Baptiste Dupré je rozený hráč. Podle něho v životě nejde o nic jiného než o hru: „Život je jako poker. Žádné štěstí nebo smůla. Ani risk, ani nejistota. Ve skutečnosti jako by karty neexistovaly. Vyhrávají ti, kdo vyhrát mají. Prohrávají ti, kdo prohrávat chtějí.“ Ačkoli vystuduje práva a stane se advokátem, šťastně se ožení, tchán mu posléze předá zavedenou advokátní kancelář s celou sítí osvědčených klientů…, přesto se v jednu chvíli Baptiste vrátí ke hraní. Možná proto, že se jim s manželkou nedaří přivést na svět dítě, jež by jejich svazku dalo jiný rozměr. Možná ale i proto, že je mu hra prostě souzená. Chuť riskovat a touhu blufovat nedokáže přemoci.

Zároveň sledujeme ještě jeden příběh: Pierre Delaunay po svém otci zdědil herny, které určitou dobu vydělávaly, ale zásluhou mazaného společníka, z něhož se ovšem vyklube zrádce, se dostane na mizinu, a dokonce i do vězení – za daňové podvody a ještě s podezřením, že je vrah. Jeho věrný přítel Moreno ale vymyslí ďábelský plán, jak ho dostat z vězení a pomoci mu očistit se od všech obvinění.

Moc víc se o příběhu prozradit nedá, aby zůstal tak překvapivý, jak ho Guenassia nabízí. Stoprocentní riziko je kniha komorní, kde vystupuje jen několik postav, jež autor ve zkratce, ale velmi věrohodně vykresluje. Na zprvu nevinnou historku se postupně nabalují drobné epizody a děj neustále graduje. S přibývajícími stránkami si uvědomujeme, že napětí obsahuje tolik jako dobrá detektivka, a v podstatě to detektivní román je. Postupně se ukazuje důležitost všech nenápadných detailů i zákonitá provázanost původně zdánlivě nahodilých prvků příběhu. Motorem textu se stále jasněji stávají dialogy, v napjatém finále odečítáme myšlenky Baptista Duprého.

Stoprocentní riziko je prvotina spisovatele J.–M. Guenassii, kterého jsme u nás měli možnost poznat prostřednictvím překladů jeho později vydaných románů: Klub nenapravitelných optimistů (2012), Vysněný život Ernesta G. (2014) – oba vyšly v překladu Heleny Beguivinové a péčí nakladatelství Argo, což mimochodem platí i pro toto dílko. Autor knihu vydal poprvé v roce 1986 v nakladatelství Liana Levi, a ačkoli nezůstala zcela nepovšimnuta, a Guenassia za ni dokonce získal i ocenění (i když udělované jen v rámci daného žánru), brzy nato se z literární scény stáhl a věnoval se jen psaní pro film a divadlo. V roce 2009 se ovšem na knihkupecké pulty vrátil a zazářil čtenářsky úspěšným titulem Klub nenapravitelných optimistů, který mu vyšel ve velkém nakladatatelství Albin Michel a ocenili ho i gymnazisté ve své kategorii prestižní Prix Goncourt. Následně Guenassia vydal v kapesním vydání (Livre de Poche) i přepracovanou prvotinu – kniha původně nazvaná Pour cent million získala nový název La Dernière donne. V této podobě se dostala do rukou i našim čtenářům. Překlad Heleny Beguivinové se i tentokrát čte dobře, jediné místo, jež lze chápat jako nastraženou léčku na pozornost čtenáře, se nachází na s. 61, kde se píše: „Zabitý Albánec věděl, že mu hrozí nebezpečí, a žádal o přeložení na jiné oddělení, ale nikdo to nebral na zřetel.“ Není však jasné, zda jde o přehlédnutí překladatelky, anebo zlomyslně správně převedenou hříčku autorovu.

Přes svůj název však není Stoprocentní riziko pro uvedení na český knižní trh nijak hazardní krok: útlá, ale silně napínavá kniha má všechny předpoklady pro to, aby právě českého čtenáře zaujala.