dnešního čtenáře? Trochu se obávám, že je to spíše víření prachu na půdě, která už žádnými poklady nepřekvapí.